75 Co 215/2025-84 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 29.048,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), dále částku 48.829 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Žalobu zamítl v části o zaplacení 3.586,15 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3.237,74 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 32.634,65 Kč od 1. 5. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 22,68 % ročně z částky 30.820,09 Kč od 1. 5. 2021 do zaplacení (výrok III.). Žalobu rovněž zamítl v části o zaplacení 4.341,81 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 5.878,43 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 53.170,81 Kč od 1. 5. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 22,68 % ročně z částky 50.542,56 Kč od 1. 5. 2021 do zaplacení (výrok IV.). O náhradě nákladů řízení mezi účastníky pak rozhodl tak, že žádný z nich nemá na tuto právo (výrok V.). Uvedeným způsobem okresní soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 85.805,46 Kč s příslušenstvím za skutkových tvrzení o tom, že její právní předchůdkyně , Anonymizováno, , Anonymizováno, , právnická osoba, , Anonymizováno, s žalovaným uzavřela dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, smlouvu o úvěru č. , hodnota, s úvěrovým rámcem 30.000 Kč (dále jen „smlouva o úvěru 1“), kdy takto mu byla poskytnuta částka celkem , hodnota, Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit ve splátkách ve výši 5 % z čerpané částky, nejméně 500 Kč, při úrokové sazbě ve výši 22,68 % ročně. Žalovaný neplnil své závazky včas a banka proto od smlouvy odstoupila. Žalobkyně uplatnila nárok na dlužnou jistinu ve výši 30.820,09 Kč, pojistné ve výši 671,15 Kč, poplatky 600 Kč, smluvní pokutu 543,41 Kč a kapitalizované smluvní úroky. Dále tvrdila, že její právní předchůdkyně , Anonymizováno, , Anonymizováno, , právnická osoba, , Anonymizováno, s žalovaným uzavřela dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, smlouvu o úvěru č. , hodnota, s úvěrovým rámcem 50.000 Kč (dále jen „smlouva o úvěru 2“), na jejímž základě poskytla žalovanému částku celkem 51.839 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit půjčenou částku ve splátkách ve výši 5 % čerpané částky, nejméně 500 Kč, při úrokové sazbě ve výši 22,68 % ročně. Žalovaný neplnil své závazky včas a banka proto od smlouvy odstoupila. Žalobkyně uplatnila nárok na dlužnou jistinu 50.542,56 Kč, pojistné ve výši 1.048,25 Kč, poplatky 700 Kč, smluvní pokutu 880 Kč a kapitalizované smluvní úroky. Obě pohledávky za žalovaným byly žalobkyni postoupeny. Rovněž žalobkyně, pokud se týká prověření schopnosti splácet úvěr, tvrdila, že všechny údaje byly uvedeny ve formuláři žádosti o úvěr, tj. že žadatel je svobodný, nemá vyživovací povinnost, bydlí u rodičů, příjmy činí 15.000 Kč, náklady domácnosti 5.000 Kč.2. Po projednání věci okresní soud učinil závěr, že má za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byly uzavřeny předmětné úvěrové smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně si však podle okresního soudu nedostatečně vyhodnotila poskytnuté informace, případně si neopatřila další doplňující informace k tomu, aby mohla posoudit, zda žalovaný nebude mít zjevný problém úvěry splácet. V jediném dni poskytla žalovanému s velmi nízkým příjmem (15.000 Kč) celkový úvěr ve výši 80.000 Kč, což více než pěti násobně převyšuje příjmy žalovaného. Za situace, kdy je příjmová hladina v tak nízké výši, jeví se podle okresního soudu vždy, že zde bude zjevný problém úvěr splácet. I když žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost a bydlel u rodičů, výše poskytnutého úvěru (poskytnutého na základě dvou smluv, tedy se zvýšenými náklady, vyšší splátkou, dalšími poplatky) v jediný den vzbuzuje zcela odůvodněné obavy, že žalovaný bude mít zjevně problém úvěr splácet. Právní předchůdkyně žalobkyně tak podle okresního soudu nesplnila své povinnosti řádně, nevyhodnotila řádně poskytnuté údaje a neopatřila si další, doplňující informace a oba úvěry tak poskytla v rozporu s ust. § 86 odst. 1 věta druhá zák. č.257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), a obě smlouvy jsou proto neplatné. Důsledkem uvedeného je pak stav, kdy žalovaný je povinen poskytnutý úvěr vrátit v souladu s ust. § 87 ZSÚ. Žalovanému byla poskytnuta částka 31.548,50 Kč (smlouva o úvěru 1) a částka 50.329 Kč (smlouva o úvěru 2). Žalovaný zaplatil na smlouvu o úvěru 1 částku 2.500 Kč a na smlouvu o úvěru 2 částku 1.500 Kč. Proto je povinen vrátit částku 29.048,50 Kč (smlouva o úvěru 1) a částku 48.829 Kč (smlouva o úvěru 2). Žalovaný se ke svým možnostem nijak nevyjádřil, soud proto uložil vrácení částky v obecné pariční lhůtě. Vzhledem k tomu, že povinnost vrácení jistiny vzniká teprve uložením této povinnosti soudem, nemůže být žalovaný v prodlení. (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR – senátu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 [ASPI ID: , Anonymizováno, ]. Ve zbývající části uplatněného nároku včetně úroků z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.3. Proti uvedenému rozsudku, a pouze ve vztahu k výrokům III. a IV., co do úroku z prodlení z částky celkem 77.877,50 Kč ve výši 8,25 % ročně od 13. 6. 2021 do zaplacení, brojí odvoláním žalobkyně, domáhajíc se jeho změny tak, že dále bude žalobkyni přiznán úrok z prodlení ve výše uvedeném rozsahu. Podstatou odvolání žalobkyně je nesouhlas se závěrem okresního soudu o tom, že dosud nenastalo prodlení žalovaného a že žalobě mohlo být vyhověno pouze co do nároku na vrácení dlužné jistiny bez zákonného úroku z prodlení. Podle žalobkyně však splatnost nároku nestává až v souvislosti s rozhodnutím soudu, ale daleko dříve, a to v souvislosti s výzvou k vrácení dlužné částky učiněnou věřitelem. Nadto podle žalobkyně žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by neměl možnost prostředky vrátit ve lhůtě, která mu byla poskytnuta věřitelem. Na podporu své argumentace žalobkyně odkazovala na dřívější rozhodnutí zdejšího odvolacího senátu či na jiná rozhodnutí odvolacích soudů.4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil, po dobu celého odvolacího řízení zůstal pasivní.5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.6. Předně krajský soud akceptuje jednotlivá skutková zjištění učiněná z provedených důkazů a závěr o skutkovém stavu věci, jak se podává z napadeného rozsudku, na což se pro stručnost odkazuje.7. Jde-li o právní hodnocení, okresní soud správně posoudil, že vztah mezi žalobkyní, resp. právní předchůdkyní, a žalovaným je vztahem mezi profesionálem a spotřebitelem a s ohledem na předmět smlouvy vedle obecné úpravy úvěrového vztahu dle občanského zákoníku na věc správně aplikoval speciální úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Správně tedy okresní soud provedl test postupu věřitele před uzavřením předmětné smlouvy dle kritéria postupu s odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu §§ 75 a 86 ZSÚ, přičemž pokud okresní soud dospěl k závěru, že takovému postupu věřitel nedostál, pak odvolací soud tento závěr akceptuje. Ostatně uvedené právní posouzení žalobkyně nezpochybňuje.8. Okresní soud tedy správně žalobkyni přiznal pouze částku 29.048,50 Kč (výrok I.) a částku 48.829 Kč (výrok II.), představující rozdíl mezi tím, co bylo žalovanému věřitelem poskytnuto a tím, co vrátil, a to bez příslušenství, když ve zbytku žalobu zamítl (výrok III. a IV.). V uvedeném směru lze ohledně příslušenství ve formě úroku z prodlení rovněž odkázat na odůvodnění okresního soudu uvedené v bodě 26. a 27. napadeného rozsudku, přičemž jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, stanovil okresní soud splatnost nároku žalobkyně (speciální bezdůvodné obohacení) ve lhůtě 3 dnů od právní moci výroku I. a II. rozsudku. Žalovaný byl pak povinen uvedené částky žalobkyni uhradit do 3. 3. 2025 s tím, že pokud tak neučinil, je ode dne 4. 3. 2025 v prodlení.9. Odvolací argumentaci žalobkyně tak nelze přisvědčit, když zdejší odvolací soud při řešení otázky vzniku prodlení dlužníka – spotřebitele k vrácení bezdůvodného obohacení vzniklého ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru respektuje závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (srovnej body 15. až 17.). Zdůraznění hodné je to, že smyslem ust. 87 ZSÚ je stanovení civilně právní sankce poskytovateli spotřebitelského úvěru pro případ porušení jeho základních a zásadních povinností stanovených zejména ust. §§ 75, 86 ZSÚ, jako reflexe legitimního požadavku na zodpovědné úvěrování fyzických osob, který má bránit negativní společenským dopadům a společensky patologickým jevům spojeným s tzv. dluhovými pastmi. Podle názoru odvolacího soudu již jen to, že dojde-li poskytovatelem úvěru k soudnímu vymáhání nároku ze spotřebitelské úvěrové smlouvy, je zpravidla znakem, že není v možnostech dlužníka – spotřebitele - dluh z úvěru (popř. speciálního bezdůvodného obohacení)