25 CO 280/2022-155 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 40 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 20 000 Kč a úroku z prodlení ve výši 9 % z částky 40 000 Kč od 6. 11. 2018 do 21. 7. 2022 (výrok II.), žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 1 619,40 Kč (výrok III.) a dále žalovanému uložil povinnost doplacení soudního poplatku ve výši 600 Kč (výrok IV.). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky poukazem na smlouvu o úvěru uzavřenou dne [datum] mezi společností [právnická osoba] a žalovaným [číslo]. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta hotovost ve výši 40 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit v měsíčních splátkách po 5 200 Kč. Žalovaný však svůj závazek neplnil, ocitl se v prodlení. Žalobce rovněž požadoval zaplacení smluvní pokuty dle smlouvy ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž byl žalovaný v prodlení. Tato pokuta činila za období od 6. 11. 2018 do 8. 8. 2022 částku 54 840 Kč. Žalobce však požaduje smluvní pokutu 20 000 Kč. Pohledávka byla postoupena společností [právnická osoba] na společnost [právnická osoba], která ji postoupila žalobci. Soud měl v řízení za prokázánu aktivní legitimaci žalobce, a pokud jde o smlouvu, z níž žalobce dovozoval své nároky, pak tuto posoudil jako neplatné právní jednání ve smyslu § 588 o. z. Smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská dle ust. § 1810 a násl. o. z. Podle § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13 EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, tedy spotřebitelé se nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Soud považuje dané jednání za neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 o. z., z toho důvodu, že dle obsahu smlouvy je zřejmé, že vedle poskytnuté částky ve výši 40 000 Kč měl žalovaný povinnost uhradit též poplatek ve výši 8 800 Kč za správu úvěru a ve výši 7 600 Kč za hotovostní výběr splátek, kdy tyto poplatky v součtu představují 41 % poskytnuté částky a společně s úrokem ve výši 11 200 Kč pak představují 69 % poskytnuté částky. Tuto výši odměny vztažmo k půjčené částce soud považuje za odporující dobrým mravům. Soud považuje za zcela nepřiměřené, aby věřitel, byť se jedná o odměnu za půjčené peněžní prostředky ve formě úroků víceméně přiměřenou, si navyšoval svoji odměnu za poskytnutí peněžních prostředků prostřednictvím dalších poplatků v takové formě, jak to bylo zahrnuto do uvedené smlouvy, kdy celkové částky placené dlužníkem mají fakticky dosáhnout téměř částky poskytnuté. Takovéto jednání nemůže požívat právní ochrany odkazem na autonomii vůli, neboť autonomie vůle nemůže být bezbřehá. Sjednané vysoké poplatky takto specifikované nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by věřitel smlouvu neuzavřel. Vztah účastníků proto soud posoudil podle předpisů upravujících tzv. bezdůvodné obohacení dle ust. § 2991 a násl. o. z., a žalobci přiznal právo na zaplacení částky 40 000 Kč. Nepřiznal právo na částku 20 000 Kč představující smluvní pokutu, neboť takto má akcesorickou povahu a ujednání o ní je existenčně závislé na závazku hlavním. Pokud jde o úroky z prodlení, soud vyšel z výzvy k úhradě, která byla dána k poštovní přepravě dne 13. 7. 2022. Do dispoziční sféry adresáta se dostala dnem 18. 7. 2022 a plněno mělo být ve lhůtě tří dnů, tzn. do 21. 7. 2022. Pokud tak žalovaný neučinil, dnem 22. 7. 2022 se ocitl v prodlení a je tedy povinen k úhradě úroku z prodlení dle § 1968, 1970 o. z. Co do zbývající části předmětu sporu byla žaloba zamítnuta, jak z výroku rozsudku pod bodem II. je patrno. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce měl úspěch v 55 % předmětu sporu, neúspěch ve 45 % předmětu sporu, tedy má právo na 10 % svých účelně vynaložených nákladů, tyto pak činí 1 619,40 Kč. Výrok o povinnosti zaplatit soudní poplatek odůvodnil soud ust. § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích. 2. Proti rozsudku žalobce podal odvolání, a to dvěma samostatnými podáními, kdy odvolání ze dne 13. 10. 2022 směřoval proti výroku II., a odvolání ze dne 4. 10. 2022 proti výroku III. o náhradě nákladů řízení. V odvolání proti výroku II. uvádí, že soud prvního stupně nesprávně nepřiznal žalobci právo na úroky z poskytnutého úvěru ve výši obvyklé podle § 1802 o. z. poté, co shledal celou smlouvu, tedy včetně ujednání o úrocích absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Namítá, že přinejmenším poplatek za hotovostní výběr splátek lze považovat za zcela samostatný nárok, jemuž odpovídá reálné plnění ze strany poskytovatele úvěru spočívajících ve vynaložených nákladech na zajištění služby. Tento poplatek nelze zahrnout mezi ostatní poplatky, které z širšího hlediska představují souhrnný úrok z poskytnutého úvěru. Nesprávnost právního posouzení spatřuje žalobce v tom, že pokud soud vyhodnotil výši úroků, tedy oněch ostatních nákladů, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti s úvěrem za zjevně nepřiměřenou, a měl toto ujednání za absolutně neplatné, pak měl toto ujednání oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy nahradit určením úroku ve výši odpovídající ust. § 1802 o. z., tedy žalovaného zavázat k úhradě úroku ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka za příslušné období, tedy dle údajů z databáze časových řad ARAD ve výši 19,67 % ročně. Správnost takového postupu potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu. Poukazuje dále i na rozhodnutí VS v Praze a rovněž i rozhodnutí soudu sp. zn. 64 Co 167/2021. Poukazuje dále i na ust. § 577 o. z., podle kterého, je-li neplatnost ujednání jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud změní rozsah tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Tento závěr je namístě dokonce i v případech, kdy se jedná o naplnění znaků tzv. lichevní smlouvy, kterážto situace ovšem ve zde projednávané věci zjevně nenastala. Žalobce tak uzavírá, že soud prvního stupně se odchýlil od zde prezentovaných závěrů plynoucích z právní teorie i rozhodovací praxe vysokých soudů, aniž by důvody pro tento odklon přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem v napadeném rozsudku vysvětlil. Dále uvádí, že při absenci smluvního ujednání, od jakého okamžiku se jistina úročí, odpovídá ekonomické a právní funkci úroků, že jím má být okamžik poskytnutí jistiny a úroková povinnost pak zanikne až při řádném a včasném zaplacení jistiny. Žalobce požaduje obvyklý úrok z poskytnutého úvěru ve výši 19,67 % ročně za celé období, po které žalovaný poskytnutý úvěr ekonomicky využíval. Soud prvního stupně dále nesprávně nepřiznal žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty. Obdobně jako ve vztahu k úrokům z poskytnutého úvěru se nesprávný závěr soudu o absolutní neplatnosti celé smlouvy promítl i do části rozhodnutí rovněž v plném rozsahu zamítavé, co se týká nároku na zaplacení smluvní pokuty. Účastníci smlouvy jsou přitom ve své smluvní volnosti při sjednání sankcí k tíži spotřebitele omezeni přímo zákonem, a to ust. § 122 ZoSÚ. Smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, a rovněž celková výše smluvní pokuty nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru. Těmto omezením přitom předmětné ujednání zcela vyhovuje, smluvní pokuta byla přesně v zákonném limitu sjednána. Vzhledem k prodlení se žalobce domáhá částky 20 000 Kč coby poloviny poskytnutého úvěru. Smluvní pokuta představuje samostatnou pohledávku, a pakliže není uhrazena včas, vzniká další samostatný nárok. Ujednání o smluvní pokutě lze podrobit testu přiměřenosti pouze takovým způsobem, aby její výše odpovídala limitům dle ust. § 122 ZoSÚ. Navrhuje změnu napadeného rozsudku a přiznání práva na náhradu nákladů řízení. V odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení namítá, že soud prvního stupně nevzal v úvahu, že v žalobě byly uplatněny nároky se samostatným skutkovým základem, což je klíčová odvolací námitka. Žalobce v řízení uplatňoval nárok na vrácení plnění ze smlouvy o zápůjčce (pohledávka 1 ve výši 40 000 Kč ze zákonným úrokem z prodlení) a nárok z dohody o smluvní pokutě (pohledávka 2 ve výši 20 000 Kč). Protože byly v žalobě uplatněny nároky se samostatným skutkovým základem, je třeba o náhradě nákladů řízení rozhodnout ve vztahu ke každému žalobnímu nároku zvlášť. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, podle kterého při rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze úspěch či neúspěch procesních stran posuzovat ve vztahu