14 CO 260/2022-225 — Krajský soud v Plzni

1. Žalobkyně se domáhala vrácení zbytku zápůjčky, kterou podle svého tvrzení poskytla žalovanému dne 1. 2. 2017 na koupi automobilu Dacia Duster ve výši 452 967 Kč, a to na základě ústní smlouvy. Žalovaný potvrdil, že mu žalobkyně peníze na koupi automobilu poskytla, avšak šlo o dar, nikoli o zápůjčku; pokud žalobkyni od března 2017 posílal měsíčně 2 500 Kč, šlo podle něj o splátku zápůjčky ve výši 30 000 Kč, poskytnuté mu žalobkyní v roce 2015 na koupi automobilu Opel Astra a posléze o přilepšení žalobkyni k důchodu. Soud prvního stupně po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že žalobkyně své tvrzení o zápůjčce neprokázala, neboť jediným důkazem ve prospěch žalobkyně byly podle něj výpisy z účtu žalovaného, podle kterých žalovaný od dubna 2017 do srpna 2020 posílal žalobkyni každý měsíc 2 500 Kč. 2. Žalobkyně s hodnocením důkazů soudem prvního stupně nesouhlasila, a proto se proti rozsudku odvolala. Žalovaný trval na svém tvrzení, rozsudek považoval za správný a navrhl jeho potvrzení. <b>Nedostatky ve skutkovém zjištění soudu prvního stupně:</b> 3. Odvolací soud při přezkumu napadeného rozsudku především shledal, že soud prvního stupně – když se zabýval časovou souvislostí mezi ukončením plateb 2 500 Kč a trestním oznámením žalobkyně ohledně tehdejší partnerky žalovaného (odstavec 23 odůvodnění) – vytkl žalobkyni, že ani nenavrhla důkazy ohledně zahájení trestního stíhání, avšak tuto otázku s účastníky neprobral a žalobkyni k označení důkazů nevyzval. Přitom ze spisu je zřejmé, že žalovaný tvrzení žalobkyně ohledně trestního oznámení nezpochybňoval. 4. Dále je soudu třeba vytknout, že do hodnocení důkazů nezahrnul výpověď svědkyně [příjmení]. Ta uvedla, že od žalobkyně věděla, že žalovanému půjčila peníze, tudíž nelze říci, že by ve prospěch žalobkyně svědčil„ jediný důkaz.“ Soud nevyhodnotil ani výpisy z účtu žalovaného za období, kdy žalobkyni posílal 2 500 Kč měsíčně, které dokládají, jaká byla tehdy jeho finanční situace. 5. Odvolací soud měl navíc celkově za to, na základě provedených důkazů a všeho, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.), lze dospět k jinému skutkovému zjištění, než učinil soud prvního stupně. <b>Postup odvolacího soudu:</b> 6. Ze všech těchto důvodů odvolací soud zčásti zopakoval a zčásti doplnil dokazování, tak aby získal spolehlivý podklad pro rozhodnutí. 7. Odvolací soud přitom z důvodu hospodárnosti neopakoval výslechy svědků a účastníků, jež provedl soud prvního stupně, a se souhlasem účastníků mimo jiné přečetl podstatné části protokolů o těchto výsleších, včetně částí navržených účastníky. Je si přitom vědom § 213 odst. 2 věty za středníkem o. s. ř., avšak má za to, že toto ustanovení s ohledem na svůj účel nedopadá na veškeré případy pokryté jeho jazykovým významem. Účel ustanovení lze přitom spatřovat v naplnění zásady přímosti a v zabránění tomu, aby odvolací soud hodnotil důkazy za horších podmínek a tedy méně kvalitněji než soud prvního stupně – v tom případě by totiž nebylo ospravedlnitelné, aby nahrazoval skutková zjištění soudu prvního stupně. Lze proto pochopit, že podle části judikatury nemusí odvolací soud opakovat listinné důkazy či znalecký posudek, neboť na jejich hodnocení nemají vliv okolnosti nezachycené v protokolu o jednání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, nebo ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017). Soud pro jejich hodnocení nemá horší podmínky než soud prvního stupně, samozřejmě ovšem za předpokladu, že dá účastníkům příležitost vyjádřit se k nim. Dalším případem je podle odvolacího soudu situace – jež nastala v této věci – kdy hodnocení výpovědí účastníků a svědků provedl podle § 119 odst. 3 o. s. ř. jiný soudce než ten, který je vyslechl. Nový soudce mohl čerpat jen z toho, co bylo zachyceno v protokolech, a postupoval-li by odvolací soud stejně, nehodnotil by důkazy za horších podmínek než soud prvního stupně. Proto má odvolací soud za to, že na tyto případy § 213 odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. nedopadá. Na věc lze ovšem nahlížet i tak, že pokud soudce prvního stupně dospěje ke skutkovému zjištění na základě protokolů a odvolací soud také, pak podle uvedeného ustanovení vlastně postupuje, protože opakuje právě ty důkazy, na jejichž základě soud prvního stupně rozhodl. Každopádně odvolací soud měl v daném případě spolehlivější podklad pro rozhodnutí než soud prvního stupně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. I. ÚS 3477/21:„ …neboť si pro své vlastní skutkové závěry neopatřil stejné množství faktických informací, jako měl k dispozici soud prvního stupně.“), neboť kromě čtení protokolů provedl doplňující výslech žalobkyně i žalovaného, tudíž mohl na rozdíl od soudu prvního stupně vnímat oba vyslýchané účastníky bezprostředně; obsah jejich doplňujících výpovědí se přitom zčásti překrýval s obsahem jejich výpovědí předchozích. <b>Jednotlivé okolnosti zjištěné odvolacím soudem:</b> 8. Z výpisů z účtu žalovaného u [obec] [anonymizováno] za dobu od února 2017 do srpna 2020 odvolací soud zjistil, že pravidelným příjmem žalovaného byla výplata od cca 23 000 Kč na začátku do 20 000 Kč na konci tohoto období. Zůstatek na účtu byl první dva měsíce přes 20 000 Kč, poté již mezi 10 000 Kč a 20 000 Kč. Žalovaný v této době podle svých slov bydlel s družkou [jméno] [příjmení] a jejich synem [jméno] ([datum narození]) a navíc měl vyživovací povinnost ke staršímu synu [jméno]; družka byla na rodičovské dovolené a pobírala rodičovský příspěvek 7 000 Kč; žalovaný navíc od roku 2012 splácel hypoteční úvěr po 5 000 Kč měsíčně. To odvolací soud hodnotí tak, že domácnost žalovaného měla k dispozici relativně nízký příjem, ostatně proto se také nezvyšoval zůstatek na běžném účtu žalovaného – rodina stěží s příjmy vyšla. Tento pohled odvolacího soudu žalovaný při jednání nijak nezpochybnil, kromě svého hodnocení, že v roce 2017 na tom byl už finančně dobře, zatímco v roce 2015 špatně. 9. Z výpovědi žalobkyně odvolací soud zjistil, že pracovala do svých [anonymizováno] let, a to v oboru pedikúra/manikúra. To následně doložila rozhodnutím živnostenského úřadu o zrušení živnostenského oprávnění k [datum] (č. l. 216) a výpovědí smlouvy o nájmu nebytových prostor k 31. 12. 2015 (č. l. 205), uzavřené s [anonymizováno]. [příjmení] za účelem provozu živnosti (č. l. 202). Věku [anonymizováno] let dosáhla dne [datum]. Dle jejích slov v době podnikání„ peníze byly.“ 10. Dále z výpovědi žalobkyně odvolací soud zjistil, že měla 4 vnoučata, včetně žalovaného, a dokud pracovala, vnoučata finančně podporovala, když bylo třeba. Vnučce [obec], která měla kolem svých 20 let dluhy, poskytla asi 200 000 Kč. Z oznámení o skončení exekuce vedené proti [příjmení] [příjmení] přitom vyplývá, že exekuce skončila dnem [datum] (č. l. 201). Vnuku [jméno], když studoval vysokou školu, posílala 1 500 Kč měsíčně, koupila mu fotoaparát či počítač. Z vysokoškolského diplomu přitom odvolací soud zjistil, že [jméno] [příjmení] promoval v roce 2011 (č. l. 195). Na tohoto vnuka také převedla pozemek pod domem, v němž bydlela, to však z obavy před vyklizením ze strany matky žalovaného. Třetí vnuk, [jméno] [příjmení], bratr žalovaného, před odvolacím soudem uvedl, že jemu žalobkyně také pomohla, a sice mu půjčila na automobil a asi v roce 2011 mu přispěla asi 120 000 Kč na byt. Žalovanému koupila pozemek za 450 000 Kč za účelem stavby rodinného domu, a to podle výpisu z účtu žalobkyně v roce 2008 (č. l. 204); žalovaný při své výpovědi před odvolacím soudem zařadil vlastnictví tohoto pozemku kolem roku 2010. Podle shodujících se výpovědí žalobkyně a žalovaného přispěla žalobkyně žalovanému také na byt v [obec], a to v roce 2013 částkou 250 000 Kč. Lze shrnout, že žalobkyně svá vnoučata podporovala do roku 2015, a to částkami, které celkově nedosahovaly částky cca 450 000 Kč, kterou žalobkyně poskytla žalovanému na Dacii. Minimálně v jednom případě měla její podpora podobu půjčky, což znamená, že nebyla bezbřehá. Pokud jde o rozsah, bylo výjimkou 450 000 Kč žalovanému na pozemek, což bylo dlouho před rokem 2015 a což žalobkyně vysvětlovala očekáváním, že v postaveném rodinném domě se bude moci scházet celá rodina (potřebu udržování rodinných vazeb žalobkyně několikrát opakovala). 11. Po roce 2015 tvrdili účastníci – kromě sporné platby za Dacii – už jen dvojí pomoc žalobkyně, a to žalovanému. Jednak mu v roce 2016 darovala 150 000 Kč na garáž, jednak mu darovala byt v [obec]. Ale ani tyto příspěvky zásadně neruší výše uvedený obrázek. Prvý je výjimečný pouze svým časem, jeho výše ovšem tvoří pouze třetinu platby za Dacii. Ve druhém případě nemusela žalobkyně vydávat ze svých peněz nic, neboť žalovanému darovala byt, který již předtím vlastnila a pronajímala, a navíc za něj podle dohody se žalovaným i nadále inkasovala nájemné. Garáž je tedy jediným zaznamenaným výdajem po odchodu žalobkyně do starobního důchodu, nadto ještě v relativně malé výši. 12. Pro verzi žalobkyně, že cca 450 000 Kč na Dacii žalovanému v roce 2017 půjčila,