23 Co 251/2023-159 — Okresní soud Praha-západ

1. Žalobkyně se žalobou na žalovaném domáhala zaplacení , částka, s úrokem z prodlení s tím, že za trvání manželství s žalovaným byl účastníkům na základě smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření ze dne , datum, , právnická osoba, spořitelnou a. s. poskytnut úvěr ve výši , částka, . V článku II. dohody o vypořádání společného jmění manželů (dále též „SJM“) ze dne , datum, bylo účastníky ujednáno, že závazek u , právnická osoba, spořitelny a. s. spadá do společného jmění manželů a žalovaný se zavázal zaplatit celou zbývající dlužnou částku ze svých příjmů, přičemž ke dni podpisu této dohody byla splacena částka ve výši , částka, . Následně však žalovaný žalobkyni dopisem sdělil, že již nehodlá hradit splátky předmětného úvěru. Žalobkyně, je ve vztahu k věřiteli spoludlužník, je tak nucena hradit pravidelně měsíčně splátky předmětného úvěru a takto za žalovaného od prosince 2021 do června 2022, zaplatila celkem , částka, , jejichž úhrady se na žalovaném z titulu regresního nároku domáhá.2. Okresní soud , adresa, - západ (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) uložil žalovanému zaplatit žalobkyni , částka, spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, za dobu od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), v téže lhůtě žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení , částka, , k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.) a konečně žalovanému uložil „zaplatit České republice – Okresnímu soudu , adresa, -západ náklady státu spočívající ve svědečném, a to v částce a ve lhůtě, které budou stanoveny v samostatném usnesení“ (výrok III.).3. Soud prvního stupně vzal z nesporných tvrzení a provedeného dokazování za prokázané, že žalovaný sice osobně (fyzicky) úvěrovou smlouvu ze dne , datum, nepodepsal, přes tento formální nedostatek však žalovaný na sebe závazek z úvěrové smlouvy platně přijal. Poukázal na to, že „žalovaný o poskytovaném úvěru věděl, navíc jeho poskytnutí sám inicioval a měl vůli být touto smlouvou vázán, což je zřejmé i z jeho následného chování, kdy poté, co byl účastníkům úvěr poskytnut, pravidelně platil splátky úvěru, následně o rok později při vypořádání společného jmění manželů uznal závazek z úvěrové smlouvy za závazek spadající do společného jmění manželů a zavázal se ho sám celý splatit a i po rozvodu účastníků až do podzimu 2019 poskytnutý úvěr splácel. V únoru 2019 pak v rámci řízení o zvýšení výživného pro nezletilého syna účastníků vypověděl, že se zavázal, že úvěr doplatí a měsíčně splácí , částka, a v srpnu 2021 v řízení o zvýšení výživného pro nezletilého syna účastníků uvedl, že část peněz, které byly úvěrem na rekonstrukci bytu žalobkyně poskytnuty, použil na nákup osobního vozidla Opel, který po vypořádání zůstal v jeho vlastnictví. Soud prvního stupně odmítl námitku žalovaného, že úvěrovou smlouvu za něj uzavřela žalobkyně bez jeho vědomí a ta je tedy vůči němu neúčinná s tím, že „uvedené skutečnosti vylučují to, že by úvěr sjednala bez vědomí a souhlasu žalovaného pouze žalobkyně“. Podle soudu prvního stupně se nejedná o dluh, který by převzal jeden z manželů bez souhlasu druhého. Námitka, že finanční prostředky z poskytnutého úvěru zhodnotily pouze majetek žalobkyně, je bezpředmětná, neboť žalovaný na sebe tento závazek dobrovolně převzal, navíc část peněz použil na nákup osobního vozidla, které později připadlo do jeho výlučného vlastnictví. Nedůvodnou shledal soud prvního stupně rovněž námitku, že podpis na úvěrové smlouvě není podpisem žalovaného, když, ačkoli žalovaný udělil písemnou plnou moc k zastupování, smlouva nebyla podepsána žalobkyní jako zmocněnkyní žalobce na základě udělené plné moci. Poukázal na to, že „podle občanského zákoníku je na právní jednání třeba spíše hledět jako na platné než neplatné, a dále zákon stanoví, že rozpor právního jednání se zákonem vede k neplatnosti pouze tehdy, pokud to vyžaduje smysl a účel porušeného zákona. Zákonem není vyžadováno, aby byla úvěrová smlouva uzavřena v písemné formě“. Uzavřel, že „žalovaný na sebe závazek z úvěrové smlouvy ze dne , datum, platně převzal. Následně uzavřená dohoda o úpravě vzájemných majetkových poměrů, práv a povinností a bydlení pro dobu po rozvodu ze dne , datum, , v rámci které došlo k vypořádání závazku z předmětné úvěrové smlouvy tak, že žalovaný na sebe závazek z této smlouvy převzal a zavázal se jej splácet, je tedy platná“. A protože bylo prokázáno, že „žalovaný přestal svůj závazek z úvěrové smlouvy splácet a místo něj ho hradila žalobkyně, která za období od , datum, do , datum, uhradila na předmětný závazek celkem , částka, , žalobkyni náleží od žalovaného regresní náhrada v této výši“.4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný v zákonné lhůtě odvolání. V jeho obsáhlém, několikrát doplňovaném, odůvodnění vytýkal soudu prvního stupně zejména nesprávné posouzení okolností uzavření úvěrové smlouvy ze dne , datum, a závěr, že by ho měla tato smlouva zavazovat. Shodně jako před soudem prvního stupně poukazoval na to, že úvěr byl poskytnut na rekonstrukci bytu žalobkyně, z něj poskytnuté finanční prostředky byly poukázány na účet žalobkyně, kam přicházely i prostředky vyplacené žalovanému jako mzda, a proto, i kdyby z tohoto účtu byly použity nějaké finanční prostředky na pořízení automobilu, nelze uzavřít, že se jednalo právě o peníze z úvěru, neboť ty se promíchaly s finančními prostředky získanými z jeho pracovní činnosti. Namítal, že se teprve dodatečně dozvěděl, že úvěrová smlouva byla podepsána žalobkyní jeho jménem, o čemž do té doby neměl tušení a nevěděl, že mu tak žádný závazek z této smlouvy nevznikl. A protože úvěr získaný tímto způsobem žalobkyní na rekonstrukci bytu v jejím výlučném vlastnictví a závazek z toho vyplývající nespadá do společného jmění manželů, bylo jeho zahrnutí do dohody ze dne , datum, neplatné, stejně jako závazek žalovaného k jeho úhradě, který na sebe žalovaný vzal v omylu vyvolaném žalobkyní. Navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.5. Žalobkyně se ztotožnila se závěry soudu prvního stupně, navrhovala potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které předcházelo jeho vydání, podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Odvolací soud vyšel ze správných skutkových zjištění soudu prvního stupně shrnutých zejména v odstavci 21 odůvodnění napadeného rozsudku, s nimiž se ztotožňuje a pro zjednodušení na ně odkazuje. Soud prvního stupně správně zjistil, že žalovaný byl srozuměn s uzavřením úvěrové smlouvy ze dne , datum, , její uzavření sám inicioval, když pozitivně reagoval na nabídku obchodního zástupce , právnická osoba, spořitelny a. s., který ho kontaktoval s exkluzívní časově omezenou nabídkou úvěru určenou bankou pouze pro stávající (vybrané) klienty. Protože žalovaný pracoval v zahraničí, a nemohl uzavření úvěrové smlouvy před vypršením termínu nabídky vyřídit sám, vydala se tuto záležitost vyřídit žalobkyně, která byla s ohledem na častou nepřítomnost žalovaného od něj vybavena generální plnou mocí pro vyřizování všech záležitostí, které bylo třeba v době nepřítomnosti žalovaného vyřídit. Protože se však jednalo o speciální nabídku určenou jen některým stávajícím klientům banky, jímž byl žalovaný, byl nutný jeho podpis úvěrové smlouvy, přičemž generální plná moc žalobkyně se k tomu ukázala nedostatečnou. A poněvadž žalovaný by se nestačil před termínem ukončení této akce k podpisu dostavit osobně, bylo jediným způsobem, jak využít výhodných podmínek úvěru, podepsat smlouvu jménem žalovaného. Byť svědek , tituly před jménem, , jméno FO, , který za banku uzavření smlouvy zajišťoval, nepotvrdil, že by s jeho vědomím žalobkyně smlouvu podepsala jménem žalovaného, soud prvního stupně nepochybil, pokud tuto skutečnost vzal za prokázanou i s logickým vysvětlením, že se svědek zdráhal otevřeně připustit, že by vědomě jednal v rozporu s pravidly nastavenými bankou, pro kterou působí. Je možné, že žalobkyně žalovaného následně hned podrobně neinformovala o tom, na jaký problém při podpisu smlouvy narazila a jak ho vyřešila, to nicméně nic nemění na tom, že žalovaný byl srozuměn s tím, že si účastníci vezmou u , právnická osoba, spořitelny a. s. úvěr s účelovým určením na rekonstrukci bytu, který byl sice ve výlučném vlastnictví žalobkyně, ale v němž rodina účastníků žila. S prostředky z úvěru tedy účastníci naložili, tj. spotřebovali je, způsobem, na kterém se spolu dohodli. Úvěr byl od samého počátku splácen z výdělků žalovaného, když žalobkyně v té době nepracovala. Je zřejmé, že v době uzavření úvěrové smlouvy účastníci nepředpokládali, že by jejich manželství mohlo spět k poměrně brzkému rozchodu a