14 Co 206/2023-357 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 2 420 000 Kč (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení k rukám její zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku částku 158 408 Kč (výrok II). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně se domáhala náhrady škody spočívající ve snížení aktuální obvyklé ceny své nemovitosti v rozsahu 21,6 %, když ke snížení došlo v důsledku vad uvedených v závěrech posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (tj. estetické vady vzniklé užitím nevhodného materiálu na konstrukci krovu). Účastnice, a to žalobkyně jako objednatel a žalovaná jako zhotovitel uzavřely 24. 4. 2018 písemnou smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla stavba rodinného domu žalobkyně na jejích pozemcích v katastrálním území Valy. Dílo bylo realizováno po částech, na základě dohody stran o jednotlivých částech byl určován jeho předmět, a v návaznosti na to rovněž cena. Byť smlouva o dílo je platná, plnila spíše úlohu smlouvy rámcové. Vady prováděného díla včetně nedodělků, o něž žalobkyni v řízení jde, pravidelně zakládají nároky z vadného plnění. Ty vylučují možné nároky ze stejného skutkového stavu, typicky nárok na náhradu škody. Mohou být důvodem k odstoupení od uzavřené smlouvy, pak jde o nároky z bezdůvodného obohacení. I podle judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008) lze majetkovou újmu spočívající ve vadném plnění napravovat pouze v rámci odpovědnosti za vady, nelze ji suplovat nárokem na náhradu škody. Z toho důvodu je žalobkyní uplatněný nárok nedůvodný, respektive lze na něj nahlížet jako na předčasný, a to proto, že v předání a převzetí nedokončeného díla v části, od které žalobkyně neodstoupila, stranám ničeho nebránilo a nebrání, přičemž podmínka protokolárního (písemného) předání díla byla mezi stranami v uzavřené smlouvě o dílo výslovně sjednána. Tato závazná podmínka splněna nebyla, a proto nároky z vadného plnění uplatňovat nelze. Pokud jde o otázku žalobkyní tvrzeného odstoupení od smlouvy z důvodu jejího podstatného porušení sjednaného stranami ve smlouvě o dílo, platí, že od smlouvy o dílo nelze odstoupit z důvodů jeho nikoliv řádného provádění pouze částečně, s výjimkou případu, kdy jednoznačně lze oddělit tu část díla a jí odpovídající ekvivalent plnění, kterých se odstoupení týká. To je v projednávané věci naplněno. Žalobkyně mohla od předmětné smlouvy o dílo odstoupit částečně, což také učinila. Odstoupení od smlouvy jí pak zakládá pouze nárok na vrácení plnění, nikoliv na náhradu škody. Z částečného odstoupení žalobkyni žádné nároky nevznikají, neboť v části, v níž odstoupila (do budoucna) zatím ničeho neplnila. Fakturovány byly pouze realizované práce. Nebylo třeba zabývat se důvodností odstoupení od smlouvy žalovanou, když soud je vázán vymezeným předmětem řízení a žalobkyně se žádného plnění, které by snad odpovídalo obohacení vzniklému žalované, nedomáhala. 2. Žalobkyně se proti rozsudku odvolala. Uvedla, že náhradu škody požadovala pouze ve vztahu k jedné z vad uvedených v žalobě, neboť pouze hodnota této vady, respektive míra, o níž se v důsledku vady snižuje hodnota nemovitosti, byla znalecky oceněna. Ostatní vady popisovala pro zdůraznění celkového stavu díla, v jakém jej žalovaná mínila žalobkyni předat. To nemohla akceptovat, neboť objednatel má právo odmítnout převzít stavbu, která vykazuje podstatné vady bránící řádnému užívání stavby (§ 2628 o. z.). Žalobkyně většinu vad odstranila na své náklady, aby mohla dům užívat k bydlení; sporný krov s ohledem na mimořádně vysoké náklady na opravu kompletně opraven nebyl. Protože k protokolárnímu předání díla, a to ani žádné jeho části nedošlo, neuplatňovala žalobkyně práva z vadného plnění. Od smlouvy o dílo odstoupila s účinky do budoucna, její výzvy k odstranění vad díla byly ve skutečnosti výzvami ke splnění povinnosti žalované ze smlouvy o dílo v částech, v nichž byla smlouva stále platná. Po dlouhou dobu se snažila řešit spor smírně. Skutečnost, že nepřevzala dílo vykazující podstatné vady bránící jeho užívání, jí nelze přičítat k tíži, a uvést, že nemá vůči žalované žádné nároky. Žalovanou fakturovanou cenu žalobkyně uhradila, a to v takové výši, jako by části díla, za něž platila, byly provedeny bez vad. Žalovaná, byť opakovaně žalobkyní vyzývána k řádnému provedení, po svém neoprávněném odstoupení opakovaně odmítala jakékoliv další práce na díle provádět a předmětnou vadu krovu odmítá vůbec uznat. Žalobkyni proto nezbylo nic jiného, než se domáhat náhrady škody způsobené jí tím, že za krov domu i za jeho další části již zaplatila, nicméně tento krok byl proveden vadně, a to takovým způsobem, že jeho vady snižují celkovou tržní hodnotu domu. Znaleckým posudkem bylo prokázáno, že vada je odstranitelná pouze s nepřiměřeně vysokými náklady, a proto žalobkyně žádá částku uvedenou v žalobě, aby jí byly poskytnuty prostředky odpovídající nákladům na nový krov, který žalovaná není ochotna postavit znovu a bez vad. Pokud soud prvního stupně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, poukazuje žalobkyně na odlišnou situaci v projednávané spočívající v tom, že dílo nepřevzala. Dílo tedy nebylo předáno a nebylo ani provedeno. Jeho vadně provedené části včetně sporného krovu však byly zaplaceny. Žalobkyně také navrhla, aby v případě, že jí soud prvního stupně nepřizná náhradu škody v plné výši, přiznal alespoň částku odpovídající doporučené slevě (podle vyčíslení znalcem [příjmení] [příjmení]). Je přesvědčena, že pokud by její nárok byl posouzen jako bezdůvodné obohacení, pak by jí alespoň na tuto částku vznikl nárok, když za krov zaplatila jako za bezvadný. Soud prvního stupně se tím však nezabýval, ačkoliv měl, protože právní kvalifikace je jeho věcí. Soud prvního stupně však prakticky vůbec neposoudil skutkový stav, nezabýval se tím, v jakém stavu bylo dílo ke dni jeho opuštění a zda měla či neměla žalobkyně povinnost dílo protokolárně převzít. Nevyslechl architekta, technický dozor stavby [jméno] [příjmení], byť se obě strany shodly na tom, že jeho výslech je pro zjištění skutkových okolností zásadní. Nezabýval se ani žalobkyní doloženými znaleckými posudky. Posouzení toho, zda dílo k 4. 9. 2019 bylo či nebylo ve stavu, v jakém by jej žalobkyně byla povinna převzít, je dle jejího přesvědčení pro učinění závěru o tom, zda tak měla učinit a uplatňovat práva z vadného plnění nebo jí náleží jiná práva, naprosto nezbytné. 3. Odvolání žalobkyně není důvodné. 4. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro posouzení věci, zjištěný skutkový stav správně právně posoudil. Odvolací soud se závěry, k nimž dospěl, souhlasí. Na ně i správné a podrobné odůvodnění soudu prvního stupně lze odkázat. Jinak lze shrnout, že obecně platí, že dokud dílo není provedeno, tedy dokončeno a předáno, nelze uplatňovat práva z vad. Objednatel má v takovém případě možnost buď žádat po zhotoviteli řádné provedení díla, nebo odstoupit od smlouvy a následně nároky vypořádat, anebo dílo převzít s výhradami a uplatňovat nároky z vad. Dále platí, že nemovité dílo nebylo převzato, dokud nebylo protokolárně převzato, byla-li taková forma stranami smlouvy dohodnuta. V daném případě – jak potvrdilo jednání odvolacího soudu – bylo mezi stranami nesporné, že ve smlouvě bylo sjednáno, že podmínkou předání (části) díla byl podpis předávacího protokolu. Rovněž bylo nesporné, že nedošlo k protokolárnímu předání a převzetí díla, či alespoň jeho části. Proto nemůže být nyní žalobkyně s podanou žalobou úspěšná, když žádné nároky z vad (zatím) úspěšně uplatňovat nemůže. Pokud pak žalobkyně v odvolání odkazovala na podporu své argumentace na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 1067/2003, lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že podporuje naopak jeho názor. Výslovně totiž uvádí, že„ pro vznik odpovědnosti za vady díla je rozhodný okamžik jeho předání a teprve, je-li dílo předáno, lze hovořit o vzniku případných práv z odpovědnosti za vady“. 5. Rozhodnutí soudu prvního stupně (i odvolacího soudu) je v souladu s konstantní judikaturou, zabývající se problematikou protokolární převzetí díla. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3345/2018, kde se uvádí, že„ sjednají-li si smluvní strany způsob a postup předání díla, má to ten důsledek, že k provedení předmětného díla může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným, tedy ani fakticky. Je-li ve smlouvě specifikován způsob předání díla tak, že jde o protokolární předání, nelze při absenci předávacího protokolu považovat dílo za předané a převzaté pouze na základě dalších okolností případu. Existence předávacího protokolu tvoří hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla“. V projednávané věci neshledal odvolací soud žádné mimořádné okolnosti, které by vedly k možnosti (či nutnosti) odchýlit se od tohoto judikaturního závěru. 6