14 CO 166/2022-203 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 56 920,04 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 3 491 025,16 Kč s příslušenstvím ve výroku II specifikovaným. Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 5 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Své rozhodnutí odůvodnil odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon“), kdy odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je dána i v případě porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při určení celkové délky řízení soud vycházel ze závěrů přijatých ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen„ stanovisko“). Řízení započalo 9. 3. 1998, kdy rozhodčí komisi došel návrh žalobkyně datovaný o jeden den dříve a skončilo doručením odmítnutí ústavní stížnosti ze dne 20. 4. 2021. Specifikem sporu je skutečnost, že žalobkyně již byla odškodněna za nepřiměřenou délku daného řízení jak Evropským soudem pro lidská práva, tak Obvodním soudem pro Prahu 2, a tedy předmětem odškodnění může být pouze doba od vyhlášení rozsudku Městského soudu v Praze, kdy usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 11. 2021 bylo řízení v části, v níž se žalobkyně domáhá zaplacení nemajetkové újmy, zastaveno za dobu od 15. 8. 2010 do 26. 1. 2015. Žalobkyně opakovaně požadovala, aby byla odškodněna pouze za dobu do 15. 6. 2018, což soud respektoval. Dále soud odkázal na obsah spisu Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 23 C 56/88, a obsah spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. [spisová značka], kdy usnesením tohoto soudu ze dne 12. 9. 2001 byl prohlášen konkurz a ustanoven správce konkurzní podstaty úpadkyně [právnická osoba], proti které žalobkyně vedla řízení o odškodnění pracovního úrazu. Soud dále zjistil, že v době od 12. 9. 2001 do 27. 5. 2016 v pracovněprávní věci žalobkyně nebyly konány žádné úkony, neboť řízení bylo přerušeno do výsledku konkurzního řízení úpadkyně. I tuto dobu je však nutno započítávat do doby řízení, neboť i vedlejší řízení, které si nečinnost v původním řízení vynutilo, je nutno projednat v přiměřené lhůtě. Soud při výpočtu výše satisfakce vycházel ze shora uvedeného stanoviska, kdy základní částku přiměřeně upravil. Z důvodů uvedených v napadeném rozsudku soud přiznal žalobkyni částku specifikovanou ve výroku I, v části, v níž procesně uplatněný nárok přesahoval přisouzenou sumu s úrokovým příslušenstvím, žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobkyni právo na plnou náhradu, neboť rozhodnutí záviselo na úvaze soudu a je třeba podle něj postupovat i tehdy, když žalobce svůj nárok výrazně přecenil. 2. Proti výrokům II a III (jak je zřejmé z obsahu podání) se žalobkyně včas odvolala. Uvedla, že není třeba prokazovat délku řízení a její nepřiměřenou dobu, což samo o sobě znamená morální újmu dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Žalobkyně odkázala na rozsudek tohoto soudu ze dne 23. 5. 2006, kde bylo konstatováno, že její nárok je oprávněný, s tím, že došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“). Přesto soud prvního stupně vydal nezákonné usnesení. Žalobkyně žádala soud o ustanovení zástupce z řad advokátů a tomu rovněž nebylo vyhověno a usnesení nebylo odůvodněno řádně. Žalobkyni byl zároveň nesprávně vyměřen soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. V rozsudku je též lživě uvedeno, že žalobkyně žádá o odškodnění pouze do 15. 6. 2018. To sice žádala, ale pouze na počátku řízení, neboť nevěděla, kdy spor skončí. Naopak nyní požadovala odškodnění do skončení sporu. Žalobkyně nesouhlasí ani s tím, že soud vyřizující její pracovněprávní žalobu přerušil řízení do skončení konkurzu na žalovanou. Naopak ze zákoníku práce vyplývá, že z pracovněprávního úrazu ji měl odškodnit stát, a to i v době, kdy žalovaná ještě jako právní subjekt existovala. Navrhuje proto, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že jí bude přiznáno odškodnění za nepřiměřenou dobu sporu ve výši 1 000 000 Kč ročně od roku 2010 do roku 2021 a nemajetková újma v částce 93 000 000 Kč. Požaduje také úroky z prodlení a vše, co s tím souvisí. 3. Žalovaná uvedla, že soud prvního stupně se s věcí řádně vypořádal, svůj rozsudek správně a přesvědčivě odůvodnil, a proto navrhuje jeho potvrzení. 4. Odvolání žalobkyně není důvodné. 5. V přezkoumávané věci soud prvního stupně provedl dostatek důkazů, z nichž řádně zjistil skutkový stav, který správně právně posoudil a odvolací soud na jeho správné skutkové i právní závěry pro stručnost odkazuje. Pokud jde o důkazy týkající se průběhu občanskoprávního řízení ve věci pracovního úrazu žalobkyně a konkurzního řízení společnosti, proti níž žaloba směřovala, odvolací soud poukazuje na zjištění učiněná soudem prvního stupně, která žalobkyně ve svém odvolání nezpochybnila. Předmětem odvolacího řízení bylo toliko posouzení výše zadostiučinění nemajetkové újmy, jež měla být způsobena žalobkyni soudy všech stupňů v rámci shora uvedených řízení, kdy žalobkyni již bylo částečně poskytnuto finanční zadostiučinění ze strany žalované. 6. Odůvodnění napadeného rozsudku je naprosto precizní, srozumitelné a přesvědčivé a odvolací soud v podstatě nemá co dodat. K jednotlivým odvolacím námitkám žalobkyně toliko uvádí, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru ohledně nepřiměřené délky občanskoprávního řízení ve věci pracovního úrazu žalobkyně a tento svůj závěr velmi obsáhle zdůvodnil tak, aby mu porozuměla i žalobkyně. K samotné výši odškodnění soud vycházel ze shora citovaného stanoviska Nejvyššího soudu a v rámci jeho jednotlivých pasáží se podrobně zabýval jednak dobou, po kterou bylo občanskoprávní řízení přerušeno, složitostí případu, skutkovou i právní podstatnou komplikací v podobě zániku původní žalované, což rovněž způsobilo zvýšení složitosti řízení i délky potřebné ke skončení věci. Soud se zabýval též chováním žalobkyně v obou řízeních jako subjektivním kritériem, které může na délku řízení působit pozitivně i negativně. Soud prvního stupně velmi podrobně rozebral význam řízení pro žalobkyni jako další skutečnost, k níž je nutno přihlédnout při stanovení finančního zadostiučinění. Správně uvedl, že výše satisfakce se určuje jako násobek základní částky a počtu let či měsíců celkové doby řízení, kdy základní částka dle sjednocujícího stanoviska činí 15 000 Kč až 20 000 Kč. Soud dokonce přihlédl k tomu, že od doby vydání zmíněného stanoviska, tj. od roku 2011, uběhla doba více než 11 let, a proto s ohledem na změny v životních nákladech a znehodnocení peněz přepočetl tyto částky o míru inflace vyjádřenou mezi ročním přírůstkem indexu spotřebitelských cen a dospěl k závěru, že v dnešních cenách by se jednalo o částku 21 000 Kč až 28 000 Kč za jeden rok řízení. Jelikož řízení žalobkyně bylo celkově extrémně dlouhé, soud se přiklonil k částce 28 000 Kč za jeden rok řízení, přičemž o odškodnění prvních dvou let řízení v této věci nejde, soud tedy není povinen tyto částky krátit na polovinu, jak doporučeno ve sjednocujícím stanovisku Nejvyššího soudu. Je to z důvodu, že žalobkyně již byla částečně odškodněna a v přezkoumávané věci se jednalo o další období, po které bylo řízení v pracovněprávní věci žalobkyně vedeno, a sice do 15. 6. 2018, jak se žalobkyně mnohokrát vyjádřila, přičemž návrh na odškodnění do tohoto data ve svém odvolání zcela účelově popírá. 7. Soud dále podrobně zdůvodnil své úvahy týkající se úpravy základní částky z hlediska složitosti věci, významu řízení pro žalobkyni, postupu soudu, a dospěl k závěru, že základní částce po její úpravě, která by měla představovat satisfakci žalobkyně, odpovídá částka 16 800 Kč ročně. Soud tak správně vypočetl výši odškodnění za 3 roky 4 měsíce a 20 dnů, celkem 56 920,04 Kč. Správně pak zamítl žalobu ve zbývající části jako nedůvodnou, kdy žalobkyní požadovaná částka je zcela mimo realitu a v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona. 8. K dalším námitkám žalobkyně ohledně zaplacení soudního poplatku a neustanovení zástupce z řad advokátů odvolací soud poukazuje na usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 6. 2020, č. j. 34 C 70/2019-27, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2020, č. j. 18 Co 143/2020-34, jímž byl návrh žalobkyně na ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů zamítnut. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že majetkové poměry žalobkyně zcela určitě umožňují zaplatit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, správně vyměřený dle položky 8a sazebníku soudních poplatků zákona č. 549/1991 Sb. Další námitky žalobkyně spočívající v tvrzení o přechodu jejích nároků na stát už v roce 1996, a že„ neměla spadnout do konkurzu“, jsou pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí zcela irelevantní, kdy lze opětovně odkázat na vyčerpávající rozhodnutí prvostupňového soudu. 9. Ze všec