23 CO 60/2022-57 — Krajský soud v Praze

1. Manželka se návrhem u [název soudu] domáhala rozvodu manželství s manželem s tím, že se po předchozí dlouhodobé nespokojenosti v manželství v únoru 2021 odstěhovala ze společného bydliště s manželem a již nemá zájem na jakémkoliv dalším setrvávání v manželství, které považuje za nenávratně rozvrácené. 2. Okresní soud v Berouně (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) rozvedl manželství manželů uzavřené dne [datum] před [stát. instituce] a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal z provedeného dokazování za prokázané, že manželství účastníků je„ skutečně hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat obnovení takovéhoto soužití“. Podle soudu prvního stupně, za situace, kdy děti narozené za trvání manželství účastníků jsou již zletilé,„ manželé spolu skoro rok nežijí, intimně se nestýkají, netráví spolu čas, jejich svazek je tak pouze formální a neplní žádnou ze svých zákonných funkcí“ a tento stav je navíc trvalý a dlouhodobý, jsou v daném případě splněny zákonné předpoklady pro rozvod manželství. Hlavní příčinu rozvratu manželství soud shledal ve vzájemném odcizení manželů. 3. Proti tomuto rozsudku podal manžel v zákonné lhůtě odvolání, kdy soudu prvního stupně vytýkal především to, že přes manželem avizovaný nesouhlas s rozvodem manželství jednal a rozhodl bez jeho přítomnosti a přítomnosti jeho zástupce, aniž by manžela vyslechl a své skutkové závěry tak učinil jen na základě výpovědi manželky. S těmito závěry pak nesouhlasil. Navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Manželka se ve vyjádření k odvolání ztotožnila se závěry rozsudku soudu prvního stupně s tím, že soudem zjištěný stav nadále trvá a navrhla jeho potvrzení. 5. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které předcházelo jeho vydání, podle ustanovení § 397 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) a ve smyslu § 1 odst. 3, 4 z. ř. s. podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. Z obsahu soudního spisu se podává, že soud prvního stupně nařídil ve věci jednání na [datum], které však bylo pro nemoc soudkyně odročeno (o odročení žádal i zástupce manžela) na [datum], kdy se opět nekonalo, tentokrát pro covidovou karanténu soudkyně. Byl stanoven nový termín jednání na [datum], o jehož změnu požádala jak manželka (s žádostí o urychlení projednání věci), tak zástupce manžela s poukazem na svou dlouhodobě naplánovanou zahraniční dovolenou v tomto termínu. Soud prvního stupně tedy jednání nařízené na [datum] zrušil a namísto toho jednání nařídil na [datum] 13:00 hodin, tj. v termínu ještě před odjezdem zástupce manžela do zahraničí ([datum]). K tomuto jednání předvolal jak oba účastníky, tak zástupce manžela; účastníkům byla obsílka doručena vložením do domovní schránky na jimi uváděných adresách dne [datum] a téhož dne i zástupci manžela do jeho datové schránky. K jednání konanému dne [datum] se dostavila toliko manželka. Z obsahu soudního spisu není zřejmé, že by soudu došla omluva či žádost o odročení jednání z [datum] na jiný termín, kdy soud tuto skutečnost ověřoval ještě i těsně před formálním zahájením jednání po zjištění, že se k němu manžel, ani jeho zástupce nedostavili. Bylo rozhodnuto o tom, že jednáno bude v jejich nepřítomnosti a po provedení listinných důkazů a výslechu manželky soud prvního stupně ve věci rozhodl. 7. Odvolací soud předně konstatuje, že soud prvního stupně postupoval v souladu s procesními předpisy, pokud jednal ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti manžela a jeho zástupce za situace, že jednání nařídil na termín, o němž ani jedna strana předem neavizovala, že by jí v účasti na něm bránila jakákoliv překážka, o termínu jednání byli všichni zúčastnění informováni s dostatečným předstihem a ani poté nedošla soudu žádná omluva či žádost o odročení jednání. Namítá-li zástupce manžela, že se dne [datum] v dopoledních osobně účastnil jednání v jiné věci vedené u soudu prvního stupně stejnou soudkyní, kterou při té příležitosti informoval, že se odpoledne bude účastnit veřejného zasedání u [název soudu], kam je předvolán jako obhájce obžalovaného, a má tudíž časovou kolizi s jednáním v této věci, pak je tato argumentace bezpředmětná. Předně, aby mohla být omluva, popř. žádost o odročení jednání, účinná, musí být nejen důvodná, ale i včasná (srov. § 101 odst. 3 o. s. ř.). Nejenže veřejné zasedání u jiného soudu, jehož se zástupce manžela účastnil namísto účasti u jednání v této věci u soudu prvního stupně, bylo nařízeno až [datum] (jak vyplývá z listiny připojené k odvolání), tj. o více než dva týdny později, ale navíc sdělení této skutečnosti soudu teprve v den jednání, nelze pokládat ani za včasné, když informace o (nikoliv soudem prvního stupně zapříčiněné) časové kolizi musela být zástupci manžela známa už několik dní předem. Za této situace mohla být neúčast manžela a jeho zástupce u jednání soudem prvního stupně vnímána buď jako účelová snaha o další oddálení projednání manželčina návrhu či výraz distancování se manžela od rozvodu, s nímž, přes faktickou nefunkčnost manželství, nesouhlasí. Podmínky pro postup soudu dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. byly splněny. 8. Odvolací soud v rámci odvolacího řízení doplnil dokazování výslechem manžela, z jehož výpovědi zjistil, že důvody manželčiny tvrzené nespokojenosti pokládá za důvody z doby dávno minulé. Připustil, že stav většího odcizení pozoroval už zhruba rok před odchodem manželky ze společné domácnosti. Přičítá to okolnostem tzv. koronavirové krize, kdy manželka trávila hodně času doma u počítače a našla si jinou filozofii. Svou roli hrála i skutečnost, že děti účastníků dospěly a fakticky ustala péče o ně. O situaci spolu tehdy hovořili, manželka mu říkala, že by potřebovala být na čas sama, aby si dala své věci do pořádku. Co konkrétně tím mínila, manžel neví. Od manželčina odchodu ze společné domácnosti je manželství nefunkční. Manželka po svém odchodu dřívější společné bydliště účastníků ani jednou nenavštívila, odmítá jakoukoliv komunikaci s manželem, na jeho pokusy o kontakt nereagovala. Manžel žije stále sám; jinou známost nenavázal, neboť je stále citově vázán k manželce. Uvědomuje si, že podobnou situaci je obtížné řešit jinak než rozvodem, ten je však proti jeho přesvědčení, neboť zastává určité hodnoty. 9. Manželka k výpovědi manžela uvedla, že na její straně se od doby projednání věci u soudu prvního stupně nic nezměnilo, bydlí sama v pronajatém bytě, nemá žádnou známost. Je v kontaktu se zletilým synem, který bydlí s manželem. Telefonují si a navštěvují se. Dále uvedla, že v průběhu let s manželem mnohokrát konzultovali situaci, mnohokrát upozorňovala na to, co se jí ve vzájemných vztazích nelíbí, v minulosti dokonce navrhovala i návštěvu psychologické poradny, kterou manžel odmítl. Podle manželky manžel věděl velmi dobře, že je manželka nespokojená a proč, několikrát i slíbil změnu svého chování, ale nikdy to nemělo delšího trvání. 10. Ani v průběhu odvolacího řízení, kdy jednání proběhlo o další čtyři měsíce potom, co ve věci jednal a rozhodl soud prvního stupně, nevyplynulo nic, co by jakkoliv nasvědčovalo tomu, že přes všechny problémy, které se mezi manžely za trvání jejich soužití nakupily, stále trvá naděje na urovnání vzájemných vztahů a zachování manželství. 11. Z výpovědi manžela i přednesu manželky před odvolacím soudem bylo zjištěno, že situace je už déle než rok neměnná, manželé žijí odděleně, jejich vzájemná komunikace je nulová, když manželka manželovy pokusy odmítla. Je přitom zřejmé, že tento stav je vyústěním dlouhodobé, řadu let trvající a postupně narůstající nespokojenosti manželky ve vztahu s manželem. Přestože manželka tuto svou nespokojenost v minulosti dávala najevo, manžel situaci podcenil, nepřikládal těmto signálům tu pozornost, kterou by bývala situace vyžadovala a byla tak promeškána příležitost pokusit se napravit nedostatky v manželství účastníků v době, kdy by to ještě bývalo bylo (snad) možné. To vedlo, nejprve latentně a posléze zjevně, k narůstání vzájemného odcizení, které se v plné síle projevilo poté, co se děti účastníků osamostatnily. A není pochyb ani o tom, že významnou měrou k tomu přispěl i opakovaně vyhlášený nouzový stav v souvislosti s pandemií koronaviru SARS-CoV-2, COVID–19, který manžele vytrhl z běžného (pracovního) života, na dlouhou dobu je uzavřel doma, dal prostor k bilancování, což vyústilo v rozhodnutí manželky od manžela odejít. 12. Podle ustanovení § 755 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení. 13. Podle ustanovení § 755 odst. 2 o. z., přesto, že je souži