8 Co 249/2025-74 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 170.497,06 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 2.000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky, nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši reposazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o osm procentních bodů. Žaloba o zaplacení částky 39.504,94 Kč, o zaplacení úroku v částce 14.628 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucího z částky 39.504,94 Kč od 1. 6. 2024 do zaplacení a dále úroku z prodlení jdoucího z částky 170.497,06 Kč od 1. 6. 2024 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, byla zamítnuta. Žalovaný byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 26.404,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.2. Proti tomuto rozsudku, a to do odst. I. a III. výroku, podala žalobkyně včas odvolání, kdy se domáhala změnit rozsudek v odst. I. výroku tak, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 170.497,06 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a v odst. II. navrhovala změnit rozsudek tak, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 792 Kč a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 170.695,06 Kč od 21. 6. 2024 do zaplacení. V odvolání žalobkyně uvedla, že soud I. stupně aplikací ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru překročil meze své pravomoci, když ze své libovůle nahradil procesní jednání pasivního žalovaného. Okresní soud pak porušil i princip rovnosti zbraní, na kterém je vystavěno civilní sporné řízení. S ohledem na absenci jakékoliv procesní aktivity žalovaného soud I. stupně pojal přesvědčení, že aktuální majetkové poměry žalovaného neodpovídají situaci, kdy by byl schopen splnit povinnosti jemu uložené ve standartní zákonné lhůtě. Navíc poukazoval na to, že soud určí delší lhůtu k plnění nebo stanoví, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí, kdy takové rozhodnutí musí být odrazem individuálních zvláštností souzeného případu a k takovému postupu musejí existovat důvody, z nichž vyplývá, že ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu nemá povinný, který má poskytnout plnění, schopnost toto plnění splatit v zákonné třídenní lhůtě pro své osobní, majetkové či jiné opodstatněné důvody, ale ve lhůtě delší, než je zákonná třídenní, anebo ve splátkách. Soud tedy nemůže bez jakékoliv aktivity žalovaného stanovit delší lhůtu k plnění a pochybil tedy, jestliže zjišťoval dobu přiměřenou možnostem žalovaného z moci úřední. Již odstupující dopis obsahoval kvalifikovanou výzvu k plnění, kdy již od 21. 6. 2024 se žalovaný nacházel v prodlení s úhradou dlužné částky. Z tohoto důvodu má žalobkyně právo na zákonný úrok z prodlení z částky 170.695,06 Kč již od 21. 6. 2024 do zaplacení. Žalobkyně má dále za to, že okresní soud nesprávně rozhodl o zamítnutí žaloby co do částky 594 Kč, která byla nárokována z titulu uzavřeného pojištění schopnosti splácet úvěr. Poukazovala na ust. § 576 o. z., podle něhož týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část. V tomto směru odkazoval na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 60/2021. Žalobkyně tak má nárok na dlužné pojistné ve výši 594 Kč a dále neměl započíst do jistiny částku 198 Kč, která byla uhrazena žalovaným na pojistné.3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části i v řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.5. Okresní soud učinil správná skutková zjištění, která krajský soud přejímá a na která odkazuje. Platí to především o zjištění, že účastníci uzavřeli dne , Anonymizováno, smlouvu o úvěru, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 206.398,06 Kč, který se žalovaný zavázal žalobkyni splatit v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný úvěr řádně neplatil, když zaplatil pouze částku 35.901 Kč, a proto žalobkyně dopisem z 6. 6. 2024 od smlouvy o úvěru odstoupila a vyzvala žalovaného k zaplacení žalovaných částek.6. Pokud se týká právního posouzení věci, pak okresní soud správně posoudil smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako smlouvu o úvěru dle ust. § 2395 o. z. a správně se zabýval nejprve tím, zda žalobkyně před poskytnutím úvěru zkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. a dospěl ke správnému závěru, že své povinnosti v tomto směru žalobkyně nedostála. Z tohoto důvodu soud I. stupně posoudil smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako absolutně neplatnou a v takovém případě má žalobkyně nárok na rozdíl mezi tím, co fakticky žalovanému poskytla a mezi tím, co žalovaný uhradil, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 a násl. o. z.7. Při určení splatnosti částky 170.497,06 Kč správně vycházel okresní soud z rozhodnutí NS ČR 33 Cdo 3675/2021, z něhož vyplývá, že ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, kdy poskytovatel úvěru má toliko nárok na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nad to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky nebyla splatnost dohodnuta, byla zcela správně určena soudem, a to ve splátkách po 2.000 Kč.8. Pokud se týká platnosti smlouvy o úvěru, pak z judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že pokud úvěrující poruší povinnost s odbornou péčí zkoumat a posoudit úvěruschopnost úvěrovaného před poskytnutím úvěru, má to za následek absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy. Poukaz žalobkyně na rozhodnutí NS ČR 33 Cdo 60/2021 není případný, poněvadž v tomto řízení soudy vůbec nezkoumaly, zda úvěrující řádně zkoumal úvěruschopnost úvěrované před poskytnutím úvěru dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb., což by mělo za následek neplatnost celé úvěrové smlouvy, pokud by úvěrující této povinnosti nedostála. Z tohoto důvodu nelze přiznat žalobkyni částku 592 Kč z titulu pojištění, ani k tomu nelze přihlédnout při určení výše bezdůvodného obohacení, který žalovaný má žalobkyni zaplatit.9. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části jako věcně správný v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.10. V odst. III. výroku pak odvolací soud rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15.953 Kč. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně chtěla včetně příslušenství zaplatit po žalovaném částku 264.612,88 Kč, přiznaná jí byla částka 170.497,06 Kč, takže měla úspěch toliko z 29 %, což představuje ze správně vyčíslené náhrady nákladů řízení, na které má žalobkyně nárok, tj. 55.010,20 Kč, částku 15.953 Kč.11. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn neúspěchem žalobkyně v odvolacím řízení a tím, že žalovanému prokazatelně žádné náklady tohoto řízení nevznikly.