61 CO 123/2023-69 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 98 002 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 43 800 Kč od 10. 10. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 % p. a., se zákonným úrokem z prodlení z částky 45 202 Kč od 1. 9. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 % p. a., se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 000 Kč od 16. 12. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 % p. a., se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 000 Kč od 26. 1.2021 do zaplacení ve výši 8,25 % p. a., se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 000 Kč od 11. 3. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % p. a., se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 000 Kč od 1. 9. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 % p. a., se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 000 Kč od 12. 10.2021 do zaplacení ve výši 8,5 % p. a., to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), návrh žalobkyně, aby žalovaná zaplatila smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 43 800 Kč od 10. 10. 2020 do zaplacení, smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 45 202 Kč od 1. 9. 2021 do zaplacení, se zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 23 373 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III). Rozhodnutí zdůvodnil tím, že žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o studiu, kterou posoudil jako smlouvu inominátní, podřazenou pod ustanovení § 1746 odst. 2 o. z., a žalobkyně byla připravena poskytnout žalované příslušná plnění. Žalovaná však své povinnosti hradit školné vyplývající z této smlouvy řádně neplnila. Z tohoto důvodu žalované vznikla povinnost zaplatit žalobkyni veškerá plnění uvedená pod výrokem I. S ohledem na charakter smluvního vztahu, kdy předmětný smluvní vztah je založen mezi subjektem podnikatele a spotřebitele, soud přistoupil k zamítnutí smluvního úroku z prodlení, když smluvní ujednání o něm vyhodnotil za ujednání, které zásadním způsobem odporuje dobrým mravům, narušuje rovnost povinností v neprospěch žalovaného subjektu, proto je shledal absolutně neplatným s poukazem na ustanovení § 580, § 588 o. z. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř. a s ohledem na neúspěch žalobkyně jen v nepatrné části žalobou uplatněného nároku jí přiznal plnou náhradu nákladů řízení. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání a namítá, že soud prvního stupně zcela opomíjí ustálené judikaturní závěry, že na činnost soukromé vysoké školy nelze hledět jako na činnost podnikatelskou, když tyto závěry byly vysloveny například v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4532/2014. Uvedený závazkový vztah mezi účastníky vztahem spotřebitelským není a shodný postoj v této otázce zastává též Česká obchodní inspekce. Navrhla proto, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobkyni smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 43 800 Kč od 10. 10. 2020 do zaplacení a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 45 202 Kč od 1. 9. 2021 do zaplacení a náklady odvolacího řízení. 3. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí dle § 212 a § 212a o. s. ř. v rozsahu napadeném odvoláním (tj. pouze ve výroku II a v závislém výroku III o nákladech řízení) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné. Vzhledem k tomu, že oba účastníci souhlasili s projednáním věci bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř.) a odvolání bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci soudem prvního stupně, bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení odvolacího jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.). 4. Pokud soud prvního stupně posoudil vztah mezi účastníky jako spotřebitelský, odvolací soud se s tímto posouzením neztotožňuje. Je třeba přisvědčit žalobkyni, že charakterem smluv o studiu uzavíraných soukromými školami se opakovaně zabýval Ústavní i Nejvyšší soud (srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. PL. ÚS 34/17, IV. ÚS 4361/12 nebo Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4532/2014), přičemž z ustálené judikatury vyšších soudů jednoznačně vyplývá, že na tyto smlouvy nelze pohlížet jako na spotřebitelské, jež spotřebiteli poskytují vyšší míru ochrany. 5. Dle § 2 odst. 7 zákona č. 111/1990 Sb. o vysokých školách, vysoká škola je veřejná, soukromá, nebo státní. Státní vysoká škola je vojenská nebo policejní. Studiem na vysoké ať již veřejné, státní nebo soukromé škole občané realizují ústavně garantované právo na vzdělání podle článku 33 odst. 1 věty prvé Listiny základních práv a svobod publikované pod číslem 2/1993 Sb. Článek 33 odst. 2 Listiny pak určuje, že občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních, středních školách podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. Zákon č. 111/1998 § 58 stanoví poplatky (druh poplatku, nikoliv jejich výši), které může požadovat veřejná vysoká škola v průběhu studia; jejich výši podle odst. 1 až 5 ustanovení § 58 pro akademický rok má povinnost zveřejnit před termínem podávání přihlášek ke studiu. Výši, formu, placení a splatnost určuje přitom statut vysoké školy. Poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách stanoví soukromá vysoká škola ve svém vnitřním předpisu, což znamená, že nepodléhají žádné regulaci. Tyto poplatky nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby (zprostředkovanou výuku), vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání. Podle § 59 o vysokých školách poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách stanoví soukromá vysoká škola ve svém vnitřním předpisu; vnitřní předpisy podléhají registraci ministerstvem a nabývají platnosti registrací (§ 36, § 41). Vnitřním předpisem tak musí být vymezeny jednotlivé druhy poplatků, nikoliv však jejich výše. 6. Úvaha soudu prvního stupně o tom, že smlouva o studiu uzavřená mezi účastníky naplňuje znaky spotřebitelské smlouvy tak není správná. Pokud pak nelze předmětný smluvní vztah, který byl založen mezi účastníky Smlouvou o studiu ze dne 21. 5. 2020, hodnotit jako vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem, nemohl soud prvního stupně bez dalšího s poukazem na ustanovení § 580 a § 588 o. z. zamítnout nárok žalobkyně na zaplacení smluveného úroku z prodlení. 7. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Úroky z prodlení jsou v podstatě sankcí za nedodržení dohodnuté doby splatnosti a věřiteli tak vzniká právo na úrok z prodlení v případě prodlení dlužníka s plněním peněžitého dluhu. Ze smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 21. 5. 2020 bylo zjištěno (příloha č. 1 ke Smlouvě o studiu), že účastníci si dojednali smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. V žalobě pak žalobkyně požadovala přiznání jak tohoto„ smluveného úroku z prodlení“ v sazbě 0,1 % denně, tak i„ zákonného úroku z prodlení“, tudíž požadovala duplicitní přiznání úroku z prodlení. To však zákon neumožňuje a žalobkyně zjevně vycházela z nesprávného právního názoru, že se jedná o dva nároky, ačkoliv věřitel má při splnění zákonem stanovených podmínek nárok na zaplacení úroku z prodlení, což je však pouze jeden nárok, přičemž smluvní strany mohou jen ovlivnit jeho výši tím, že si výši úroku z prodlení smluvně sjednají, a pokud tak neučiní, platí výše stanovená nařízením vlády. 9. Pokud se jedná o výši sjednaného úroku z prodlení, odvolací soud dospěl k závěru, že výše 0,1 % denně, což je 36,5 % ročně, není ujednáním nepřiměřeným a je tudíž ujednáním platným. V této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu (srovnej nálezy sp. zn. I. ÚS 523/07, I. ÚS 728/10), ve kterých se Ústavní soud k sazbě úroků z prodlení ve výši 0,5 % vyjádřil poměrně kategoricky tak, že„ je již očividně za hranicí, kterou lze považovat v podstatě a smyslu daného limitu úroku z prodlení za adekvátní“. Následně pak Ústavní soud uvedl, že„ je protiústavní sjednání povinnosti zaplatit úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně, tj. 182,5 % ročně“. 10. S ohledem na výše uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na úrok z prodlení ve smluvené výši a vzhledem k tomu, že výrokem I (který nebyl odvoláním napaden) byl již žalobkyni úrok z prodlení z částek 43 800 Kč a 45 202 Kč (které představují školné za jednotlivé akademické roky) částečně již přiznán ve výši stanovené nařízením vlády, bylo nutno tuto skutečnost zohlednit a žalobkyni přiznat jen odpovídající část úroku z prodlení do smluvené výše. 11. Odvolací soud proto dle § 220 odst. 1 písmeno a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II tak, že žalobkyni přiznal zbylou část úroku z prodlení do smluvené výše, takže v případě částky 43 800 Kč byl přiznán úrok z prodlení ve výši 28,25 % (36,5 – 8