10 CO 307/2022-131 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu o zrušení a vypořádání bytového spoluvlastnictví zamítl a neúspěšným žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 16 763 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 2. V odvolání žalobci po rekapitulaci závěrů soudu prvního stupně namítli, že tyto závěry jsou nesprávné. Soud totiž posuzuje jednotku (byt) zcela osamoceně bez vazby na nemovitou věc, jejíž je součástí a bez níž by nemohla být reálně vymezena. Prioritou je ale spoluvlastnictví věci nemovité. Bytové spoluvlastnictví je zvláštní druh spoluvlastnictví, čemuž odpovídá zařazení v rámci dílu spoluvlastnictví v občanském zákoníku jako samostatný pododdíl v § 1158 až 1222 pod rubrikou bytové spoluvlastnictví. Z toho vyplývá subsidiarita použití o podílovém spoluvlastnictví, a to oproti předchozí úpravě, když žalobci zde čerpají z komentáře uvedeného v ASPI k ust. § 1158. Vlastník bytové jednotky je také spoluvlastníkem nemovité věci. Právní úprava zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je použitelná i na bytové spoluvlastnictví. Tato subsidiarita umožňuje společnou věc rozdělit a rozhodnout o vzniku nových jednotek v souladu s § 1165 o. z. Tento postup byl také doporučen pracovnicí katastrálního úřadu [anonymizováno] [jméno] [příjmení], jejíž dopis žalobci jako důkaz předložili. Podle ní by bylo možné vymezit nové jednotky, které doposud nejsou zapsány v katastru nemovitostí a které nejsou dle svého charakteru společnými částmi domu. Podle žalobců i na právní poměry jednotek [číslo], [číslo] a [číslo], které se považují za jednotky ve smyslu již zrušeného zákona o vlastnictví bytů, lze podle § 3028 odst. 2 o. z. použít § 1158 a násl. o. z. Soud svým názorem, že bytové spoluvlastnictví je možné zrušit jen podle § 1217 o. z. a že účastníci se mají dohodnout na vytvoření nových jednotek neúplně zjistil skutkový stav věci, protože účastníci nejsou schopni se dohodnout. Žalobci proto navrhli zrušení rozsudku soudu prvního stupně a jeho vrácení věci k dalšímu řízení. 3. Žalovaní ve vyjádření k odvolání uvedli, že soud rozhodl správně, protože občanský zákoník takový způsob, jaký navrhují žalobci, nepřipouští. Ust. § 1165 o. z. stanoví případy (taxativně), kdy mohou vzniknout bytové jednotky. Podle žalovaných měli žalobci postupovat podle § 1168 o. z., navrhnout odstranění vady prohlášení vlastníků. Bytové spoluvlastnictví vzniklo podle zákona č. 52/1966 Sb. a tento zákon prohlášení vlastníka vůbec neznal. Tento institut byl zaveden až zákonem č. 72/1994 Sb. a v té době již většina bytů byla převedena na fyzické osoby. Ust. § 31 odst. 2 pak upravuje tento postup a z § 31 odst. 3 vyplývá, že není-li splněna povinnost podle § 31 odst. 2, může se vlastník obrátit na soud, aby nahradil chybějící vůle. Žádný z účastníků se však na soud neobrátil za účinnosti tohoto zákona a žalobci by tedy nyní měli postupovat v souladu s tímto novým ustanovením a navrhnout přijetí prohlášení vlastníka dohodou všech stávajících vlastníků bytových jednotek. Žalovaní navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal žalovaným právo na náhradu nákladů řízení. 4. Žalovaní se odvolali do výroku o nákladech řízení, tj. do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a namítli, že soud prvního stupně při výpočtu přiznaných nákladů řízení nepostupoval správně, neboť vycházel z § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Obsahem spisu jsou ale kupní smlouvy, ze kterých vyplývá hodnota všech bytových jednotek a je tak velmi jednoduše zjistitelné, kolik činí hodnota majetku, který navrhli žalobci zrušit a vypořádat. Soud měl tedy postupovat podle § 8 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Z kupních smluv ohledně předmětných bytových jednotek vyplynulo, že jednotka [číslo] byla zakoupena dne 4. 5. 2017 za částku 1 000 000 Kč, jednotka [číslo] dne 3. 5. 2017 za částku 800 000 Kč a jednotka [číslo] byla zakoupena dne 20. 2. 2019 za částku 3 600 000 Kč a hodnota spoluvlastnictví navrženého k vypořádání tedy činila 5 400 000 Kč. Žalovaní proto navrhli, aby náklady řízení před soudem prvního stupně byly vyčísleny částkou 175 915,85 Kč. 5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které mu předcházelo ve smyslu ust. § 212 a násl. o. s. ř., vzal v úvahu odvolací námitky žalobců, obsah vyjádření žalovaných k věci samé a zároveň i odvolací námitky uplatněné v odvolání žalovaných do výroku o nákladech řízení. Nejprve se obrátil na obě strany sporu s tím, zda souhlasí o rozhodnutí věci bez nařízení jednání, neboť v daném případě předmětem odvolacího přezkumu byla pouze právní otázka ve smyslu ust. § 214 odst. 3 o. s. ř. Žalovaní s tímto postupem souhlasili, žalobci však nikoli, a proto bylo nařízeno ve věci odvolací jednání. Odvolací soud po tomto odvolacím jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné a stejně neshledal důvodným odvolání žalovaných do výroku o nákladech řízení. 6. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, ostatně otázky toho, jakým způsobem účastníci nabyli své bytové jednotky a podíl na společných částech domu, nebyl mezi nimi sporný. Sporné bylo to, jakým způsobem je možné vypořádat a vyřešit problémy, které v souvislosti s tímto poněkud atypickým získáním bytových jednotek ve vztahu zejména ke společným částem domu vyřešit. Žalobci totiž v žalobě poukázali na to, že mezi žalobci a žalovanými nastal spor o to, zda soubor místností nacházejících se v prvním nadzemním podlaží předmětného domu naproti bytu [číslo] garáže nacházející v prvním podzemním podlaží předmětného domu představují společné části domu nebo zda jsou tyto prostory oprávněni užívat výlučně pouze žalobci. S odkazem na předchozí vlastnické převody a všechny jim známé podklady se žalobci dovolávají svého výhradního užívacího práva k těmto prostorům, zatímco žalovaní je považují za společné části domu. V důsledku těchto odlišných stanovisek je žalobcům znemožněno provést stavební úpravy a byli odkázáni stavebním úřadem na řízení před soudem. V žalobě poukázali také na to, že spoluvlastnický podíl, který nabývali právní předchůdci žalovaných, se zakoupenými byty vyjadřoval nikoli ideální podíl na domu [adresa] jako celku, ale pouze podíl na jeho společných částech, mezi které však nepatřily obytné místnosti a místnosti nesloužící k bydlení. Podle žalobců se žalovaní vůči žalobcům dožadují více, než kolik jich nabyli jejich právní předchůdci a mohli tedy na ně převést. Za této situace pak podle ust. 1140 odst. 1 o. z. platí, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. S ohledem na nevyjasněné otázky užívání domu [adresa] na pozemku parc. č. st. [číslo], zejména na problematickou otázku, co představuje společné části domu a také v zájmu zabránit dalšímu zhoršování vztahů mezi spoluvlastníky a předcházet dalším sporům, žalobci zvolili řešení, kterým by došlo ke zrušení stávajícího bytového spoluvlastnictví a vymezení nových jednotek podle občanského zákoníku. Z toho pak také vyplývá návrh rozsudku, kterým se domáhali zrušení bytového spoluvlastnictví, vymezení nových bytových jednotek, kterých mělo vzniknout celkem deset, přičemž čtyři byty a nebytové prostory mají činit šest dalších jednotek. Žalobci se domáhali toho, aby jednotka č. 3 (byt), k níž náleží spoluvlastnický podíl na společných částech domu, stejně tak bytová jednotka č. 4, nově vzniklá bytová jednotka (garáž) pod č. 5, další jednotka pod č. 5 nebytový prostor (garáž) a jednotka pod číslem 7, jakožto jiný nebytový prostor, byly přikázány do vlastnictví žalobců. Do vlastnictví žalovaných navrhli, aby jednotka č. 1 se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu, jednotka č. 2 se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu, jednotka č. 8 nebytový prostor, č. 9 nebytový prostor a č. 10 nebytový prostor se spoluvlastnickými podíly na společných částech domu byly přikázány do vlastnictví žalovaných. 7. Soud prvního stupně shrnul, že právní předchůdci účastníků nabyli byty před účinností zákona č. 72/1994 Sb. (zákona o vlastnictví bytů, dále jen ZVB), a to ještě v době účinnosti zákona č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví bytů. Podle § 31 odst. 1 ZVB platí, že pokud zákon nestanoví jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před jeho účinností podle dosavadních předpisů o vlastnictví k bytům. Vznik těchto právních vztahů a nároky z nich se však posuzují podle dosavadních předpisů o vlastnictví bytů. Podle § 31 odst. 2 ZVB platí, že vlastníci bytů nebo nebytových prostorů, jimž vlastnické právo k bytu nebo k nebytovému prostoru vzniklo podle dosavadních právních předpisů se ode dne účinnosti tohoto zákona, považují za vlastníky jednotek podle tohoto zákona. Právní předchůdci účastníků tedy byli účinností zákona o vlastnictví bytů považováni za vlastníky bytů podle zákona o vlastnictví bytů. Dále soud prvního stupně poukázal na ust. § 3080 bod 60, protože tímto byl zákon o vlastnictví bytů zrušen. Na právní poměry předmětných bytů, pokud se jedná o j