14 CO 11/2022-158 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 30 158 Kč s příslušenstvím, které měli žalovaní získat při koupi pozemků v [katastrální uzemí]. Soud dospěl k závěru, že účastníky uzavřená kupní smlouva byla platná a účastníci jsou povinni se jí řídit i bez ohledu na žalobcovo následné zjištění, že dohodnutá cena byla nižší než obvyklá. Uvedl, že žalobce vystupoval v silnějším postavení a sám stanovil kupní cenu, na níž žalovaní museli přistoupit. 2. Žalobce v odvolání namítl, že byl povinen pozemky převést, ale z jeho strany nešlo o projev svobodné vůle. Judikatura k této problematice je již jednotná, sice se vztahuje k restitucím, ale posuzuje obdobnou situaci, jaká nastala v daném případě. Jestliže se převod uskutečnil za nižší cenu než obvyklou, pak podle judikatury žalobce jednal mimo rámec zákona a žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení. 3. Podle žalovaných byla uzavřena řádná kupní smlouva a finanční částka zjištěná znaleckým posudkem řádně zaplacena. 4. Odvolání žalobce není důvodné. 5. Odvolací soud pro stručnost odkazuje na dostatečnou a výstižnou argumentaci soudu prvního stupně. Zdůrazňuje přitom principy ochrany dobré víry (právní jistoty), ochrany slabší strany a pacta sunt servanda. K pochybení došlo pouze na straně žalobce, žalovaní na ně neměli sebemenší vliv, naopak se mohli spoléhat na to, že stát je garantem zákonného postupu, a proto nelze – navíc po několika letech – přenášet důsledky pochybení na žalované. Analogicky lze poukázat i na právní úpravu omylu, který je vůči druhé straně relevantní jen tehdy, měla-li na něm podíl (§ 583 an. o. z.) Ani odvolací soud tedy žalobcovu konstrukci bezdůvodného obohacení nesdílí (právní důvod zde ostatně ani nechybí). 6. Za nepřiléhavý považuje odvolací soud odkaz žalobce na restituční judikaturu. V případě vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě jejich ocenění musí být provedeno podle konkrétně označené oceňovací vyhlášky, zatímco v případě prodeje věci kupní cena musí být stanovena ve výši ceny obvyklé. Podstatný rozdíl je ale v tom, že vydáváním náhradních pozemků stát plní svoji zákonnou povinnost poskytnout restituentům náhradu za nevydané věci a způsob stanovení výše náhrady vyplývá ze zákona a jen do výše této náhrady má stát povinnost oprávněným osobám plnit, včetně plnění poskytnutého formou náhradních pozemků. Správné stanovení ceny náhradních pozemků v souladu se zákonem je tak podstatné pro závěr, zda restituční nároky konkrétních oprávněných osob již byly zcela uspokojeny, či nikoliv a je i logické, že poskytne-li stát oprávněné osobě náhradu v rozsahu větším, než na kterou má oprávněná osoba zákonný nárok, dochází tím k bezdůvodnému obohacení oprávněné osoby. V případě prodeje věci má ale zjištění obvyklé ceny věci význam jen z hlediska stanovení kupní ceny věci, tzn. jen do doby uzavření kupní smlouvy, po jejím uzavření je smlouva, jak již bylo výše uvedeno, pro strany závazná a na platnost smlouvy nemůže mít vliv ani případně následně zjištěná nesprávnost zjištění obvyklé ceny věci (sloužící jako podklad pro sjednání kupní ceny). 7. V tomto směru odvolací soud naopak za přiléhavější na projednávanou věc považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1693/2009, podle něhož jestliže strany dodrží povinnosti, které jim ukládá § 196a odst. 3 obch. zák., znalci poskytnou potřebnou součinnost a ani jinak (nepřípustně) neovlivní jeho závěry, následně zjištěná nesprávnost hodnoty převáděného majetku určené znalcem ve znaleckém posudku nemá za následek neplatnost uzavřené smlouvy pro rozpor s § 196a odst. 3 obch. zák. Byť si je odvolací soud vědom, že v tomto rozhodnutí byla řešena jiná problematika (povinnost při převodu majetku dle § 196a odst. 3 obch. zák. stanovit hodnotu převáděné věci znaleckým posudkem), i v tomto případě ale byly (shodně jako v projednávané věci) zákonem upraveny podmínky pro stanovení kupní ceny, byť odlišným způsobem. V případě zjišťování obvyklé ceny zákon o oceňování majetku nestanoví konkrétní postup, jakým má žalobce při zjišťování obvyklé ceny postupovat, ale je v praxi obvyklé, že obvyklá cena je určována znaleckým posudkem, jak tomu bylo i v projednávané věci. 8. Proto odvolací soud napadený rozsudek dle § 219 o. s. ř. potvrdil a úspěšným žalovaným (§ 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř.) přiznal náklady odvolacího řízení v souladu s příslušnými ustanoveními vyhl. č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby advokáta ve výši 3 744 Kč, jeden režijní paušál 300 Kč, 21% DPH ve výši 849,24 Kč, celkem 4 893,24 Kč. Žalobce je povinen zaplatit tyto náklady k rukám zástupce žalovaných (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v běžné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).