13 CO 240/2022-188 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru učiněná žalovanou ze dne 10. 2. 2022 je neplatná (výrok I) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, přičemž žalovaná se náhrady nákladů řízení vzdala (výrok II). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla u žalované na základě pracovní smlouvy se dnem nástupu do práce od 1. 4. 2014 v pracovním poměru na pozici vedoucí personálního a mzdového oddělení. Dne 10. 2. 2022 jí byla dána žalovanou výpověď z pracovního poměru podle ust. § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci spočívající jednak ve zfalšování ve dvanácti případech cestovních příkazů žalobkyní ve dnech 16. 4. 2019, 2. 5. 2019, 18. 10. 2019, 15. 1. až 16. 1. 2020, 12. 2. 2020, 19. 2. až 21. 2. 2020, 21. 12. 2020, 8. 1. 2021, 9. 2. až 11. 2. 2021, 14. 4. 2021, 23. 8. 2021 a dne 30. 8. 2021 vztahujících se k pracovním cestám konaným v uvedených dnech žalobkyní, kdy vlivem falšování cestovních příkazů žalobkyně čerpala cestovní náhrady včetně stravného v neoprávněné výši (bod A, odrážka 1 – 12 výpovědi z pracovního poměru), a jednak jako další porušení pracovní kázně je ve výpovědi pod bodem B uvedeno závažné porušení povinností žalobkyně, jak je zjistil a zdokumentoval Oblastní inspektorát práce pro [příjmení] [anonymizována dvě slova] [územní celek] v rámci své kontroly v provozně [obec] dne 11. 2. 2021, kdy žalobkyně se nedostatečně jako vedoucí pracovník věnovala řízení spolupráce s agenturami práce a připustila, že dne 11. 2. 2021 pracovali v [obec] osoby přidělené od označené agentury práce [právnická osoba] bez náležitých dokladů. 3. Žalobkyně uplatněnou výpověď z pracovního poměru považovala za neplatnou s tím, že je daná výpověď neurčitá, a dále i pokud by se žalobkyně vytýkaného jednání dopustila, pak důvody uváděné žalovanou nejsou důvodem pro ukončení pracovního poměru, neboť se nejedná o závažné porušení pracovních povinností. 4. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni doručena dne 10. 2. 2022. Dále z provedených důkazů, a to z vyúčtování pracovních cest a dílčích výpisů čerpací stanice [příjmení] ohledně čerpání pohonných hmot, vzal za prokázané rozpory v místě a čase pracovní cesty s místem a časem tankování pohonných hmot popsaných žalovanou v dané výpovědi pod bodem A. Soud se pak zabýval posouzením objektivní a subjektivní lhůty pro dání výpovědi z pracovního poměru dle § 52 písm. g) zákoníku práce a dovodil, že v případě výpovědního důvodu pod písmenem B, kdy závěry kontroly inspektorátu práce byly žalované předloženy a měla je k dispozici od května 2021, pak nebyla splněna subjektivní lhůta dvou měsíců k užití tohoto výpovědního důvodu, pokud tento výpovědní důvod byl ve vztahu k žalobkyni užit až v únoru 2022, tedy z tohoto přinejmenším formálního hlediska není způsobilým výpovědním důvodem podle § 52 písm. g) zákoníku práce, neboť byl uplatněn po uplynutí dvouměsíční subjektivní lhůty (§ 58 odst. 1 zákoníku práce). Ve vztahu k výpovědnímu důvodu pod bodem A soud prvního stupně uvedl, že závěry o falšování uvedených cestovních příkazů byly žalovanou učiněny na přelomu roku 2021 a 2022, respektive při vyhodnocení kontroly na začátku roku 2022. Subjektivní lhůta byla zachována, nicméně nebyla zachována lhůta objektivní jednoho roku, kdy zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď do dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi dozvěděl (subjektivní lhůta), ale nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl (objektivní lhůta). Soud konstatoval, že z tohoto důvodu nelze část výpovědního důvodu pod písmenem A pro nesplnění objektivní lhůty dle § 58 odst. 1 zákoníku práce užít, když může dojít pouze k dokreslujícímu popisu chování žalobkyně, jakožto zaměstnance, nikoli však k užití samostatného výpovědního důvodu. Soud uzavřel, že jako výpovědní důvod tak může být použita pouze taková pracovní cesta – takový cestovní příkaz, který není starší jednoho roku od data výpovědi. Za relevantní pochybení tak dle soudu prvního stupně lze v cestovních příkazech brát pouze ta z období od 10. 2. 2021 do 10. 2. 2022, když se jedná o část pracovní cesty ze dne 11. 2. 2021, 14. 4. 2021, 23. 8. 2021, 30. 8. 2021, přičemž soud zvažoval, zda uvedené skutečnosti jsou natolik závažným porušením, aby se jednalo o důvody pro výpověď, jak byla učiněna ze strany žalované dle § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci žalobkyně. Soud přihlédl při posuzování intenzity porušení povinnosti ke všem rozhodným hlediskům - k osobě žalobkyně jako zaměstnankyně, k zastávané funkci u žalované, k situaci, v níž došlo k porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci, k míře zavinění žalobkyně, jakož i k důsledkům porušení povinností pro zaměstnavatele - a dovodil, že se jedná o závažné porušení pracovní kázně, tudíž za důvod dostatečný pro ukončení pracovního poměru výpovědí dle § 52 písm. g) zákoníku práce. Soud neshledal, že by se jednalo o provinění nižší intenzity, zejména s ohledem na pracovní zařazení žalobkyně, její specifickou pozici, kdy byla vedoucím personálního oddělení, jakožto vedoucí personalista znala velice důsledně a důkladně pracovněprávní úpravu jak z titulu pracovních cest, náhrad, účtování těchto cest, včetně dodržování náplně práce, co se týče doby, místa a času. Žalovaná prokázala, že nepravdivé údaje v cestovních příkazech žalobkyně uváděla již od roku 2019. Žalobkyně, ač u žalované zaměstnána za nadstandardních platových podmínek a se zcela výjimečnou pozicí naprosté důvěry a volnosti organizace práce od nadřízených, se uvedených pochybení, ne-li podvodů, dopustila dlouhodobě a opakovaně. Soud uzavřel, že právě i s odkazem na pracovní zařazení žalobkyně, které bylo nadstandardní jak pozičně, tak platově, a s ohledem na skutečnost, že žalobkyně má a měla mít velmi důkladné znalosti ohledně pracovní agendy, ekonomické agendy ve vztahu ke mzdám, vyúčtování a dalším věcem souvisejícími s pracovními cestami, je nutno zjištěná provinění žalobkyně charakterizovat jako závažná porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a způsobujících ztrátu důvěry zaměstnavatele v osobu žalobkyně jako zaměstnance, a tudíž způsobilý výpovědní důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Proto žalobu žalobkyně na neplatnost výpovědi jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalované úspěšné v řízení soud přiznal náhradu nákladů, avšak žalovaná se této náhrady vzdala. 5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), f), g) o. s. ř. Žalobkyně vytýkala soudu prvního stupně, který za výpovědní důvody považoval výpovědní důvod pod písmenem A, pod body 9, 10, 11 a 12, že se nikterak nezabýval tím, zda byly naplněny zákonné důvody pro závažné porušení pracovních povinností, tedy, zda žalobkyně porušila takovou svou povinnost, která ve svém důsledku způsobila nebo mohla způsobit škodu na majetku zaměstnavatele, porušení jeho dobrého jména či pověsti, porušení mlčenlivosti a důvěrnosti informací či v jejím důsledku došlo anebo mohlo dojít k poškození života či zdraví zaměstnanců zaměstnavatele či třetích osob či jiných právních statků požívajících zvýšené ochrany, např. životního prostředí. Namítala, že soud prvního stupně přihlédl toliko k tvrzením uváděným žalovanou a přehlížel tvrzení žalobkyně a že k její osobě postupoval nepřiměřeně přísně, když vůbec nezohlednil okolnosti konkrétního případu a neprovedl ani dokazování v dostatečném rozsahu. Žalobkyně zásadně nesouhlasí se závěrem soudu, že se dopustila závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů. Trvá na tom, že v jejím případě nebyly splněny podmínky pro výpovědní důvod dle § 52 písm. g) zákoníku práce. Uvedla, že cestovní příkazy spadají kompetenčně pod finanční oddělení, kdy za předpokladu, že by ze strany žalobkyně došlo k nepřesnostem v cestovních příkazech, měla by na dané být žalobkyně upozorněna ředitelem finančního oddělení. Žalobkyně k danému uvedla, že cestovní příkazy se odevzdávaly vždy k 5. dni v měsíci, kdy tyto procházely ještě kontrolou finančního oddělení. Pakliže má pak žalovaná za to, že ze strany žalobkyně došlo k porušení povinností vyplývajících z právních předpisů, došlo k takovému porušení i ze strany finančního ředitele, který však nebyl žádným způsobem kázeňsky postihnut. Dále žalobkyně v odvolání namítala, že z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] a svědka [příjmení] [jméno] bylo možno vysledovat, že pokud ohledně výkonů žalobkyně měla být prováděna hloubková kontrola, jejímž výsledkem pak bylo rozvázání pracovního poměru s žalobkyní na základě