61 CO 180/2022-356 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení a doplněného usnesením ze dne 23. 6. 2022, č. j. 5 C 83/2020-327, o výši nákladů státu, soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit a) žalobkyni částku 20 196 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit a) žalobkyni částku 14 804 Kč zamítl (výrok II), žalované uložil povinnost zaplatit b) žalobci částku 23 595 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III), žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit b) žalobci částku 11 405 Kč zamítl (výrok IV), žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 45 572,85 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce (výrok V ve znění opravného usnesení), žalované uložil povinnost zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně náklady řízení ve výši 2 860 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok VI ve spojení s usnesením ze dne 23. 6. 2022) a žalobcům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně státu na účet soudu prvního stupně náklady řízení ve výši 383 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok VII ve spojení s usnesením ze dne 23. 6. 2022). 2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že a) žalobkyně a žalovaná byly spoluvlastnice každá s podílem o velikosti ½ k pozemku parc. [číslo] jehož nedílnou součástí je rodinný dům [adresa] a dále pozemku parc. [číslo] zapsaných na [list vlastnictví] pro k. ú. a [územní celek] [anonymizováno], jejich spoluvlastnictví bylo zrušeno rozsudkem [název soudu] ze dne 7. 12. 2015, č. j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem [název soudu] ze dne 7. 4. 2016, č. j. [číslo jednací], a nemovité věci byly přikázány do výlučného vlastnictví a) žalobkyně s povinností zaplatit žalované náhradu za spoluvlastnický podíl ve výši 350 000 Kč, přičemž rozsudky nabyly právní moci 23. 5. 2016. Posléze a) žalobkyně nemovité věci převedla na b) žalobce darovací smlouvou ze dne 2. 4. 2017 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 3. 4. 2017. Dále vzal soud za prokázané, že žalovaná i poté, co se a) žalobkyně stala výlučnou vlastnicí, nemovitost nevyklidila a v domě měla uzamčenou místnost v levé části domu o rozloze 16 m2 a v této místnosti i bydlela, což uvedla při jednání ve věci vyklizení nemovitosti vedené u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. I když poté žalovaná v domě nebydlela, nemovitost nevyklidila, minimálně do 11. 1. 2017 do místnosti denně docházela a nemovitost nevyklidila ani poté, co rozsudkem [název soudu] ze dne 11. 1. 2017, č. j. [číslo jednací], bylo vyhověno návrhu a) žalobkyně a žalované byla uložena povinnost nemovitost vyklidit, takže k vyklizení žalované došlo až v rámci výkonu rozhodnutí vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] dne 5. 4. 2018. Žalovaná tak užívala cizí majetek, a to od 23. 5. 2016 do 2. 4. 2017 majetek a) žalobkyně a od 3. 4. 2017 do 5. 4. 2018 majetek b) žalobce a užíváním cizího majetku bez spravedlivého důvodu, neboť jí nesvědčilo žádné právo k domu ani žádný titul opravňující věc užívat, bylo založeno bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobců a žalovaná je dle § 2991 odst. 1 o. z. povinna vydat žalobcům jako ochuzeným oč se obohatila. Neoprávněný majetkový prospěch nebylo možno vydat in natura, neboť mělo povahu výkonu práva, proto žalovaná je povinna nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou a v daném případě majetkovým vyjádřením získaného prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání věci, zpravidla formou nájmu. Za účelem zjištění obvyklého nájemného soud prvního stupně učinil dotaz na realitní kanceláře, neboť z žalobci předložené zprávy realitních kanceláří nebylo možné vycházet, když zprávy se vztahovaly k jinému období i k prostorám rozsáhlejším, než žalovaná ve skutečnosti užívala, přičemž výše nájemného za užívání v místnosti užívané žalovanou k bydlení ve zmíněném období činila dle první zprávy 2 000 Kč měsíčně a dle druhé zprávy 1 800 – 2 000 Kč měsíčně (průměr 1 900 Kč měsíčně) a soud prvního stupně pro účely určení výše obvyklého nájemného vyšel z matematického průměru uvedených položek a dospěl k částce 1 950 Kč. Vycházeje z této částky proto a) žalobkyni na bezdůvodném obohacení za užívání nemovité věci žalovanou v období od 23. 5. 2016 do 2. 4. 2017 přiznal částku 20 196 Kč a do částky 14 804 Kč její žalobu zamítl a b) žalobci za užívání nemovité věci žalovanou v období od 3. 4. 2017 do 5. 4. 2018 přiznal částku 23 595 Kč a v rozsahu 11 405 jeho žalobu zamítl. 3. O nákladech řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když v daném případě byly v jednom řízení na základě žaloby projednávány dvě věci, jednak plnění z titulu bezdůvodného obohacení a dále plnění z titulu nákladů vzniklých žalobcům v souvislosti s hospodařením se společnou věcí, kdy každý z žalobců požadoval částku 5 000 Kč, a ohledně tohoto nároku byli žalobci v řízení neúspěšní, když v tomto rozsahu jejich žaloba byla rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 2. 12. 2020, č. j. 5 C 83/2020-169, a v tomto rozsahu potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2021, č. j. 61 Co 58/2021-198, potvrzena. Pokud jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jelikož výše plnění záviselo na odborném vyjádření, což je obdoba znaleckého zkoumání, k němuž soud prvního stupně z důvodu hospodárnosti nepřistoupil, ale v tomto směru užil ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. a uzavřel, že žalobci mají právo na plnou náhradu nákladů řízení, ale s ohledem na jejich neúspěch při požadování dvakrát částky 5 000 Kč tak dovodil, že žalobci měli úspěch v rozsahu 87,5 % a mají proto právo na náhradu 75 % účelně vynaložených nákladů. O nákladech státu rozhodl podle výsledku řízení dle § 148 odst. 1 o. s. ř. 4. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné odvolání směřující proti výrokům, jimiž jejich žalobě nebylo vyhověno a souvisejícím výrokům o nákladech řízení a v odvolání vyjádřili nesouhlas s postupem soudu, který vyžádal určení výše obvyklého nájemného pouze za místnost o výměře 16 m2, ale jimi předložené původní vyčíslení vyčíslil výši obvyklého nájemného nejen za místnost o výměře 16 m2, ale také za společné WC, společnou chodbu a část pozemku u domu. Dále považují za nesprávný závěr soudu, který uvažoval pouze s obdobím do 2. 4. 2017, i když bylo nepochybně prokázáno, že k vyklizení k místnosti došlo až v exekučním řízení 5. 4. 2018. Dále namítali, že soud prvního stupně nerozhodl o jejich nároku na zaplacení příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení. Nesouhlasili také s tím, že by se měli podílet na nákladech vzniklých státu. 5. Rovněž žalovaná podala včasné odvolání a v něm namítala, že dosud nebyly odstraněny vady žaloby, když žalobci dosud konkrétně netvrdili, z jakých důvodů požadují každý uhradit ušlé nájemné za výše uvedený dům a proto je žaloba fakticky neprojednatelná a není zřejmé, zda žalobci vystupují procesně jako samostatní či nerozluční společníci, když žalobci formulují nárok tak, že každý požaduje úhradu 35 000 Kč za užívání nemovité věci od 23. 5. 2016 do 5. 4. 2018. Dále namítla, že žalobci neunesli důkazní břemeno, neboť soudem prvního stupně byli vyzváni k prokázání stavebně-technického stavu předmětné místnosti užívané žalovanou v období od 23. 5. 2016 do 5. 4. 2018 k navržení důkazů k prokázání, že bylo možné v tomto období předmětnou část domu pronajmout za částku 3 050 Kč měsíčně, přičemž žalobci žádná nová tvrzení ani důkazy na základě poučení soudu neučinili a soud sám obstarával důkazy, které žádná ze stran sporu nenavrhla a v rozporu se zásadou projednací si vyžádal dvě odborná vyjádření z různých realitních kanceláří a dle žalované soud nepřípustně v civilním sporném řízení převzal procesní aktivitu za žalobce. O výrazně špatném stavebně-technickém stavu domu svědčí v řízení provedené důkazy, zejména to vyplývá z odůvodnění rozsudku [název soudu] ze dne 7. 4. 2016, č. j. [číslo jednací], kdy je zmiňováno, že stavba postavená v roce 1960 je ve špatném stavebně-technickém stavu a za nejpodstatnější vadu lze považovat značnou vlhkost obvodových stěn i příček spojenou s výskytem masivních plísní uvnitř celého objektu. Sama žalobkyně navíc v řízení uváděla, že nemovitost je ve špatném stavu a neobyvatelná. Soud prvního stupně také dospěl k nesprávném závěru, že žalovaná do října 2016 nemovitost užívala a do ledna 2017 do nemovitosti denně docházela, ale s ohledem na kontext věci a samotné tvrzení žalobců ve správním řízení v roce 2016, šetření Policie ČR a jeho závěry lze dovodit, že žalovaná od října 2016 místnost neužívala a ani užívat nemohla. Namítá i nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení, to jednak mělo vycházet ze zásady úspěchu ve věci, když nebyl zpracován znalecký posudek, pokud jde o odborné vyjádření, žalobci předložili zcela neadekvátní odborné vyjádření a následně soud sám obstarával další vyjádření. 6. Obě strany se také vyjádřily k odvoláním protistrany a každá strana setrvala na svých stanoviscích a odvolání protistr