8 CO 216/2022-52 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným usnesením okresní soud prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Proti tomuto usnesení podal žalobce včas odvolání, v němž se domáhal zrušení usnesení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. V odvolání žalobce uvedl, že soud učinil výklad smluvního ujednání v rozporu s tvrzením žalobce a v rozporu s výkladovou praxí. Absentuje jakýkoliv jiný důkaz, o který by mohl své rozhodnutí opřít. FCA je místo splnění závazku, kterým je, jak se podává z navrženého důkazu, sídlo dlužníka. Žalobci není známo, odkud okresní soud provedl výklad doložky FCA Incoterms, když soudem prvního stupně zaujatý výklad nebyl nikým tvrzen, ani dokazován, navíc je v rozporu se skutečností. Žalobce uvedl, že rozsah listin, kterými disponuje, je omezen, neboť žalobce je insolvenčním správcem a je závislý na dokumentech, které obdržel od dlužníka. Je proto odkázán na kvalitu dokumentace dlužníka a jeho ochotu je předložit. Žalobce proto v řadě otázek je nucen předkládat důkazní návrhy v podobě výslechu svědků, neboť listiny neobdržel. Za to ale nemůže být jakkoliv sankcionován, neboť věřitelé, jejichž zájmy reprezentuje, mají na splnění neuhrazených pohledávek právo. Žalobce navrhl výslech osob, které potvrdí, že mezi žalovanou a dlužníkem byla zavedena obchodní praxe v podobě dodávek FCA do sídla dlužníka, které bylo ujednáno jako místo splnění závazku. Soud I. stupně se dopustil porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu tzv. denegatio iustitiae tím, že se věcně nezabýval skutečností, že mezi stranami bylo ujednáno místo plnění v sídle dlužníka. Soud rozhodl bez jednání, což je v rozporu s právem na spravedlivý proces, který v sobě zahrnuje nárok na ústní projednání věci, kde bude možné označovat důkazní návrhy a reagovat na průběh řízení. Pokud by měl odvolací soud jiný názor, nechť předloží Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku, zda nařízení č. 1215/2012 brání při zkoumání mezinárodní příslušnosti ústnímu jednání a provádění o takové otázce dokazování. 3. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení okresního soudu i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není. 4. Podle ust. § 103 o. s. ř. kdykoliv za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). 5. Podle ust. § 104 odst. 1 věty prvé o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. 6. Podle článku 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a o uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I. Bis), nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost, žalovány u soudu tohoto členského státu. 7. Podle článku 5 odst. 1 Nařízení Brusel I. Bis, osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudu jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 - 7 této kapitoly. 8. Podle článku 5 odst. 2 Nařízení Brusel I. Bis, na osoby uvedené v odstavci 1 nelze použít zejména pravidla pro určení vnitrostátní příslušnosti, které mají členské státy oznámit komisi podle článku 76 odst. 1 písm. a). 9. Podle článku 7 Nařízení Brusel I. Bis, osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: 1. a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jednání, byl nebo měl být splněn, b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty, c) nepoužije-li se písm. b), použije se písm. a). 10. Okresní soud postupoval správně, když se nejprve zabýval otázkou, zda je ve věci dána příslušnost České republiky k rozhodování této věci. 11. Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, např. rozhodnutí 30 Cdo 5535/2015, 30 Cdo 2503/2016, z nichž vyplývá, že v rámci přezkumu příslušnosti i podle Nařízení Brusel I. není na místě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku. I když tedy platí, že v případě, kdy jsou žalobcova tvrzení zpochybněna žalovaným, není vnitrostátní soud, jemuž byla věc předložena, povinen provádět dokazování ve stádiu určování příslušnosti, je třeba upřesnit, že cíl spočívající v řádném výkonu spravedlnosti, na němž je Nařízení Brusel I. založeno, i náležitý respekt pro autonomii soudce při výkonu jeho funkce vyžadují, aby soud, jemuž byla věc předložena, měl možnost posoudit svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici včetně případných tvrzení žalovaného (rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 1. 2015, ve věci C -375/13, Harald Kolassa proti Barclays Bank plc, body 63. a 64.). Námitka žalobce, že okresní soud rozhodl o mezinárodní příslušnosti na základě listin, které nepřečetl k důkazu při jednání, není důvodná, jelikož ve smyslu Nařízení Brusel I. má mít vnitrostátní soud možnost posuzovat svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici. Ze shora uvedeného vyplývá, že pokud má soud relevantní informace k dispozici, nelze po něm požadovat, aby již ve fázi posuzování mezinárodní příslušnosti provedl podrobné dokazování. 12. Odvolací soud se tedy zcela ztotožňuje s názorem okresního soudu, že z předložených listin, tj. z faktur, i z dodacího listu a také z dokladu o přepravě vyplývá, že zboží vyrobené dlužníkem pro žalovanou mělo být dodáno na adresy v Německu. Pokud žalobce argumentuje ujednáním doložky Incoterms FCA, pak se jedná pouze o výkladové pravidlo, které nemá přednost před ustanovením přímo použitelných předpisů EU. Doložka FCA Incoterms znamená ujednané místo dodání. Prodávající splní své povinnosti dodáním celně odbaveného zboží pro vývoz dopravci, kterého určil kupující, na sjednané místo. Z dokladů, které doložil žalobce, však nevyplývá, že by tato doložka byla mezi účastníky sjednána. Žalobce byl vyzván okresním soudem k doložení smlouvy uzavřené mezi účastníky, příp. obchodních podmínek, tyto doklady však žalobce nepředložil s tím, že je nemá k dispozici. Žalobce argumentoval tím, že rozsah listin, kterými disponuje, je omezen, poněvadž je insolvenční správce dlužníka a je závislý na dokumentech, které od něj obdrží. K tomu je nutno podotknout, že podle ust. § 18 odst. 1 o. s. ř. mají účastníci v občanském soudním řízení rovné postavení a pro žalobce musí tedy platit stejná procesní pravidla jako pro žalovaného, tj. např. má povinnost tvrzení i důkazní povinnost. 13. Nelze také přehlédnout tu skutečnost, že žalobce si v argumentech v odvolání odporuje, když na jedné straně navrhuje provedení důkazů k tomu, že byla zavedena obchodní praxe v podobě dodávek mezi dlužníkem a žalovaným do sídla žalovaného, a na druhé straně uvádí, že navrhuje výslech osob, které by mohly potvrdit tvrzení žalobce, že mezi stranami byla ujednáno místo plnění v sídle dlužníka. 14. Okresní soud tak postupoval správně, když neprováděl dokazování v dané věci a vycházel při posouzení mezinárodní příslušnosti z relevantních informací, které měl k dispozici. 15. Pokud žalobce navrhoval, aby odvolací soud předložil Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku, zda nařízení č. 1215/2012 brání při zkoumání mezinárodní příslušnosti ústnímu jednání a provádění o takové otázce dokazování, pak zde nevznikla povinnost předložení předběžné otázky na Soudní dvůr EU, poněvadž tato otázka již byla vyřešena jak judikaturou Nejvyššího soudu ČR, tak i judikaturou Soudního dvora k Nařízení Brusel I. bis. 16. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení okresního soudu jakožto věcně správné podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. 17. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn neúspěchem žalobce v odvolacím řízení a tím, že žalované prokazatelně žádné náklady tohoto řízení nevznikly.