10 CO 212/2022-202 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu v celém rozsahu (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 29 712 Kč k rukám zástupce žalované ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku se včas a do obou jeho výroků odvolal žalobce, rovněž i proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 4. 2022, č. j. 18 C 325/2019-160, jímž byl žalobce zavázán povinností zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně na státem zálohovaných nákladech řízení z titulu svědečného částku 1 196,24 Kč do patnácti dnů od právní moci usnesení. 3. Žalobce namítl, že soud prvního stupně rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, neboť neprovedl důkazy, které žalobce navrhoval k prokázání rozhodných skutečností pro správné rozhodnutí ve věci dle ust. §§ 201 a 205 o. s. ř. Žalobce byl u žalované zaměstnán na pozici hotelový detektiv – strážník dle pracovní smlouvy ze dne 14. 3. 2017 s nástupem od 1. 4. 2017. Dle pracovní náplně ze dne 1. 4. 2017 měl vykonávat práce v rámci strážné a ochranné služby – provádět ochranu a ostrahu osob a majetku žalované. Poukázal na nařízení vlády č. 567/2006 Sb. a sekci Příl. – Skupiny prací – II. Za tyto práce žalobce dostal od žalované mzdu, jak vyplývá z výplatních pásků vystavených žalovanou za období od 1. 4. 2017 do 31. 8. 2017. Nad rámec sjednaného druhu práce hotelového detektiva – strážného žalobce vykonal pro žalovanou práce, které nejsou uvedeny v pracovní smlouvě ani pracovní náplni (práce spojené s příjezdy a odjezdy hotelových hostů – odnášení zavazadel na pokoje hostů a jejich odnášení při odjezdech), které má vykonávat portýr, což dokládá žádostí žalované na Úřad práce, ve které jako zaměstnavatel popisuje pracovní zařazení hotelový portýr – zřízenec. V denní době tyto práce vykonával hotelový portýr od 7 do 19 hodin, žalobce je pak vykonával v noční době od 19 do 7 hodin (viz hlášení detektiva). Žalobce dále popsal průběh denní směny a zapojení jednotlivých zaměstnanců s tím, že pro žalovanou v noční směně vykonával rovněž práce spojené se zprovozněním TV přijímačů, jejich opravy a další obdobné práce, jak jsou zaznamenány v hlášení detektiva. Žalobce musel vykonávat práce na pozici portýr a údržbář pro žalovanou na základě nařízení a jejích příkazů, přičemž za tyto práce nad rámec pracovní náplně nedostal mzdu. V noční směně v hotelovém komplexu nebyl přítomen ani portýr ani údržbář, přičemž žalobce pro žalovanou vykonal i práci řidiče motorových vozidel, rovněž bez odměny. Prací portýra, údržbáře a řidiče osobních automobilů vykonal práce nad rámec pracovní náplně, které nijak nesouvisely s prací hotelového detektiva – strážného, tudíž mu náleží odměna za výkon těchto prací ve výši 33 500 Kč. Poukázal na svědecké výpovědi bývalých kolegů (svědka [anonymizováno] a [příjmení]), kteří potvrdili, že žalobce i oni vykonávali výše uvedené práce nad rámec pracovní náplně. Žalobce má za to, že pokud po něm žalovaná požadovala výkon prací, které nesouvisely s pracovní náplní hotelového detektiva – strážného, dopustila se neplatného právního úkonu, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 2858/2007. Dle žalobce vzniklo žalované bezdůvodné obohacení tím, že přijímala od žalobce výkon prací (portýr, údržbář a řidič motorových vozidel), které nesouvisely s výkonem práce hotelový detektiv – strážný, a žalobci za tyto práce neposkytla mzdu (viz výplatní pásky údržbářů žalované – pana [příjmení] a pana [příjmení] a žádosti žalované o pozici portýra na Úřadu práce). Žalovaná neposkytla žalobci za vykonané práce mzdu a tím jednala v rozporu s dobrými mravy. Žalobce obdržel mzdu pouze za práci hotelového detektiva – strážný, jak vyplývá i z jeho výplatní pásky, kdežto u výplatních pásek údržbářů je uvedeno – údržba. 4. Odvolání do usnesení soudu prvního stupně výše specifikovaného žalobce blíže neodůvodnil. 5. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že žalobce v zásadě pouze opakuje argumenty uplatněné v řízení před soudem prvního stupně. Poukázala na argumentační nesourodost žalobce, který tvrzený nárok někdy kvalifikuje jako škodu, jejíž náhrady se domáhá, jindy jako bezdůvodného obohacení, kterého se mělo žalované na jeho úkor dostat. Žalovaná souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobcem prováděné práce kvalifikuje jako plnění pracovních povinností (dle žalobce nad rámec sjednaného druhu práce). Žalobce se domáhá toho, aby mu za trvání jedné pracovní směny plynul jak příjem ze zaměstnání na základě pracovní smlouvy, tak i příjem„ z bezdůvodného obohacení žalované“, které by žalovaná získala na úkor žalobce v době trvání žalobcovy pracovní směny výkonem jiné činnosti. Pak by práce provedené žalobcem pro žalovanou nad rámec pracovní smlouvy nebyly podřazeny pod režim zákoníku práce. Žalobce by současně nemohl při výkonu této práce požívat ochrany zaměstnance a například úraz způsobený při výkonu této práce by nebyl pracovním úrazem. Současně by se žalobce tím dopouštěl porušování pracovních povinností, neboť by v době výkonu práce nepracoval pro žalovanou podle sjednané pracovní smlouvy. Žalobce by rovněž musel žalované vrátit mzdu, která mu byla žalovanou zaplacena za výkon sjednaného druhu práce, kterou nevykonal. Těmto důsledkům zabraňuje ust. § 273 odst. 1 zákoníku práce s tím, že zaměstnanec je oprávněn odmítnout provádět práce nad rámec sjednaného druhu práce a stejným právem disponoval i žalobce, měl-li za to, že jím prováděné práce pro žalovanou neodpovídají sjednanému druhu práce. Žalobcem odkazovaná judikatura není na danou věc přiléhavá, především nemůže žalobci přivodit příznivější důsledky. Žalovaná k žalobci odkazovanému usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 2858/2007, uvedla, že v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil názor, že kdyby byl druh práce sjednán tak široce, že by zaměstnavateli umožňovalo přidělovat zaměstnanci jakoukoliv práci, šlo by o neplatný právní úkon. Žalobce však nebrojí proti sjednanému druhu práce, nýbrž proti výkonu prací, které měl vykonat nad rámec sjednaného druhu práce, což je řešeno v ust. § 273 odst. 1 zákoníku práce. Ve věci sp. zn. 21 Cdo 342/2019 se Nejvyšší soud zabýval zcela jinou otázkou, než v předmětném případě, když spornou byla otázka, zdali mezi účastníky řízení vůbec vznikl vztah zaměstnance a zaměstnavatele, což v předmětném řízení je nesporné. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. 6. Odvolací soud napadený rozsudek a usnesení soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení přezkoumal v intencích ust. § 212 a 212a o. s. ř., přihlédl k odvolání žalobce, ke stanovisku žalované, a poté, co ve věci konal odvolací jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 7. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 39 892 Kč s příslušenstvím s odkazem na ust. § 265 odst. 1 zákoníku práce, v průběhu řízení požadoval zaplacení částky 33 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 1. 2018 do 11. 11. 2019 v kapitalizované výši 5 304 Kč a posléze částky 31 820 Kč a 8,5 % z této částky, v kapitalizované výši 5 038 Kč, rovněž pak náhrady nákladů řízení. Žalobce ve shodě s odvolací argumentací odůvodnil jím uplatněný nárok, tedy že ačkoliv dle pracovní smlouvy a náplně práce byl od 1. 4. 2017 zaměstnán u žalované na pracovní pozici hotelový detektiv – strážný, běžně vykonával i práci řidiče, portýra a údržbáře, přičemž za tyto práce odměněn nebyl. Žalovaná s žalobou nesouhlasila z důvodů, které uvedla i ve vyjádření k odvolání žalobce s tím, že zákoník práce neobsahuje zvláštní úpravu bezdůvodného obohacení, kterého se žalobce domáhá, a proto je třeba podpůrně vycházet z úpravy obsažené v občanském zákoníku ust. § 2991. Žalobcem popsané skutečnosti nelze podřadit pod žádný z předpokladů bezdůvodného obohacení v ust. § 2991 občanského zákoníku a zdůraznila, že žalobce konal pro žalovanou práci v rámci své pracovní doby, za niž obdržel sjednanou mzdu, a tudíž se nemohlo jednat o plnění bez právního důvodu ani o jiné z citovaných případů bezdůvodného obohacení. Právním důvodem pro přijetí plnění práce od žalobce byl pracovněprávní vztah vzniklý na základě řádné pracovní smlouvy. V dané věci se nejedná ani o tzv. faktický pracovní poměr, neboť mezi účastníky řízení existoval řádný pracovní poměr a žalobce pobíral od žalované pravidelnou měsíční mzdu, přičemž souběžná existence pracovního poměru a faktického pracovního poměru týchž účastníků je vyloučena v situaci, kdy zaměstnanec koná práce, ať již jakékoliv, v rámci řádné pracovní doby. Pokud žalobce odkazuje na ust. § 265 odst. 1 zákoníku práce o povinnost zaměstnavatele hradit zaměstnanci škodu, pak žalobce žádnou takto vzniklou škodu ani netvrdí. 8. Soud prvního stupně vymezil nesporné skutečnosti spočívající v tom, že žalobce byl zaměstnancem žalované na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 14. 3. 2017 a jejích