14 CO 220/2021-296 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud nahradil projev vůle žalovaného uzavřít se žalobkyní smlouvu ve znění uvedeném v odstavci I a dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 32 697 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že samotný základ žalobou uplatněného nároku je nutno právně posoudit dle příslušných ustanovení zákona o půdě ve znění účinném v době, kdy bylo rozhodnuto o restitučním nároku původních oprávněných osob, kterým vzniklo právo vyzvat povinnou osobu k poskytnutí náhrady za zaniklou (zbořenou) stavbu ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, kdy osobou povinnou je žalovaný jakožto právní nástupce Státního statku [obec]. Oprávněné osoby ve stanovené lhůtě řádnou výzvu učinily, když žalovaný již 8. 6. 2011 přiznal oprávněným osobám náhradu za znehodnocenou stavbu kůlny s příslušenstvím v celkové výši 1 416 285 Kč v souladu s oceněním provedeným znaleckým posudkem. Soud prvního stupně se pak vypořádal se všemi námitkami žalovaného uplatněnými v průběhu nalézacího řízení. 2. Žalovaný se proti rozsudku včas odvolal s tím, že předmětný nárok na poskytnutí náhrady dle zákona o půdě vyplývající z restitučního nároku původních oprávněných osob se stal předmětem několikanásobného postoupení, jehož účelem byla čistá spekulace. Žalovaný proto odkazuje na § 13 odst. 6 až 8 zákona o půdě, kdy zakotvení této právní úpravy souvisí s takzvanou restituční tečkou (zákon č. 253/2003 Sb.), která byla následně modifikována nálezem Ústavního soudu publikovaného ve sbírce zákonů pod č. 531/2005 Sb. Bod 2. 3. dohody o restitučním nároku ze dne 18. 10. 2011, uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba] je právním jednáním obcházejícím zákon o půdě v rozhodném znění, neboť v rozporu s § 13 odst. 6 a 7 prolamuje lhůty tak stanovené. Toto ujednání nemůže obstát z hlediska své určitosti. Pro případ, že by ujednání bodu 2. 3. dohody o restitučním nároku bylo shledáno za platné, pak se nabízí otázka, v jakých cenách by k tomuto vyrovnání nároku mělo dojít. Obsah tohoto bodu dohody nelze označit za právo spojené s pohledávkou (viz § 1880 odst. 1 o. z.) existující z titulu dosud nevypořádaného restitučního nároku, které by bez dalšího automaticky spolu s pohledávkou přecházelo na nabyvatele pohledávky pro případ jejího postoupení. Žalovaný dále uplatňuje z opatrnosti námitku promlčení v obecné tříleté promlčecí době, kdy je nutno učinit výzvu k plnění. První výzva ve vztahu k postoupenému nároku na náhradu ve výši 700 000 Kč, jejíž část je předmětem tohoto řízení, byla žalovanému doručena teprve dne 15. 4. 2019 a následně doplněna podáním doručeným žalovanému dne 1. 10. 2019. Uznání výše náhrady bez dalšího nemůže pokrývat též právní jednání ze strany oprávněné osoby v podobě písemné výzvy k plnění. Žalovaný dále konstatuje, že dohoda o restitučním nároku v bodu 2. 3. obsahuje závazek k uzavření budoucí smlouvy či smluv k pozemkům určeným k uspokojení restitučních nároků oprávněných osob, kdy na dohodu o budoucím převodu pozemků je nutno aplikovat § 50a odst. 2 obč. zák., který stanovil prekluzivní lhůtu jednoho roku. Žalobkyně však v prekluzivní lhůtě ode dne následujícího po doručení shora uvedených písemných výzev nepřistoupila k podání žaloby o nahrazení projevu u příslušného soudu, přestože žalovaný na uvedené výzvy nereagoval. 3. K odvolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně. S jeho obsahem nesouhlasí, napadený rozsudek považuje za věcně správný a navrhuje jeho potvrzení. Žalobkyně poukázala na to, že v několika souvisejících řízeních, kde uplatňuje stejný restituční nárok vyplývající ze stejných dohod se žalovaným, avšak požaduje další pozemky, byla úspěšná, stejně jako u soudu prvního stupně v tomto řízení. K námitce promlčení dodává, že jediná rozhodná promlčecí lhůta v této věci byla zachována tím, že původní restituenti vyzvali žalovaného k vydání náhrady dne 26. 1. 2010, tedy po uplynutí šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, když tato lhůta měla skončit až 11. 6. 2010, tedy k zániku, prekluzi či promlčení jejich práva nedošlo. Za nesprávnou považuje žalobkyně také novou námitku žalovaného obsaženou v odvolání o údajné prekluzi předmětného nároku s odkazem na režim smlouvy o smlouvě budoucí. Ujednání článku 2. 3. dohody ze dne 18. 10. 2011 takovou smlouvou rozhodně není. 4. Odvolání žalovaného není důvodné. 5. Odvolací soud neshledal žádnou vadu v řízení před soudem prvního stupně, který správně zjistil skutkový stav věci v dostatečném rozsahu a věc posoudil správně i po právní stránce. Většina odvolacích námitek žalovaného v tomto odvolacím řízení je pouze zopakováním právních námitek, které uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně a se kterými se okresní soud beze zbytku vypořádal. Odvolací soud může plně odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kterým soud vyvrátil námitky žalovaného týkající se restituční tečky, námitky neurčitosti ujednání článku 2. 3. dohody z 18. 10. 2011, argumentace o tomto ujednání jako samostatném ujednání, které nesleduje osud postupované pohledávky a nepřechází tak na žalobkyni, údajném nesouladu ujednání v tomto článku se zákonem o půdě. Vyvrátil vznesenou námitku promlčení i námitku týkající se formální chyby v jedné ze smluv o postoupení obsahující chybu v označení dlužníka, z čehož žalovaný vyvozoval neplatnost celé smlouvy. Soud prvního stupně se těmito námitkami zabýval podrobně a precizně, jeho argumentace je přesvědčivá. 6. Tvrzená překážka spočívající v takzvané restituční tečce se skutečně vztahuje na jiný typ nároků, a to nároky vyplývající z § 6 zákona o půdě, tedy nároky na vydání náhradního pozemku za pozemky, které nelze vydat. V tomto případě se však jedná o nárok na náhradu za stavbu, kterou nelze vydat, tedy nárok podle § 14 zákona o půdě, byť následně došlo k odlišné dohodě stran o způsobu uspokojení tohoto nároku ve formě nikoliv peněžité, ale formou vydání věcí (pozemků) na základě výběru oprávněné osoby. Sporné ujednání článku 2. 3. dohody z 18. 10. 2011 je ujednáním jasným, nepochybným a zcela určitým. Toto ujednání nemůže obsahovat konkrétní výčet pozemků, neboť pak by šlo o ujednání zcela jiného typu. Ujednání tohoto sporného článku nemůže být samostatným ujednáním, které by nesdílelo osud postupovaných pohledávek, když se zjevně jedná o novaci kumulativní, kterou nedochází ke vzniku samostatného nároku, ale pouze modifikuje dosavadní nárok (restituční nárok na vydání náhrady za nevydanou stavbu ve smyslu § 14 zákona o půdě) a změna se týká nikoliv celé pohledávky, ale jenom jednoho dílčího aspektu, a to způsobu uspokojení tohoto restitučního nároku namísto zákonem předpokládané finanční náhrady zákonem dovolené odlišné ujednání o náhradě naturální. Ujednání předmětného článku, obsahující poukaz na konkrétní právní úpravu při ocenění převáděných pozemků, není ujednáním nedovoleným nebo takovým, které by bylo v rozporu s § 16 zákona o půdě, neboť toto ujednání žádné konkrétní ustanovení tohoto zákona neporušuje ani neobchází. 7. Pokud jde o vznesenou námitku promlčení soud prvního stupně poukázal na to, že písemná dohoda z 18. 10. 2011 obsahuje vedle dvoustranné dohody článku 2. 3., zakládající předmětný nárok uplatněný v tomto řízení, také jednostranný právní úkon žalovaného, a to platné uznání předmětného restitučního nároku, jehož důsledkem je nový běh promlčecí lhůty v trvání deseti let ve smyslu § 110 odst. 1 věta druhá obč. zák. 8. Ani námitku žalovaného o údajné prekluzi předmětného nároku odvolací soud neshledává důvodnou. Sporné ujednání článku 2. 3. není ujednáním, ze kterého by vzniklo samostatné právo či samostatná pohledávka, ale jednalo se pouze o kumulativní novaci již existujícího restitučního nároku, týkající se pouze způsobu a podmínek jeho uspokojení. Jednalo se o situaci diametrálně odlišnou od uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, kdy žádný závazek prozatím neexistuje. Ani ujednání článku 2. 3. dohody ani jiné relevantní ujednání mezi účastníky či právními předchůdci žalobkyně nemá povahu ujednání o budoucí smlouvě, a proto na něj § 50 obč. zák. nedopadá. 9. Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil. 10. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšná žalobkyně má právo na náhradu jeho nákladů, které představuje odměna za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby dle § 8 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. po 1 700 Kč (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání). Zástupci žalobkyně dále náleží dva režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky, náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 3 vyhlášky ve výši 600 Kč, cestovné v částce 1 244,50 Kč. Spolu s 21 % DPH celkové náklady činí 7 071,80 Kč a žalovaný je povinen nahradit je zástupkyni žalobkyně v běžné pariční lhůtě (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).