11 CO 16/2022-113 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 17 570 Kč s příslušenstvím a žalobci uložil zaplatit žalované na nákladech řízení částku 5 130,40 Kč. V odůvodnění rozsudku měl soud prvého stupně na základě provedeného dokazování za prokázané, že žalobce převedl kupní smlouvou [číslo] ze dne 18. 9. 2017 do vlastnictví žalované pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec] za kupní cenu 4 070 Kč Cena pozemku byla stanovenou podle znaleckého posudku znalce [jméno] [příjmení] ve výši 10 Kč Podle revizního znaleckého posudku [anonymizována čtyři slova] [obec] [anonymizována dvě slova] - [anonymizována dvě slova] [obec] byla cena pozemku stanovena částkou 53,19 Kč Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva mezi účastníky byla uzavřena platně, včetně ujednání o kupní ceně, a k bezdůvodnému obohacení žalované proto nedošlo. Na kupní ceně se účastníci před uzavřením smlouvy dohodli, a proto je smlouva pro účastníky závazná, kdy na její platnost nemá vliv případně zjištěná nesprávnost obvyklé ceny. Podstatné z hlediska stanovení kupní ceny by bylo, pokud by tato nesrovnalost byla zjištěna před uzavřením kupní smlouvy. Soud měl dále za to, že argumentaci žalobce o stanovení kupní ceny a oceňování náhradních pozemků podle zákona o půdě nelze analogicky použít na stanovení obvyklé ceny pro účel sjednání kupní ceny ve smlouvě o převodu nemovité věci. V případě vydání náhradních pozemků dle zákona o půdě musí být tyto oceněny podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., zatímco kupní cena v případě prodeje věci musí být stanovena ve výši ceny obvyklé. 2. Proti rozsudku podal včasné odvolání žalobce, který namítal, že zásadním pro posouzení věci je skutečnost, že v případě smluv uzavřených mezi Státním pozemkovým úřadem a uživateli pozemků v zahrádkové osadě podle § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, nešlo o projev svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejím prostřednictvím byla realizována zákonem stanovená povinnost převést na uživatele pozemků v zahrádkové osadě pozemky v souladu s § 14 odst. 1 cit. zákona za cenu obvyklou ve smyslu § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku (zákonná hodnota). Z dikce § 10 odst. 3 cit. zákona vyplývá, že žalobce musel převod realizovat za splnění zákonem stanovených podmínek, tedy i za zákonem definovanou cenu. Judikatura k této problematice je celkem jednotná, kdy je dlouhodobě zastáván názor, že smlouvy, jimiž převádí pozemky v režimu nárokového převodu Pozemkový fond ČR, respektive Státní pozemkový úřad, nejsou projevem svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejich prostřednictvím byla realizována zákonem stanovená povinnost převést pozemky za zákonem stanovených podmínek zákonem stanoveným subjektům. Pokud došlo k převodu pozemků v hodnotě vyšší než zákonné, učinil tak převádějící mimo rámec zákona, proto i bez právního důvodu, čímž se žalovaní (nabyvatelé pozemků) na úkor žalobce (převádějícího) bezdůvodně obohatili. K vydání bezdůvodného obohacení jsou legitimováni ti, kteří se takto obohatili, a nikoliv znalec, který pochybil při zpracování znaleckého posudku. Žalobce přitom poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1189/2010 a sp. zn. 28 Cdo 1623/2019. K námitce, že tato rozhodnutí nejsou případná, odvolatel uvedl, že převod náhradního pozemku za pozemky nevydané je nutno odlišit od vydání pozemků v tzv. přímé restituci podle zákona č. 229/1991 Sb., kdy je ve správním řízení rozhodováno o vydání, respektive obnově vlastnického práva ke konkrétnímu pozemku. V případě převodu náhradního pozemku má žalobce zákonem stanoven okruh osob, na které za zákonem stanovených podmínek, mj. i hodnotových, smlouvou (nikoliv ve správním řízení) převede náhradní pozemek, proto je zde podobnost s nárokovým převodem na uživatele pozemku v zahrádkových osadách. Na posouzení pak nemůže mít vliv ani to, že cenu stanovil zákon č. 229/1991 Sb. nikoliv zákon č. 503/2012 Sb., protože oba zákony definují dispoziční oprávnění pro žalobce a podmínky i cenové, za nichž může, resp. musí dispozici realizovat. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1189/2010 posuzovalo obdobnou situaci, kdy původní posudek, z něhož se vycházelo při stanovení ceny pozemku v převodní smlouvě, objednal Pozemkový fond ČR a nabyvatel toto ocenění pouze akceptoval. I v tomto případě, kdy měla být převodem saturována majetková křivda a žalovaným dle jejich tvrzení de facto vznikla křivda nová, Nejvyšší soud dospěl k tomu, že musí bezdůvodné obohacení vydat. Navíc lze analogicky aplikovat § 1792 odst. 2 o. z., kdy cena dle revizního posudku podle žalobce„ platí za ujednanou“, protože jde o cenu podle právního předpisu přípustnou. 3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání nesouhlasila s názorem žalobce, že jím citovaná judikatura řeší obdobnou situaci. Žalobce nepřípustně zobecňuje závěry jím citovaných judikátů. Zásadní rozdíl mezi kauzami řešenými touto judikaturou a přezkoumávanou věcí spočívá v tom, že judikáty řešily jen specifickou a úzkou otázku vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě, resp. jejich oceňování, nikdy se nejednalo o převody pozemků kupní smlouvou. Oceňování náhradních pozemků podle zákona o půdě mělo se dít přesně podle podmínek stanovených zákonem, tedy ocenění ke konkrétnímu datu a podle konkrétně označené oceňovací vyhlášky. Zatímco v daném případě byla uzavřena kupní smlouva a podle zákona měl žalobce prodávat pozemky v zahrádkářské osadě za obvyklou cenu. Skutečnost, že zákon ukládá žalobci povinnost určitým osobám při splnění zákonných podmínek převést pozemky, neznamená automaticky nedostatek autonomie svobodné vůle prodávajícího. Co se týče obsahu smlouvy, není autonomie svobodné vůle žalobce jako prodávajícího nijak zvlášť omezena. Skutečnost, že má prodat pozemek za obvyklou cenu, je stanovena zákonem, ale obecně i ostatní státní instituce a dokonce i státní podniky jsou při dispozicích se svým majetkem zavazovány zákonem k určitým podmínkám a k použití obvyklé ceny. To ale neznamená, že by neměly svobodnou vůli a že by smlouvy jimi uzavřené mohly být libovolně revidovány právě třeba v otázce ceny a jen na základě revizního posudku. Do důsledku vzato by závěry žalobce o nedostatku autonomie svobodné vůle vedly k nastolení právní nejistoty všech účastníků, kteří si od státních institucí cokoli kupují. Byl to žalobce, kdo jednostranně stanovil výši kupní ceny, a kupující na tuto cenu přistoupili v přesvědčení, že i stran kupní ceny je smlouva v naprostém pořádku. Způsob zjištění či stanovení obvyklé ceny byl zcela na svobodné vůli žalobce. Obvyklá cena nemusí být cenou zjištěnou znaleckým posudkem. To ani zákon o oceňování majetku nepředepisuje. Obvyklá cena je cenou, za kterou je prodávající ochoten něco prodat a kupující je ochoten to koupit, a za takovou cenu se obvykle převody či koupě v daném místě a čase realizují. Jestliže žalobce zvolil způsob stanovení ceny znaleckým posudkem, je to způsob přípustný, ale jakmile uzavřel smlouvu na konkrétní cenu, a je jedno, zda podle znaleckého posudku či jinak stanovenou, smlouva platí a nelze ji jednostranně měnit ani odkazem na to, že si po letech nechal zpracovat další posudek a následně ještě další revizní posudek znaleckého ústavu. 4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 212 a násl. o. s. ř., včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání žalobce a vyjádření žalované, a aniž musel ve věci nařídit jednání, když oba účastníci souhlasili s rozhodnutím odvolacího soudu bez jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Předně lze konstatovat, že soud prvého stupně v přezkoumávané věci provedl účastníky navržené důkazy. V odůvodnění rozsudku jasně vyložil ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., které skutečnosti má z provedených důkazů prokázány a o které důkazy opřel svá skutková zjištění. Z provedených důkazů učinil správné, úplné a logické skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci samé a mohl z něj vycházet při rozhodování i odvolací soud Odvolací soud proto pro stručnost na skutkový závěr soudu prvého stupně v podrobnostech odkazuje. 6. Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda právní posouzení věci, jak je provedl soud prvého stupně, je nesprávné. Právní posouzení věci lze mít přitom za obecně nesprávné tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, případně správně určenou právní normu nesprávně vyložil nebo ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. K tomu však v přezkoumávané věci nedošlo. 7. Soud prvého stupně na správně zjištěný skutkový stav správně aplikoval právní úpravu občanského zákoníku a dospěl ke správným právním závěrům, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. V přezkoumávané věci byl pozemek na žalovanou převeden kupní smlouvou uzavřenou podle § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, a to na základě žádosti žalova