14 CO 6/2022-129 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl návrh na uznání rozsudku vydaného dne 18. 12. 2020 Bristol County Superior Court pod sp. zn. [číslo] (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 13 068 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Rozsudek odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalobce podal u soudu státu [anonymizováno] žalobu proti žalovanému, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. Přitom však soud státu [anonymizováno] porušil Haagskou úmluvu o doručování, neboť na území České republiky bylo vyloučeno doručování soudních písemností z jiného smluvního státu prostřednictvím pošty nebo oprávněných osob. Doručování tedy mělo být realizováno buď dožádáním mezi ústředními orgány USA a České republiky (v tom případě by mohl být požadován překlad doručovaných písemností). Tvrzené doručování soudních písemností žalovanému prostřednictvím právního zástupce žalobce není možné považovat za řádné, a to i kdyby jejich doručení žalovanému bylo prokázáno. Navíc je zjevné, že žalovanému by byl obsah listin z důvodů neznalosti anglického jazyka nesrozumitelný. Žalovanému tedy bylo postupem soudu v USA znemožněno řádně se účastnit řízení. Z důvodu hospodárnosti se již soud nezabýval dalšími namítanými důvody pro neuznání rozhodnutí, tedy, že nebyla dána pravomoc soudu USA ve věci rozhodnout a že uznání rozhodnutí by se příčilo veřejnému pořádku. 2. Žalobce se proti rozsudku odvolal. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví a žalobci přizná právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uvedl, že soud prvního stupně nereflektuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4725/2017 v obdobné věci, kde se uvádí, že„ nedoručení rozsudku pro zmeškání automaticky nevede k závěru, že rozhodnutí nelze uznat. Teprve na základě posouzení procesněprávní úpravy státu, ve kterém byl rozsudek vydán, lze dovodit, zda soud cizího státu postupoval v souladu s touto úpravou a zda nedoručení rozsudku pro zmeškání vede k porušení práva účastníka řádně se účastnit řízení ve smyslu § 64 písm. c) ZMPS“. Žalobce předložil k důkazu e-mailovou korespondenci mezi právním zástupcem žalobce a žalobcem, obsahující pokyn, aby dokumenty zaslané žalobcem soudu v USA byly přeposlány žalovanému a byly předloženy podací lístky, kdy váha zásilky odpovídá přesně těmto dokumentům. Žalovaný na tyto listiny ve svém rukou psaném dopise přímo reaguje. Reaguje i na jejich obsah, a proto není pravdou, že by obsahu nerozuměl. Žalobce nepopírá, že obsahem byly listiny v anglickém jazyce, avšak bylo možné, aby je žalovaný nechal přeložit či mu v tom pomohly osoby, které se o něj starají. Žalovanému nebylo odňato právo či možnost se řízení v USA účastnit, neboť nebylo prokázáno, že by mu nebylo doručeno předvolání a samotná žaloba. Naopak, právní předpisy státu [anonymizováno] postup, který žalobce zvolil, aprobují. Dále namítl, že podle zásady lex posterior derogat priori by se neměla aplikovat Haagská úmluva o doručování, ale jen zákon o mezinárodním právu soukromém. 3. Žalovaný považoval napadený rozsudek za správný. Nepřesná, neúplná a zkreslená tvrzení žalobce nemají oporu v dosavadním průběhu řízení. Pokud žalobce argumentuje závěry usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 18 Co 282/2019, je třeba zdůraznit, že tamní soud vzal za prokázané doručování postupem předvídaným v čl. 5 písm. a) Haagské úmluvy o doručování. Oproti tomu v dané věci nebyly ze strany soudu žalovanému doručovány žádné písemnosti, a to ani přímo, ani cestou dožádání ve smyslu Haagské úmluvy. Tento postup je beze všech pochybností v rozporu s touto úmluvou, která je ve vztahu mezi ČR a USA závazná. V projednávané věci tedy nejde o doručování (či nedoručování) soudního rozhodnutí, ale o doručování dalších písemností ze strany soudu, které vydání rozhodnutí přímo předchází. 4. Odvolací soud ve vztahu k otázce, zda žalovaný rozumí anglickému jazyku, doplnil dokazování přečtením části dopisu žalovaného adresovaného žalobci, z nějž žalobce dovozoval, že žalovaný byl seznámen s obsahem písemností amerického soudu:„ Nutí mě ti odpovědět na tvé nehorázné psaní, za prvé česky a další anglicky. Tvá psaní v angličtině, která mi posíláš přes [anonymizováno] [příjmení], nejsem povinen překládat do českého jazyka“. Z toho podle odvolacího soudu rozhodně nevyplývá, že by žalovaný anglicky psaným textům rozuměl, spíše naopak. Nicméně úplné vyřešení této otázky nebylo s ohledem absenci řádného doručení písemností nezbytné (viz dále). 5. Poté odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. Soud prvního stupně rozhodl správně, své rozhodnutí výstižně odůvodnil a odvolací soud na jeho odůvodnění pro stručnost odkazuje. Za podstatný důvod považuje závěr, že žalovanému nebyla řádně doručena žaloba a předvolání k jednání podle Úmluvy o doručování soudních a mimosoudních písemností v cizině ve věcech občanských a obchodních, vyhlášené pod č. 85/1982 Sb. (dále jen„ Úmluva“). Žalovaný byl tak připraven o svá procesní práva v řízení vedeném ve státě [anonymizováno] a nemohl se proti žalobě bránit, bez ohledu na to, zda právní předpisy státu [anonymizováno] postup, který žalobce pro doručování zvolil, umožňují. Tím je naplněna výjimka z uznání dle § 15 odst. 1 písm. d) zákona o mezinárodním právu soukromém. 7. Námitky žalobce uvedené v odvolání nejsou důvodné. Ustanovení § 15 zákona o mezinárodním právu soukromém se nijak nevymezuje vůči Úmluvě, ani nestanovení nic, co by s ní bylo v rozporu; o zásadě lex posterior derogat priori proto vůbec není důvod uvažovat. Z obsahu Úmluvy pak jednoznačně vyplývá, jakým způsobem mají být listiny cizozemského soudu doručovány do České republiky. Tento postup nebyl v dané věci vůbec dodržen, ani pokud právní zástupce žalobce žalovanému písemnosti amerického soudu doručil. Navíc, i pokud je doručil, je dalším problémem jazyk písemností, neboť není důvod předpokládat, že žalovaný rozumí natolik anglicky, aby byl schopen se s písemnostmi dostatečně seznámit. Nelze ani akceptovat názor žalobce, že si mohl listiny nechat přeložit, popírající veškeré předpisy o doručování do ciziny. 8. Odkazuje-li žalobce v odvolání na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4725/2017, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 18 Co 282/2019, pak je třeba uvést, že o dovolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze znovu rozhodl Nejvyšší soud dne 27. 4. 2021, a to usnesením sp. zn. 20 Cdo 1852/2020. Tato rozhodnutí však nedopadají na projednávanou věc, neboť zde existuje podstatný rozdíl v doručování. Ve věci, v níž bylo řešeno uznání rozhodnutí soudu státu [anonymizováno], byly listiny (žaloba i předvolání) povinnému doručeny prostřednictvím dožádaného (českého) soudu, tedy způsobem předvídaným v čl. 5 písm. a) Úmluvy. Předmětem posuzování bylo, nakolik má na uznání cizího rozhodnutí vliv nedoručení rozsudku, zatímco v projednávané věci se neposuzuje doručení rozsudku, ale předvolání k jednání, žaloby a výzvy k vyjádření. Právě jejich nedoručení znemožňuje žalovanému řádně se účastnit řízení. 9. S ohledem na uvedené odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. 10. Úspěšnému žalovanému pak odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na náhradu nákladů vzniklých mu v odvolacím řízení. Ty se skládají z nákladů za zastoupení advokátem, a to z odměny za dva úkony právní služby (podle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu: písemné vyjádření k odvolání a účast u jednání před odvolacím soudem), za každý 1 500 Kč, dále z paušální náhrady výdajů po 300 Kč za každý úkon podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, z DPH ve výši 21 % ze součtu odměny advokáta a náhrady nákladů hotových výdajů a dále z náhrady za promeškaný čas (za šest započatých půlhodin po 100 Kč) podle § 14 advokátního tarifu a z cestovného na trase [obec] – [obec] a zpět v celkovém rozsahu 180 km, za každý kilometr 6,40 Kč.