8 Co 265/2025-87 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 226.893,04 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a na náhradě nákladů řízení částku 17.502 Kč v téže lhůtě. Žaloba byla v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 78.674,15 Kč, úroku z částky 19.943,74 Kč od 30. 10. 2024 do zaplacení ve výši 12 % ročně, úroku z částky 262.035,09 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení ve výši 9 % ročně, úroku z prodlení z částky 23.293,74 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně a úroku z prodlení z částky 263.843,09 Kč od 22. 2. 2025 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně, zamítnuta. Žalobkyně byla zavázána doplatit České republice na účet okresního soudu na soudním poplatku z žaloby částku 2.871 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.2. Proti tomuto rozsudku, a to do odstavce II. výroku, podala žalobkyně včas odvolání, v němž se domáhala změnit rozsudek tak, že žalobkyni bude přiznán 12,75% úrok ročně z částky 226.893,04 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení. V odvolání žalobkyně uvedla, že nenapadá právní závěr soudu I. stupně o neplatnosti smlouvy, avšak nesouhlasí s názorem soudu I. stupně, že dosud nenastalo prodlení žalovaného a že tudíž žalobě bylo vyhověno pouze co do nároku na vrácení dlužné jistiny bez zákonného úroku z prodlení z této přiznané částky. Žalobkyně tvrdila i prokázala, že žalovaný byl vyzván k plnění svého dluhu novému věřiteli – žalobkyni již v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 27. 2. 2025, které mu bylo odesláno dne 11. 3. 2025. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Marným uplynutím desetidenní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dne 25 3. 2025 žalovaný dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroků z prodlení dle § 1970 o. z. minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Následně byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou z 3. 6. 2025, s lhůtou k zaplacení do 18. 6. 2025 a žalovaný tak měl dostatečný prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu, což však neučinil. Žalobkyně pak v odvolání poukazovala na to, že žalovaný v řízení před soudem I. stupně netvrdil, ani neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která byla žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuta a odkazovala na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 1902/2025.3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně bylo podáno zčásti důvodně.5. Okresní soud učinil správná skutková zjištění, která krajský soud přejímá a na která odkazuje. Platí to především o zjištění, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru, na základě niž byla poskytnuta žalovanému částka 300.000 Kč, kterou se zavázal splácet včetně úroku ve výši 9 % ročně ve 120 měsíčních splátkách po 3.800,27 Kč. Na tento úvěr eviduje , Anonymizováno, platby v celkové výši 91.591,74 Kč. Dále bylo převzato zjištění okresního soudu, že předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě níž žalovanému poskytla úvěrový rámec na kreditní kartě ve výši 20.000 Kč. Tento úvěr se zavázal žalovaný splácet včetně úroků formou měsíčních splátek ve výši 2 % z vyčerpaného úvěrového rámce. Žalovaný čerpal finanční prostředky v celkové výši 97.762,45 Kč a uhradil celkem 79.277,67 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek učinil okresní soud zjištění, že předmětná pohledávka byla postoupena na žalobkyni.6. Okresní soud pak posoudil obě smlouvy jako absolutně neplatné ve smyslu ust. § 86 zákona č. 257/20016 Sb., když předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěrů. Z tohoto důvodu okresní soud přiznal žalobkyni rozdíl mezi tím, co fakticky žalovanému poskytla a mezi tím, co uhradil z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 a násl. o. z.7. Při určení splatnosti přiznané částky pak správně okresní soud vycházel z rozhodnutí NS ČR 33 Cdo 3675/2021, z něhož vyplývá, že ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, kdy poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky nebyla splatnost dohodnuta, byla správně určena soudem.8. Jiná situace nastala v odvolacím řízení, kdy rozsudek okresního soudu v odstavci I. výroku nabyl právní moci dne 26. 11. 2025, proto měl žalovaný plnit do tří dnů, tj. do 29. 11. 2025, takže od 30. 11. 2025 se ocitl v prodlení s plněním dluhu a od tohoto data tak náleží žalobkyni 11,50% úrok ročně z této částky do zaplacení, a to v souladu s ust. § 1970 o. z. V této části tedy odvolací soud v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek okresního soudu a ve zbývající napadené části byl rozsudek jako věcně správný v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrzen.9. V souladu s ust. § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, když před soudem I. stupně byla žalobkyně úspěšná z 28 %. Náklady řízení byly přiznány okresním soudem ve správné výši, tj. ve výši 62.508 Kč a 28 % z této částky pak představuje částku 17.502 Kč.10. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn částečným úspěchem žalobkyně v odvolacím řízení.