14 Co 107/2023-155 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zrušil spoluvlastnictví účastníků ke st. parc. č. , hodnota, , jehož součástí je stavba , adresa, , pozemku st. p. č. , hodnota, , jehož součástí je stavba garáže, a pozemku parc. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , vše v k. ú. , adresa, (výrok I), ohledně nemovitostí nařídil prodej ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek bude mezi účastníky rozdělen rovným dílem (výrok II). Zamítl návrh žalovaného na odklad zrušení spoluvlastnictví (výrok III) a žádnému z účastníků, ani státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky IV a V).2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že neshledal důvody pro odklad zrušení spoluvlastnictví. Ani jeden ze zákonem předvídavých důvodů pro povolení odkladu není naplněn. Žalovaný netvrdil ani neprokazoval, že by zrušením spoluvlastnictví došlo na jeho straně k majetkové ztrátě. Žalovaný od rozvodu užívá nemovitosti výhradně, pronajaty nejsou. V průběhu pandemie nedošlo k poklesu cen nemovitostí, ty naopak prudce vzrostly. Pro odklad nestačí ohrožení jakéhokoliv zájmu spoluvlastníka, ale musí jít o vážně ohrožení vztahující se k oprávněnému zájmu. Žalovaný neprokázal tak závažné zdravotní důvody přechodného charakteru, či další okolnost, která by k jeho tvrzenému dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu přistoupila, aby bylo možné o odkladu uvažovat. Ani skutečnost, že spolu se žalovaným nemovitost obývá dospělá dcera účastníků s téměř dospělou vnučkou, takovým důvodem není. Je třeba vidět, že od návrhu na odklad zrušení spoluvlastnictví uplynuly téměř dva roky, během nichž žalovaný situaci žádným způsobem neřešil.3. Pokud jde o vlastní vypořádání spoluvlastnictví, soud prvního stupně nepřehlédl zákonný postup při zrušení a vypořádání. V tomto konkrétním případě však účastníci učinili nesporným, že ani jeden z nich nemá dostatek finančních prostředků k vyplacení vypořádacího podílu, a proto se tímto způsobem blíže nezabýval. Reálné dělení nemovitostí navrhované žalovaným není možné, jediným možným způsobem dělení by byla transformace na bytové jednotky. V tom případě by však i nadále vchod a chodba zůstaly společné, stejně tak jako sítě a vytápění. Potřeba vybudování kuchyně a sociálního zázemí v patře domu by představovala vynaložení dalších nemalých nákladů, ty nemá žádný z účastníků. Žalovaným tvrzená možnost finanční podpory dcerou nebyla prokázána. V případě rozdělení nemovitostí by nevznikly dvě rovnocenné nemovitosti, neboť dům je v horním patře zkosen. Vznikla by tak nutnost finanční náhrady pro toho ze spoluvlastníků, kterému by se v rámci vypořádání dostalo menšího podílu, což opět naráží na nedostatek jeho finančních prostředků. Lze také předpokládat, že reálným rozdělením by došlo k poklesu hodnoty domu. Návrh žalovaného neřeší rozdělení přilehlé zahrady a ani na dům přiléhající garáže. Podstatnou okolností bránící reálnému rozdělení jsou rovněž vztahy mezi účastníky. Ty jsou vyhrocené. Tedy ani tento zákonem předvídaný způsob vypořádání (reálně rozdělení) není možné. Proto soud prvního stupně rozhodl o prodeji ve veřejné dražbě, výtěžek dražby bude moci žalovaný použít na uspokojení své bytové potřeby. Nabídkami realitních kanceláří bylo osvědčeno, že výtěžek by mohl být dostačující. Při rozhodnutí o nákladech nákladů řízení považoval soud za spravedlivé, aby si každý nesl své náklady sám.4. Žalovaný se proti rozsudku soudu prvního stupně včas odvolal. V odvolání navrhl odvolacímu soudu rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Jednak namítl procesní pochybení, když písemné znění rozsudku není totožné s rozsudkem vyhlášeným při jednání dne 31. 1. 2023; tím soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále vytýká soudu prvního stupně, že neúplně zjistil skutkový stav věci, když neprovedl zásadní důkazy k možnosti reálného rozdělení společné věci a stanovení případného vypořádacího podílu - místní šetření, znalecký posudek, výše obvyklé ceny, a závěry o stavu domu učinil pouze z jedné předložené fotografie. Závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaný nemá prostředky na vyplacení vypořádacího podílu pro případ reálného rozdělení společné věci, není prokázán. Není totiž jasné, o jakou finanční částku by se mělo jednat. Žalovaný navrhl konkrétní způsob rozdělení domu na dvě bytové jednotky po patrech, kdy společný by zůstal vchod do domu a vstup na schodiště vedoucí do horní bytové jednotky. Žalovaný je ochoten vzdát se svého vypořádacího podílu, je připraven ponechat si tu nově vzniklou bytovou jednotku, která má nižší hodnotu. I historicky dům obývaly vždy dvě rodiny. V prvním patře je již hotová voda. V nadzemním podlaží je plně vybavená kuchyňská linka včetně spotřebičů, sociální zařízení a hotová příprava (trubky) pro dokončení koupelny. On souhlasí i s tím, aby i garáž byla přikázána do výlučného vlastnictví žalobkyně. Jeho jediným zájmem je, aby mohl v domě zůstat. Žalobkyně v domě nežije dvacet let, ničeho nehradí na jeho údržbu; její postup, kdy návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podává nyní, kdy je žalovaný v pokročilém věku a trpí zdravotními problémy, považuje žalovaný za rozporný s dobrými mravy a zásadou slušnosti. V průběhu sporu se žalovanému nedostalo řádného poučení k doplnění tvrzení a prokázání důkazů k otázce jak odkladu rozdělení společné věci, tak k otázce jejího možného rozdělení. Důkazy navrhované žalovaným soud prvního stupně neprovedl, ač tak učinit měl. Při ústním jednání navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný a zákonu odpovídající potvrzen.5. Žalobkyně se k odvolání písemně nevyjádřila.6. Z obsahu spisu soudu prvního stupně vyplývá, že účastníci jsou bývalí manželé. Jejich manželství uzavřené v prosinci roku 1976 bylo rozvedeno pravomocně v říjnu roku 2001. Ze společné domácnosti, kterou účastníci vedli v rodinném domě v , adresa, , se žalobkyně odstěhovala v lednu roku 2001. Žalovaný nemovitosti užívá, a to se společnou dcerou účastníků , Anonymizováno, a její zletilou dcerou (18 let). Na vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem v katastrálním území , adresa, se účastníci po rozvodu svého manželství nedohodli, od října roku 2004 jsou tedy spoluvlastníky nemovitostí, přičemž podíl každého z nich činí jednu polovinu.7. Odvolací zopakoval dokazování fotografií rodinného domu a jeho projektovou dokumentací a doplnil dokazování výpisem z katastru nemovitostí. Žalovaný přitom popsal nemovitost, a to podle fotografií ve spise (příloha 1 a č. l. 75 a 76) a projektové dokumentace, která předcházela stavbě domu, a té, která předcházela stavbě tzv. zádveří. Z jeho popisu odvolací soud zjistil, že do domu jsou dva vchody; jeden je hlavní ze zádveří, druhý z tzv. domečku. Součástí zádveří je koupelna. Pokud se nejde do koupelny (rovně), jde se doleva do chodby (předsíně). Na chodbě je záchod a schodiště do patra a do sklepa. Vlastník spodního bytu by si mohl udělat příčku a tyto místnosti (koupelna, záchod) si oddělit. Nahoru se jde hned doprava po vstupu. Dole jsou dva pokoje a kuchyň. Tento prostor užívá on. Nahoře bydlí dcera účastníků se svojí dcerou, je tam kuchyň a dva pokoje. Všechny místnosti nahoře mají okno. Nahoře je na chodbě připraveno potrubí pro vybudování sprchového koutu, a to „takových 10 až 15 let“. Sprchový kout nebyl dokončen, protože si žalobkyně s dcerou nerozuměly. Dům je napojen na veřejnou kanalizaci. Hlavní uzávěry a měřidla vody, plynu, elektřiny jsou v domě pouze jednou. Vytápění pro celý dům je z kotle umístěného ve sklepě, je na tuhá paliva. Uvedl, že asi před 35 lety měnil rozvody elektřiny, vody a odpadu. V případě rozdělení domu na bytové jednotky je ochoten bydlet ve spodním, nebo i horním patře.8. Na takto doplněném skutkovém základě dospěl odvolací soud k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je správný. Odvolací soud především pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž souhlasí, a dále se vyjadřuje k odvolacím námitkám.9. Žalovaný má pocit, že žalobkyně na nemovitosti nemá právo, jak je zřejmé z jeho vyjádření před odvolacím soudem: „dům jsem koupil, byl to náš barák. Já jsem všechno platil, ona nic. Na barák mi dal můj otec.“ Avšak pro vypořádání spoluvlastnictví v současné době není významné, nakolik se žalobkyně podílela za doby trvání manželství na získání, udržení či zvelebování nemovitostí. Všechny tyto skutečnosti měl žalovaný namítat v řízení o vypořádání společného jmění manželů, jež mohl zahájit do tří let od rozvodu. Od rozvodu manželství, k němuž došlo v říjnu 2001, měl dostatečně dlouhou dobu – tři roky, aby buď se žalobkyní uzavřel dohodu o vypořádání zaniklého společného jmění (respektive tehdy bezpodílového spoluvlastnictví), případně aby podal žalobu. To však žalovaný neučinil, a zdá se tedy, že jeho přístup byl poněkud lehkomyslný. Samotné přesvědčení, že dům patří jemu, protože v něm snad historicky bydlela jeho rodina, protože snad otec žalovaného účastníkům půjčil či dal finanční prostředky