64 CO 223/2022-36 — Krajský soud v Plzni

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s úrokem z prodlení, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud vycházel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným uzavřeli [datum] úvěrovou smlouvu na poskytnutí částky 800 000 Kč, která byla žalovaným zcela vyčerpána. Zároveň žalovaný podepsal i zástavní smlouvu k nemovitým věcem k zajištění pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně ze smlouvy o úvěru. Zástavou byl pozemek, jehož součástí byla stavba rodinného domu [číslo] v [obec]. Poté, co právní předchůdkyně žalobkyně postoupila smlouvou svoji pohledávku žalobkyni, vyzvala žalobkyně žalovaného ke splnění povinnosti k doložení listin o pojištění zastavených nemovitostí, a to dvěma výzvami, v každé pod hrozbou smluvní pokuty 100 000 Kč při nesplnění požadované smluvní povinnosti. Protože žalovaný svoji povinnost předložit listiny prokazující pojištění zastavené nemovitosti nesplnil, žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty 200 000 Kč. Soud prvního stupně hodnotil smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako smlouvu úvěrovou. Dovodil, že smluvní pokuta se rovná 25 % poskytnutého úvěru a zajišťuje různá i různě závažná porušení povinností, vyplývajících pro žalovaného z uzavřené smlouvy o úvěru. Navíc částka 200 000 Kč je horní hranicí, kterou věřitel nemohl překročit. Takto sjednanou smluvní pokutu soud prvního stupně za porušení smluvní povinnosti spotřebitelem hodnotil jako nepřiměřenou, zakládající významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. Jde tak o ujednání zakázané ustanovením § 1813 občanského zákoníku a nelze k němu přihlížet. Nelze proto smluvní pokutu ani moderovat. Postup žalobkyně soud prvního stupně hodnotil jako snahu maximalizovat svůj zisk z bezprostředně postoupené pohledávky a uplatnit vůči žalovanému smluvní pokutu v maximální možné výši 200 000 Kč namísto avizovaných 100 000 Kč. Vytýkal žalobkyni, že neposkytla žalovanému přiměřenou lhůtu k nápravě. Jednání žalobkyně hodnotil jako zjevné zneužití práva podle § 8 občanského zákoníku, které nemůže požívat soudní ochrany. 2. Proti rozsudku podala včas odvolání žalobkyně. Nesouhlasila se závěry soudu prvního stupně o zjevné nepřiměřenosti smluvní pokuty vzhledem k půjčené částce 800 000 Kč. K té je třeba připočítat další příslušenství představující sjednaný úrok. Smluvní pokuta je zajišťovacím institutem a sjednávána právě proto, aby nedocházelo ze strany dlužníka k porušování jednotlivých smluvních povinností. Jaký význam by mělo sjednání smluvní pokuty, jejíž výše by neměla dlužníka odrazovat od neplnění sjednaných povinností. Z předložených listin je navíc patrno, že žalovaný své smluvní povinnosti neplnil opakovaně a v širší míře. Navíc se žalovaný svým povinnostem vyhýbá, nepřebírá poštu. Soud prvního stupně svým rozsudkem chování žalovaného vlastně podporuje a dává právní záruku a garanci toho, že se žalovaný nemá chovat podle uzavřené smlouvy. Navrhovala, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhoví. 3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 4. Odvolací soud podle § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 občanského soudního řádu přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně předcházejícího řízení, přihlédl k důvodům uvedeným v odvolání žalobkyně a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný. O odvolání soud rozhodl se souhlasem účastníků, aniž by nařídil jednání 5. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vycházel z článku 14.5 smlouvy o úvěru, podle kterého v případě porušení povinností klienta plynoucích z této úvěrové smlouvy týkající se zajištění dluhů (odkaz na čl. 4 vztahující se k zástavnímu právu a článku 9 a 12), uvedením nepravdivého prohlášení nebo prodlení s oznámením změn v prohlášeních klienta obsahujícím popis porušené povinnosti a přiměřenou lhůtu k nápravě a po marném uplynutí takové lhůty k nápravě je banka oprávněna uplatnit vůči klientovi nejen opatření dle této úvěrové smlouvy, ale i uložit mu za každý takový případ porušení smluvní pokutu až do výše 200 000 Kč. Souhrn všech smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a výše jistiny úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. Smluvní pokuty lze ukládat za porušení stejné povinnosti i opakovaně. Podle článku 12 smlouvy je klient povinen zajistit, aby pro případ, že je zástavou stavba, byla taková stavba po dobu trvání zástavního práva pojištěna proti zde konkrétně uvedeným událostem. Zjistil také, že podle tvrzení žalobkyně žalovaný samotný úvěr nesplácel a u soudu prvního stupně je vedeno samostatné řízení o zaplacení nesplacené části úvěru, a že v současné době se řeší i soudní prodej zástavy. Úvěr byl poskytnut žalovanému ve výši 800 000 Kč v roce 2018 a právo věřitele na vrácení peněžních prostředků bylo zajištěno smlouvou o zástavním právu k pozemku žalovaného, jehož součástí je rodinný dům. 6. Odvolací soud posuzoval okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána. Je pravdou, že smluvní pokuta se váže k velkému množství ve smlouvě uvedených skutečností, které by mohly nastat neplněním platební a informační povinnosti ze strany žalovaného. Všechny jsou však zcela jasně a srozumitelně vyjádřeny. K ujednání o povinnosti žalovaného zajistit pojištění zastaveného pozemku, jehož součástí je i stavba domu, lze jen uvést, že splnění takové povinnosti běžně věřitel požaduje ještě předtím, nežli poskytne dlužníku peněžní prostředky na základě úvěrové smlouvy a před podpisem smlouvy zástavní. Tak, aby nebyla zmařena jeho možnost uspokojení ze zástavy nastalou pojistnou událostí. V daném případě se právní předchůdkyně žalobkyně takto obezřetně nechovala, ponechala pojištění zástavy následně na žalovaném a i bez pojištění zástavy mu peněžní prostředky podle úvěrové smlouvy vyplatila. I takové smluvní ujednání však v době uzavření smlouvy nelze považovat za neplatné nebo nepřiměřené ve vztahu ke spotřebiteli. 7. Další vývoj událostí však byl takový, že žalovaný přestal splácet v roce 2018 poskytnuté peněžní prostředky, na výzvy právní předchůdkyně žalobkyně nereagoval, a tak žalobkyně postoupila svoji pohledávku 22. 7. 2021 novému věřiteli – žalobkyni. Ta uplatila nárok ze smlouvy na vrácení peněžních prostředků u soudu a obratem 5. 8. 2021 a následně 7. 9. 2021 vyzvala žalovaného k doložení listin o pojištění zástavy. V každé výzvě nárokovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč. Protože žalovaný povinnost předložit listiny o pojištění zástavy žalobkyni nesplnil, uplatnila žalobkyně u soudu 26. 10. 2021 nárok na smluvní pokutu 200 000 Kč. Právě tento další vývoj okolností odvolací soud hodnotil ve vztahu k § 8 a k §1813 občanského zákoníku. Posuzoval dodržení atributů dobrých mravů jednání žalobkyně ve vztahu k žalovanému jako spotřebiteli při posuzování zneužití práva na smluvní pokutu sjednaného ve smlouvě. Smluvní pokuta má utvrzovat dluh tím způsobem, že dlužník hrozbou další povinnosti je více motivován ke splnění prvotní povinnosti. Vyjadřuje se tím zvýšený zájem věřitele na náležitém splnění smluvní povinnosti pojistit zastavenou nemovitost. V daném případě však žalobce požadoval zaplacení smluvní pokuty za pojištění předmětu zástavy v době, kdy získal u soudu uplatněnou pohledávku podle postupní smlouvy, kdy bylo zřejmé, že žalovaný není dlouhodobě schopen plnit své povinnosti splácet poskytnuté peněžní prostředky. Nárok z pohledávky uplatnil u soudu a zvažoval realizaci dané zástavy. Pokud v té době požadoval ještě samostatnou žalobou zaplacení smluvní pokuty za nesplnění povinnosti pojistit předmět zástavy, pak se odvolacímu soudu shodně jako soudu prvního stupně jeví jeho snaha maximalizovat své zisky ze smlouvy na úkor žalovaného, a nikoliv domoci se smluvně zajištěného účelu smluvní pokuty – pojistit nemovitost. Proto i odvolací soud považuje nárok žalobkyně za nárok, který je vzhledem k výše popsaným okolnostem v rozporu s dobrými mravy a v té souvislosti se jeví i zneužitím práva ve smyslu § 8 občanského zákoníku. Tímto závěrem odvolací soud rozhodně nepodporuje dlužníky v neplnění jejich povinností, ale hodnotí smysl požadované smluvní pokuty za porušení povinnosti pojistit předmět zástavy dlužníkem v době, kdy zástava má být realizována. Vzhledem ke svým závěrům odvolací soud již neposuzoval prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného věřitelem. 8. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v obdobné věci vedené pod sp. zn. 11 C 51/2021, o zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč. Soud tehdy hodnotil pouze platnost sjednání podmínek v úvěrové smlouvě, aniž by se zabýval otázkou dodržení zásad dobrých mravů jako součásti případného zneužití práva v době po postoupení pohledávky ve vztahu ke splnění povinnosti pojistit zástavu, která má být realizována. Odvolací soud není tímto rozhodnutím vázán. 9. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to