10 CO 173/2022 — Krajský soud v Plzni

1. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 12 C 61/2021-208, zamítl žalobu, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 11 290 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 11 290 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 38 102 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.). 2. Usnesením ze dne 13. 4. 2022, č. j. 12 C 61/2021-214, Okresní soud v Karlových Varech shora uvedený rozsudek doplnil o další výrok pod označením III. ve znění:„ Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech na nákladech řízení částku 4 049,58 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.“ 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně i proti jeho usnesení ze dne 13. 4. 2022, č. j. 12 C 61/2021-214, podal si žalobce včasné odvolání z důvodu, že soud prvního stupně rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, neboť neprovedl všechny důkazy, které žalobce navrhoval k prokázání rozhodných skutečností pro správné rozhodnutí ve věci, a důkazy, které provedl, nevyhodnotil správně. Dospěl tak dle názoru žalobce k nesprávnému závěru, že žalobce v řízení neprokázal své tvrzení o tom, že mu žalovaná neumožnila čerpání přestávek na jídlo a oddech v trvání 2 x 30 minut za jednu směnu. Žalobce tedy setrval na svém tvrzení, že žádnou přestávku na jídlo a oddech v žalovaném období od [datum] do [datum] nečerpal a ani čerpat nemohl s ohledem na to, v jaké pozici u žalované pracoval. Konkrétně namítl, že soud prvního stupně sice v odůvodnění svého rozsudku popisuje důkaz předložený žalobcem v podobě sdělení nadřízeného pracovníka, ovšem zde neuvádí jeho část, ve které nadřízený pracovník sděluje pracovníkům střediska ostrahy, že pracovní doba je vždy od [číslo] hodin a od [číslo] hodin, z čehož žalobce dovozuje, že jeho pracovní doba byla vždy dvanáctihodinová a nikoliv, jak je žalovanou vykazováno, jen jedenáctihodinová. Soud prvního stupně dále dle žalobce nesprávně posoudil rovněž provedené důkazy v podobě výkazů odpracovaných směn, pokud v nich žalovaná vykazovala žalobci za každou odpracovanou směnu 11 odpracovaných hodin, ale současně vykazovala žalobci za každou směnu odpracovanou o sobotách a nedělích příplatek za 12 hodin, což je nelogické, pokud podle žalované odpracoval za směnu jen 11 hodin. Stejně tak postupovala žalovaná i u příplatku za noční práci a práci ve svátek, který byl vykazován a proplácen tak, jako by přestávka na jídlo a oddech čerpána nebyla, avšak u celkové odpracované doby za směnu byla přestávka na jídlo a oddech v rozsahu 1 hodiny odčítána. Stejně postupovala žalovaná dle žalobce i v roce [rok], přičemž v případě roku [rok] věc projednával Okresní soud v Karlových Varech ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 162/2019, ve které rozhodl, že práce, které žalobce pro žalovanou vykonával, nemohly být přerušeny, a že žalobce přestávku na jídlo a oddech podle § 88 odst. 1 věta první zákoníku práce nečerpal. V této věci také žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že nemá ohledně čerpání přestávek na jídlo a oddech zpracovaný žádný vnitřní předpis a čerpání přestávek se řídí obvyklou praxí, zatímco nyní předložila směrnici č. 8/04 ohledně stravování, což považuje žalobce za nevěrohodné a jde podle něj jen o uměle vytvořený důkaz, kdy s touto směrnicí nebyl ani seznámen. Žalobce dále popsal, jaká praxe u pracovníků střediska ostrahy dle něj byla, přičemž nesouhlasil s tím, že by pracovník na denní směně byl střídán hotelovým detektivem, neboť na denní směně byl pracovník střediska ostrahy sám, na noční směně měl pak každý z pracovníků svoji pracovní náplň. Dle žalobce není pravdou ani to, že by žalobce či jeho kolegy střídali portýři, neboť tomu tak nebylo a portýři ani s ohledem na svoji kvalifikaci vykonávat práci ve středisku ostrahy nemohli, a nebylo to ani jejich pracovní náplní. Žalobce dále žádal, aby nebylo přihlíženo ke svědectví svědka [příjmení], jelikož ten nastoupil k žalované až od [datum], tudíž o poměrech na pracovišti v roce [rok] neměl žádné povědomí. Požadoval rovněž, aby nebylo přihlíženo ke svědectví svědků [příjmení] a [příjmení], neboť tito neměli příslušný certifikát strážného, a tudíž práci ostrahy nemohli vykonávat, a v době jejich svědectví byli také zaměstnanci žalované. Svědectví svědka [příjmení] označil žalobce za tendenční a nesprávné, jelikož to, co vypověděl, neodpovídá tomu, co sdělil ve svém sdělení nadřízeného pracovníka. Dle žalobce rovněž z výpisu knihy služeb vyplývá, že jak žalobce, tak ostatní zaměstnanci střediska ostrahy, přestávku na jídlo a oddech nečerpali a čerpat nemohli, ostrahu nikdo nestřídal a práce nemohly být přerušeny. K tomu dále poznamenal, že pracovník ostrahy musel, kromě jiných povinností sledovat a vyhodnocovat informace z hlásičů EPS a EZS, zajišťovat vyhodnocování informací požárních hlásičů a činit neodkladná opatření, a tudíž tuto činnost musel vykonávat nepřetržitě po celých 12 hodin na každé jednotlivé směně s tím, že v pracovní náplni nebylo uvedeno nic o tom, že by během čerpání přestávek na jídlo a oddech tuto činnost nemusel vykonávat. Dále ještě žalobce uvedl, že byl také členem požární hlídky a při výkonu práce měl i služební mobilní telefon, na který byly posílány požární poplachy a poplachy s narušením objektu a žalobce musel, kromě jiných popsaných činností, náležitě na tyto poplachy reagovat a činit neodkladná opatření podle pracovní náplně i podle školení požárních hlídek. Žalobce závěrem shrnul, že s ohledem na výše uvedené přestávku na jídlo a oddech podle § 88 odst. 1 věty první zákoníku práce čerpat nemohl a nečerpal, pokud se mohl během každé jednotlivé směny v rychlosti najíst a napít, jednalo se jen o přiměřenou dobu na oddech a jídlo podle § 88 odst. 1 věty druhé zákoníku práce, která se započítává do pracovní doby. S ohledem na své pracovní povinnosti podle pracovní náplně neměl žádný volný čas pro odpočinek, nemohl s tímto časem volně disponovat, tudíž pracoval po celých 12 hodin v každé jednotlivé směně a musel být také celých 12 hodin v pohotovosti a zaměstnavateli k dispozici, a tudíž dle něj žalovaná neoprávněně žalobci krátila fakticky odpracovanou dobu v každé směně z 12 hodin na 11 hodin. Dle žalobce je rozsudek soudu prvního stupně v rozporu s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1854/20. Žalobce je tedy přesvědčen, že měl být se svojí žalobou úspěšný, a tudíž žalované nepřísluší ani žádná náhrada nákladů řízení a žalobce rovněž není povinen nahradit náklady řízení placené státem. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. 4. Žalovaná se v rámci odvolacího jednání vyjádřila tak, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný a navrhla jeho potvrzení. 5. Na podkladě včasného odvolání žalobce přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně a jeho usnesení ze dne 13. 4. 2022, č. j. 12 C 61/2021-214, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobce a stanoviska žalované k němu, a poté, co dokazování při jednání dne [datum] doplnil, dospěl k závěru, že odvolání žalobce za důvodné považovat nelze. 6. V posuzované věci se žalobce domáhal zaplacení částky 11 290 Kč s příslušenstvím jako nezaplacené mzdy a příplatku za práci přesčas u žalované za období měsíců března až prosince [rok] v rozsahu celkem 59 hodin práce přesčas s tvrzením, že mu byla žalovanou nesprávně v každé odpracované směně odpočítána 1 hodina přestávky v práci na jídlo a oddech, ačkoliv mu ve skutečnosti poskytnuta nebyla. V takovém případě i po odpočtu 125 hodin (10/12 ze 150 hodin) přesčasové práce zahrnuté ve mzdě mu nebylo proplaceno právě 59 přesčasových hodin. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila a namítala, že žalobci přestávky v práci na jídlo a oddech poskytovány byly, resp. žalobce mohl tyto přestávky čerpat. 7. Soud prvního stupně ve věci konal jednání ve dnech [datum], [datum], [datum] a [datum], přičemž při prvním jednání se neúspěšně pokusil o smírné vyřešení věci mezi účastníky, vymezil mezi účastníky nesporné skutečnosti tak, jak jsou uvedeny ve 3. odstavci odůvodnění napadeného rozsudku a ke sporné skutečnosti čerpání přestávky na jídlo a oddech v rozsahu 1 hodiny v každé odpracované směně následně provedl účastníky navržené dokazování listinnými důkazy tak, jak jsou popsány a zjištění z nich uvedena v odst. 5 až 26 odůvodnění napadeného rozsudku, a dále vyslechl všechny navržené svědky [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení], kdy zjištění z jejich výpovědí uvedl v odst. 27 až 36 odůvodnění svého rozsudku. Pokud některé navržené listinné důkazy neprovedl, pak jejich neprovedení odůvodnil v odst. 39 odůvodnění svého rozsudku tak, že z nich jednak vyplývají nesporné skutečnosti mezi účastníky a jednak jich nebylo