14 CO 117/2022-173 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně vyhověl žalobě o vrácení kupní ceny vozidla z titulu odstoupení od kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní jako kupující a žalovaným jako prodávajícím, a to podle § 2053 o. z. s ohledem na uznání dluhu z 18. 7. 2019, v němž žalovaný vlastnoručním podpisem stvrdil, že dluží žalobkyni 71 000 Kč jako kupní cenu vráceného automobilu. 2. Žalovaný se proti rozsudku odvolal a zpochybnil jednak platnost uznání dluhu, jednak uzavření kupní smlouvy s žalobkyní; uznání dluhu učinil v duševní poruše a se žalobkyní neuzavřel kupní, nýbrž komisionářskou smlouvu, a za vady automobilu proto neodpovídal. Žalobkyně považovala napadený rozsudek za správný. 3. Odvolací soud nejprve dospěl k závěru, že soud prvního stupně nedostatečně zjišťoval skutkový stav. Zřejmě vycházel nesprávně z toho, že jeho činnost je omezena na výzvy podle § 118a o. s. ř. vůči straně zatížené důkazním břemenem, a proto se nezeptal žalobkyně na základní okolnosti sporu; na jeho obranu je ovšem třeba uvést, že odvolací soud na tento nedostatek ve svém předchozím, zrušovacím rozhodnutí neupozornil. Chyběla zejména tvrzení o uzavření kupní smlouvy (kdy, kde, jak a s jakým obsahem byla kupní smlouva uzavřena), takže žalovaný, který měl podle soudu na základě uznání dluhu vyvracet existenci dluhu, vlastně neměl co vyvracet. Podobně chyběla jakákoli tvrzení o vadách, které byly důvodem odstoupení od smlouvy, tudíž ani v tomto ohledu nemohl žalovaný existenci dluhu vyvracet. Dále, soud prvního stupně si vyložil pokyny odvolacího soudu ve zrušovacím rozhodnutí doslovně v chronologickém smyslu a zabýval se nejprve otázkou platností uznání dluhu, a teprve po té byl připraven zabývat se samotnou existencí dluhu (srov. č. l. 132). Tím zbytečně omezil možnost žalovaného – který se druhého jednání pro svůj poněkud nešťastný přístup nezúčastnil – k uvedeným otázkám se vyjádřit a navrhovat důkazy. Pořadí zjišťování jednotlivých okolností přitom samozřejmě takto dáno není a žalovaný mohl vyvracet existenci dluhu i bez vyvracení jeho uznání, anebo současně. Žalovaného a jeho obranu zkrátil soud prvního stupně i tím, že při podrobném poučení o možných důkazních prostředcích vynechal jeho výslech (č. l. 132) a z neznámého důvodu zřejmě ani nebyl ochoten ho provést (viz č. l. 134); žalovaný přitom zjevně netušil, že důkazním prostředkem může jeho výslech být (srov. č. l. 94:„ žádné písemné důkazní prostředky není možné předložit“). 4. V souhrnu nemůže zjišťování skutkového stavu obstát (srov. § 6 první větu o. s. ř.), a proto je odvolací soud doplnil. Soustředil se přitom jak na otázku uzavření kupní smlouvy, tak na otázku platnosti uznání dluhu. Vadami vozidla jakožto důvodem odstoupení od kupní smlouvy se po doplnění tvrzení žalobkyně již podrobně nezabýval, neboť žalovaný tvrzení žalobkyně nevyvracel, a to ani po upozornění odvolacího soudu na jeho předběžné závěry (č. l. 152); ostatně slyšení svědci vady potvrdili. 5. Odvolací soud tedy na návrh účastníků vyslechl žalovaného a svědky [příjmení], [jméno] a [příjmení]. Žalobkyni již nevyslechl, neboť skutkový stav byl ostatními důkazy objasněn dostatečně, a výslech žalobkyně byl tudíž nadbytečný. 6. Pokud jde o uznání dluhu ze dne 18. 7. 2019, namítal žalovaný, že mu byla diagnostikována těžká forma spánkové apnoe a že krátce před uznáním dluhu byl zhruba měsíc hospitalizován v nemocnici, přičemž byl dokonce udržován v umělém spánku; potom nebyl schopen obvyklého fungování, a to jak po fyzické, tak psychické stránce. 7. Žalovaný tvrdil, že k uznání dluhu došlo téměř měsíc po jeho propuštění z nemocnice, což je na první pohled odstup poměrně dlouhý na to, aby byl ještě v tomtéž stavu jako během hospitalizace. Svědek [jméno] a shodně s ním i žalovaný vypověděli, že žalovaný po návratu z nemocnice docházel do [anonymizováno] autoservisu, byť nikoli každý den, a to na jednu nebo dvě hodiny; svědkyně [příjmení] uvedla, že takto začal do práce chodit až později, ta ovšem nebyla schopna příliš rozlišit jednotlivá období („ nevím, jestli to bylo v září nebo v srpnu“). Svědkové [jméno] a [příjmení] pak uvedli, že žalovaný byl v době po hospitalizaci pomalý a unavený, avšak vyloučili, že by se choval nenormálně („ …byl pomalejší. Na otázky odpovídal v pohodě, choval se normálně, ale chodil pomaleji…nestalo se, že by mluvil z cesty nebo mi nedopovídal“,„ když přišel z nemocnice, nebylo mu nejlíp, byl takovej unavenej. Ale bavit se s ním dalo… Ne, že by mluvil z cesty.“). Ale ani z výpovědi svědkyně [příjmení], manželky žalovaného, nevyplynulo jasně, že by žalovaný trpěl duševní poruchou. Svědkyně nanejvýš uvedla, že žalovaný v době, když za ním přijela žalobkyně,„ fyzicky na tom byl lépe než po návratu z nemocnice, ale byl unavený, apatický.“ 8. Je nasnadě, že žalovaný byl kvůli své nemoci – těžké spánkové apnoi – zvýšeně unavitelný, a proto mu nelze nevěřit, že déle než dvě hodiny v práci nevydržel; ostatně i nyní, po získání kompenzační pomůcky, je podle svých slov schopen pracovat jen čtyři hodiny denně. Je také představitelné, že ho zajímal spíše jeho zdravotní stav než práce. Z toho však ještě nelze dovozovat, že by v oné době nebyl schopen právně jednat (§ 581 o. z.), tj. posoudit obsah svého právního jednání a svobodně se rozhodnout, zda jej učiní. Unavený, nevyspalý nebo vyčerpaný, skleslý až apatický bývá někdy z nejrůznějších důvodů leckdo, a přece kvůli tomu lidé nezpochybňují svá právní jednání. A i velmi unavený nebo skleslý člověk může právní jednání odložit na příhodnější dobu. Závěr, že žalovaný byl schopen s žalobkyní jednat, potvrzuje pak nepřímo i fakt, že jeho manželka, ač o chystané návštěvě žalobkyně věděla, nechala žalovaného jednat samotného (byť nyní uvádí, že si to vyčítá). Pokud žalovaný poukazoval na to, že mu byl kvůli jeho onemocnění odebrán řidičský průkaz, znamená to nanejvýš tolik, že mohl usnout při řízení, nikoli že nebyl schopen porozumět tomu, co činí, nebo to odložit na pozdější dobu. Uznání dluhu mohlo být proto jeho zdravotním stavem ovlivněno nanejvýš tak, že by při něm usnul, ovšem pak žádný problém nemusel vyvstat. 9. Je možné, že si žalovaný přesně neuvědomil, jaká má v dané situaci práva a povinnosti a jaké budou právní následky uznání dluhu, avšak na tom účinky uznání dluhu nezávisí (neznalost zákona neomlouvá). A pokud žalobkyně na žalovaného naléhala, jak tvrdil, neznamená to, že nemohl uznání dluhu odmítnout či odložit. 10. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaný uznal dluh platně, a nastolil tudíž ty právní následky, jež popsal soud prvního stupně, tedy že se má za to, že dluh existuje. 11. Pokud jde o právní poměr mezi žalobkyní a žalovaným, odvolací soud měl původně pochybnosti o tom, zda účastníci skutečně mezi sebou uzavřeli kupní smlouvu. Po doplnění tvrzení a dokazování však tyto pochybnosti pozbyl. 12. Pochybnosti plynuly odvolacímu soudu (strany tuto okolnost nenamítaly) z toho, že žalobkyně žalovaného neznala a před uznáním dluhu s ním přímo nejednala. Odvolací soud však nakonec podle § 553 odst. 2 o. z. považoval za rozhodující, že dodatečně byla identita stran vyjasněna – nejpozději při návštěvě žalobkyně v autoservisu žalovaného bylo oběma stranám zřejmé, s kým kupní smlouvu uzavřely. Zároveň není po doplněném dokazování důvod dovozovat, že by žalobkyně kupní smlouvu uzavřela s kýmkoli jiným. Zejména nic nenasvědčovalo tomu, že by smluvní stranou měl být svědek [příjmení], který koupi mezi účastníky zprostředkoval. Ani účastníci, ani svědkové neuvedli, že by vůle někoho ze zúčastněných směřovala k nějakému závazku tohoto svědka. Pak ovšem kupní smlouva nemohla být uzavřena mezi nikým jiným než mezi žalobkyní a žalovaným. Její uzavření mezi žalobkyní a prodávajícím v SRN – kde automobil koupil žalovaný – je vyloučeno již proto, že tyto osoby o sobě nikdy nic nevěděly a nic nenaznačovalo tomu, že by jejich vůle směřovala ke vzniku jejich vzájemného závazku. 13. Žalovaný ovšem namítal, že s žalobkyní uzavřel smlouvu komisionářskou, a odvolací soud tuto možnost v předchozím rozhodnutí také připustil. To by znamenalo, že kupní smlouvu uzavíral žalovaný s prodávajícím ze SRN na účet žalobkyně, na kterou by pak byl povinen koupený automobil, včetně např. práv z vad, převést (§ 2460 odst. 2 o. z.). Skutková zjištění však takový závěr nakonec neodůvodňují. Z doplněného tvrzení žalobkyně, z tvrzení a výslechu žalovaného vyplývá, že se o vzájemných právech a povinnostech podrobně nedomlouvali; ostatně ani nemohli, když spolu přímo nejednali. Pak ovšem nemohl žalovaný očekávat, že žalobkyně má představu o nějaké složitější konstrukci jejich právního poměru, než je kupní smlouva, tedy že by si představovala, že se jí žalovaný zavazuje koupit vlastním jménem a na její účet automobil a ten pak na ni převést společně s dalšími právy z kupní smlouvy. To, jak byla provedena evidence v registru vozidel, přitom nepovažuje odvolací soud za významné, neboť evidence je pro převod vlastnického práva bezvýznamná. 14. I kdyby ovšem bylo možné pochybovat o tom, co přesně bylo mezi účastní