61 CO 145/2023-273 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem vyhověl žalobě, určil tedy, že je neplatná výpověď pro nadbytečnost daná žalovanou žalobkyni dle § 52 písm. c) zák. práce s datem 21. 6. 2021. Dalšími výroky zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a také jí uložil zaplatit náklady vzniklé státu proplacením svědečného. Výši těchto nákladů poté určil samostatným usnesením dle § 148 odst. 1 o. s. ř. V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaná dala žalobkyni výpověď pro nadbytečnost dle § 52 písm. c) zák. práce poté, co téhož dne rozhodla o organizační změně – snížení pracovních úvazků pracovníků doprovázení z 5,65 na 5,00. Žalobkyně s výpovědí nesouhlasila a včas zahájila řízení o určení neplatnost tohoto jednání. Z dokazování vyplynulo, že žalobkyně pracovala pro žalovanou od 1. 5. 2014 na dobu neurčitou, naposledy na pozici označené jako průvodce v náhradních rodinách, sociální pracovník – dle změny pracovní smlouvy ze dne 30. 3. 2018 Pracovní smlouva byla v průběhu doby měněna, naposledy s účinností od 1. 2. 2021, kdy došlo ke zkrácení pracovního úvazku žalobkyně na polovinu. 2. Soud prvního stupně podrobně popsal jednotlivé listinné důkazy i svědecké výpovědi a zjištění z nich a dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalovaná postupovala vůči žalobkyni diskriminačně z důvodu věku a vzdělání, tedy že by byla žalobkyně vystavena bossingu a šikaně, jak zejména argumentovala ve svých tvrzeních o důvodech neplatnosti výpovědi. Vycházel přitom z výpovědi žalobkyně a svědkyně [příjmení], životopisu žalobkyně, přehledu seminářů a školení, jichž se žalobkyně zúčastnila na náklady žalované, i z toho, že v průběhu pracovního poměru za podpory zaměstnavatele získala vysokoškolské vzdělání a také se účastnila řady pracovních i mimopracovních aktivit pořádaných žalovanou. Uvedl, že není diskriminační, pokud žalovaná zaměstnávala i osoby s nižší kvalifikací, a takto nelze hodnotit ani postup ředitelky žalované, která Policii ČR dne 5. 5. 2021 oznámila podezření z možného úniku dat z pracovního počítače. Totéž platí pro rozhodnutí zaměstnavatele o tom, že žalobkyně bude v roce 2021 pracovat na pobočce v [obec]. 3. Soud prvního stupně se dále zabýval i tím, zda bylo rozhodnutí o organizační změně ze dne 21. 6. 2021 přijato skutečně za účelem úspory nákladů žalované, a zda je tedy výpověď daná žalobkyni téhož dne platná. Uvedl, že dokazování zaměřil na finanční situaci žalované v letech 2018 – 2020 a též v roce 2021 v období od ledna do května. Zjistil, že průběžně docházelo ke snižování počtu doprovázených rodin, na počátku roku 2018 jich bylo 121, postupně se počet snižoval na 116, 105 a od ledna 2021 na 95 pěstounských rodin, ke dni 31. 5. 2021 pak na 91, a k 1. 6. 2021 jen 88 rodin (poslední údaj vyplynul z písemného vyhotovení rozhodnutí o organizační změně). Státní dotace na 1 pěstounskou rodinu činila 48 000 Kč ročně, a byl stanoven počet rodin připadající jednomu zaměstnanci, a to na 20 – 25 rodin. Soud prvního stupně konstatoval obsah dalších listinných důkazů, zejména přehled vývoje mezd a odměn zaměstnanců v jednotlivých letech, hodnotil listiny označené jako Vnitřní audit provedený od 31. 5. do 4. 6. 2021, Rozhodnutí o organizační změně č. 2021 ze dne 21. 6. 2021, výroční zprávy žalované a záznam z porady zaměstnanců ze dne 21. 6. 2021. Uvedl též zjištění z výpovědí svědků – [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], vedoucího organizace [anonymizována dvě slova] [územní celek], kde žalobkyně pracovala na částečný úvazek a [jméno] [příjmení], ekonomky žalované. Zabýval se i přehledem o dosaženém vzdělání a věku zaměstnanců a finanční bilancí žalované v jednotlivých letech. Důkazní návrhy žalobkyně čtením listin, konkrétně přílohami k účetním uzávěrkám žalované pro roky 2015 – 2021 a důkazní návrh žalované výpovědí auditora soud prvního stupně zamítl jako nadbytečné, neboť provedené důkazy o hospodaření žalované považoval za dostatečné. 4. Za podstatné a svědčící pro neplatnost výpovědi daně žalobkyni považoval soud prvního stupně, že sice od roku 2019 začalo docházet ke snižování počtu rodin, s nimiž měla žalovaná uzavřenou smlouvu a od 1. 1. 2021 do 21. 6. 2021 tento počet klesl z 95 na 91, přesto za této situace žalovaná zvýšila pracovní úvazek jedné z pracovnic – p. [příjmení], a současně souhlasila s žádostí žalobkyně o snížení pracovního úvazku na polovinu. Protože došlo počátkem roku 2021 ke zvýšení pracovního úvazku p. [příjmení], což sebou nepochybně také neslo zvýšené mzdové náklady, neodpovídal již tehdy počet pracovníků počtu provázených rodin. Neobstojí ani argument, že pro žalovanou byla žalobkyně„ nejdražším“ pracovníkem, tedy pracovníkem s nejvyšší mzdou vzhledem k věku a dosaženému vzdělání, neboť ředitelka a její zástupkyně měly mzdu ještě vyšší. Soud prvního stupně proto dovodil, že přestože žalovaná uvádí, že se snažila omezovat své výdaje, pod které lze podřadit i náklady na mzdy, v tomto směru se zachovala zcela opačně a souhlasila se snížením pracovního úvazku žalobkyně za současného navýšení pracovního úvazku p. [příjmení]. Zdůraznil, že je třeba přihlédnout i k tomu, že od 1. 3. 2021 došlo u žalobkyně ke snížení platu dle platového výměru z téhož dne a tím ke snížení nákladů na mzdu žalobkyně nejen vzhledem ke zkrácení jejího pracovního úvazku, které bylo účinné od 1. 2. 2021. Soud prvního stupně tedy dovodil, že pro přijetí rozhodnutí o organizační změně ze dne 21. 6. 2021 dle vnitřního auditu provedeného v období 31. 5. – 4. 6 2021 nebyly podmínky a proto je výpověď daná žalobkyni z důvodu nadbytečnosti neplatná, zejména neodpovídá finanční a organizační situaci u žalované ke dni podání výpovědi. Uvedl též, že nelze odhlédnout od provázanosti osob, které jsou členy dozorčí a správní rady a osob, které se podílely na provedení vnitřního auditu, a od toho, že i přes rapidní pokles spolupracujících rodin žalovaná v roce 2022 k podobným organizačním změnám nepřistoupila. 5. Včasné odvolání odůvodnila žalovaná poukazem na § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř. a konkrétně uvedla, že na žádost žalobkyně jí od 1. 2. 2021 umožnila zkrácení úvazku na polovinu a zároveň zvýšila úvazek jiné zaměstnankyni, p. [příjmení], ale jen o čtvrtinu, a mzdové náklady v případě této pracovnice byly nižší (mzda žalobkyně 220 Kč/hod, mzda p. [příjmení] 154 Kč/hod). Ke zvýšení úvazku p. [příjmení] vedla žalovanou i okamžitá nutnost postarat se o rodiny, které již nemohla mít na starosti žalobkyně. Pokud jde o to, že na jednoho pracovníka připadá 20 – 25 doprovázených rodin, jednalo se spíše o doporučení než pravidlo, tento počet není nikde upraven. Výpočet soudu prvního stupně, který provedl dle uvedeného předpokladu, je ale nesprávný, neboť ke dni 1. 2. 2021 evidovala žalovaná 95 rodin a na to připadalo 4,65 pracovních úvazků (bez úvazku ředitelky, která sociální práci vykonávala velmi omezeně vedle práce manažerské), šlo tedy o 20,4 rodiny na 1 pracovníka. Dále poukázala na to, že i po skončení pracovního poměru žalobkyně docházelo k omezením mzdových výdajů, výtky soudu prvního stupně v tomto směru jsou tedy nedůvodné, a nový platový výměr žalobkyně účinný od 1. 3. 2021 reflektoval situaci, že žalobkyně již nevykonává funkci vedoucí p. [příjmení]. Skončil totiž úvazek 0,15 p. [příjmení], skončil pracovní poměr [jméno] [příjmení], snížen o jednu čtvrtinu byl úvazek p. [příjmení]. Žalovaná zejména vytkla, že soud prvního stupně pominul zásadní důvod výpovědi žalobkyni, a to špatnou ekonomickou situaci. Nepřihlédl k tomu, že v roce 2021 již žalovaná nemohla čerpat z rezerv, které měla za předchozí roky, a audit jí výslovně uložil řešit přezaměstnanost. Oproti roku 2020 poklesl příjem žalované z důvodu menšího počtu rodin o 480 000 Kč, což vzal soud prvního stupně za prokázané, ale nedovodil z toho žádné závěry. Napadený rozsudek by tedy měl být zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo by měl být změněn tak, že odvolací soud žalobu zamítne. Žalovaná dodala také, že soud prvního stupně vypočetl nesprávně výši odměny zástupce žalobkyně. Usnesení, jímž bylo samostatně rozhodnuto o výši nákladů placených státem, jejichž zaplacení bylo rozsudkem uloženo žalované, je závislé na rozhodnutí ve věci samé, proto žalovaná navrhla, aby i toto usnesení bylo zrušeno. 6. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání považovala za podstatné, že snížení jejího úvazku bylo kompenzováno zvýšením úvazku [příjmení] [příjmení] za situace, kdy docházelo ke snižování počtu doprovázených rodin. Z toho je zřejmé, že snížení pracovního úvazku žalobkyně se tak neudálo z důvodů na straně žalované, tím méně z ekonomických důvodů a to, že úvazek žalobkyně byl nahrazen pracovnicí s nižší mzdou, je jen shoda okolností a při zachování doporučeného počtu rodin na 1 pracovnici byl prostor, aby k uvedenému navýšení úvazku nedošlo. Vytkla též, že s p. [příjmení] byl ukončen pracovní poměr až k 30. 11. 2021, přestože chtěla pracovní poměr ukončit dříve a to je také v rozporu s tv