61 CO 188/2023-346 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl vzájemný návrh žalované, aby jí žalobkyně zaplatila výše uvedenou částku, jíž se žalovaná domáhala již v původním řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví s tvrzením, že žalobkyně bez jejího souhlasu užívala společný pozemek k umístění svých movitých věcí a pro parkování vozidel, stavebních strojů apod., za což jí náleží náhrada. Předmětem řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byla pozemková parcela [číslo listu] o výměře 78 m2 (ostatní plocha) zapsaná na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, [stát. instituce], pro [územní celek], [katastrální uzemí]. Velikost ideálního spoluvlastnického podílu žalobkyně byla [číslo] (77 %), velikost podílu žalované činila [číslo] (14 %) a velikost podílu původní druhé žalované – [anonymizována dvě slova], činila [číslo] (9 %). Výše označený pozemek je pak částí silničního tělesa sloužícího pro příjezd a příchod, odchod a odjezd z pozemků ve výlučném vlastnictví žalobkyně z komunikace [spisová značka]. Soud prvního stupně vycházel z § 2991 odst. 1, 2 o. z. s odůvodněním, že žalovaná požadovala vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalobkyni, která pozemek užívala bez právního důvodu. Uzavřel ale, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně jakkoliv bránila žalované v užívání pozemku v rozsahu jejího spoluvlastnického podílu, neboť jde o pozemek přístupný komukoliv a za jeho užívání se nic neplatí. Sice po určitou dobu na něm žalobkyně zřejmě měla částečně uloženy své věci, ale tak, aby to nebránilo způsobu jeho využití, tj. příjezdu a průchodu, a to dokonce i nákladních vozidel a těžké stavební techniky. Žalovaná tedy mohla pozemek užívat v rozsahu svého spoluvlastnického podílu obvyklým způsobem, ostatně charakter pozemku vylučuje jeho hospodářské využití, součásti silničního tělesa se standardně nepronajímají a nebylo by ani možné stanovit obvyklé nájemné za jeho užívání. Finanční újma tedy žalované nevznikla, a uplatněný nárok na tzv. širší vypořádání podílového spoluvlastnictví dle § 1148 o. z. není dán. Dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení včetně řízení původního o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a uzavřel, že žalobkyně měla v obou řízeních úspěch a měla by proto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Žalobkyně se však tohoto práva vzdala, proto soud prvního stupně právo na náklady žádné z účastnic nepřiznal. 2. Ve včasném odvolání žalovaná nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně o tom, že menšinový podílový spoluvlastník nemá v případě znemožnění užívání společného pozemku nárok na jakoukoliv náhradu, neboť tak by nebyla respektována zásada nedotknutelnosti vlastnického práva. Poukázala na to, že byla chováním žalobkyně vyloučena z práva věc užívat, žalobkyně tedy postupovala protiprávně, neboť se užívání pozemku chopila bez ohledu na ostatní spoluvlastníky. Odkázala na odůvodnění předchozího rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, zejména na odůvodnění výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž přikázal, aby soud prvního stupně dodatečně rozhodl o návrhu žalované na širší vypořádání spoluvlastnictví s tím, že tzv. širší vypořádání již zrušeného spoluvlastnictví by mělo zahrnovat i vypořádání co do způsobu a rozsahu užívání dosud společné věci. Doplnila, že odvodňovací příkop se do dubna 2023 v místě nenacházel, a že žalobkyně na společném pozemku umístila billboard dne 8. 8. 2020. Poukázala na provedené důkazy fotografiemi, které sama pořídila a z nichž vyplývá, že na společném pozemku parkovala auta žalobkyně a byl užíván pro skladování zeminy a dalších věcí. Navrhla, aby odvolací soud, i s přihlédnutím k zachování dobrých mravů, rozsudek soudu prvního stupně změnil a jejímu návrhu vyhověl. 3. Žalobkyně se ztotožnila se závěry soudu prvního stupně s tím, že žalovaná neunesla důkazní břemeno o svých tvrzeních. Poukázala na to, že činí právní jednání, aby předmětný pozemek zakoupil [příjmení] kraj prostřednictvím [anonymizována čtyři slova] [příjmení] kraje, neboť se jedná o součást silničního tělesa. V rámci tohoto převodu obdrží žalobkyně kupní cenu 10 x nižší než za kolik vykoupila spoluvlastnické podíly od dalších spoluvlastníků, včetně žalované. To, že na pozemek vjížděly či vyjížděly automobily v souvislosti s investiční činností žalobkyně na jejích nemovitostech, nemůže znamenat, že by žalované vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť tímto užíváním k jeho vzniku nedochází. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. 4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i předchozí řízení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Žalovaná se již v průběhu původního řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví domáhala náhrady za to, že společný pozemek nemohla užívat v rozsahu svého spoluvlastnického podílu, resp. že pozemek užívala bez jejího souhlasu pouze žalobkyně za účelem umístění movitých věcí i za účelem přejíždění na své pozemky. Tím uplatnila nárok na tzv. širší vypořádání dle § 1148 o. z., jak správně uvedl soud prvního stupně, a pro období od 6. 3. 2020 (tj. den, od kterého žalovaná náhradu za neužívání svého podílu na pozemku požaduje) do 25. 1. 2021 (kdy se žalobkyně stala většinovou spoluvlastnicí dle kupních smluv s jinými spoluvlastníky) jsou správné i ty závěry napadeného rozsudku, že tím uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že – dle tvrzení žalované – ji žalobkyně vyloučila z užívání společné věci v rozsahu jejího podílu. Je ale třeba uvést, že žalobkyně byla po 25. 1. 2021 většinovou spoluvlastnicí pozemku, a to v rozsahu [číslo] (tj. 77 %) a pokud by se rozhodla, že bude pozemek používat pro parkování a umísťování movitých věcí či pro projíždění a přecházení, k čemuž je ostatně pozemek určen, učinila by tak v souladu se zákonem, neboť jde o rozhodnutí většinového spoluvlastníka (§ 1128 a násl. o. z.). V takovém případě tedy nedošlo k užívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu. To ovšem samo o sobě nevylučuje právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu, který mu náleží. Náhrada se ale v tomto případě odvozuje od obecné úpravy náhrady za omezení vlastnického práva (čl. 11 odst. 4 Listiny základních práva a svobod) a lze ji dovodit také z § 1122 odst. 1 o. z. Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl ÚS-st. 48/18. 6. Výše uvedené nic nemění na závěru soudu prvního stupně o tom, že žalovaná neunesla své důkazní břemeno o tvrzení, že žalobkyně se na její úkor obohatila tím, že pozemek užívala ve větším rozsahu, než činil její spoluvlastnický podíl, a že tím žalované bránila v realizaci jejího spoluvlastnického práva v rozsahu kolem 14 % (tento rozsah by odpovídal necelým 11 m2 plochy pozemku). Sama žalovaná ostatně ve svém podání ze dne 5. 5. 2021 potvrdila, že žalobkyně jí v užívání pozemku nebrání, žalovaná také netvrdila, že byla z užívání vyloučena. Závěr o neunesení důkazního břemene učinil soud prvního stupně po provedení a zhodnocení relevantních navržených důkazů, včetně fotografií pořízených žalovanou. Správně uvedl, že tyto fotografie tvrzení žalované neprokazují, zejména z nich nelze dospět k závěru, že by žalované takto dokumentovaným způsobem žalobkyně bránila v užívání odpovídající části společného pozemku (odst. 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 7. Soud prvního stupně správně také hodnotil způsob užívání pozemku, neboť ten je dle prohlášení [anonymizována čtyři slova] [příjmení] kraje a dle údajů v katastru nemovitostí ostatní plochou - silnicí, a nachází se na něm silniční těleso [spisová značka] – konkrétně nezpevněná krajnice a silniční odvodňovací příkop. Připojení pozemku k sousední nemovitosti žalobkyně – parcele [parcelní číslo] v k. ú. [příjmení] zřízením sjezdu pak bylo povoleno rozhodnutím [stát. instituce] ze dne 23. 7. 2020 č. j. [spisová značka]. Účastnice řízení tedy byly spoluvlastnicemi pozemku, na němž se nachází stavba silnice ve vlastnictví [příjmení] kraje, a ten jejich pozemek užíval zákonem předpokládaným a obvyklým způsobem, tj. jako veřejně přístupnou komunikaci, za jejíž užití se neplatí. Bezdůvodné obohacení či povinnost k náhradě za vyloučení z užívání věci by tedy nemohla vzniknout žalobkyni, ale případně vlastníkovi stavby na pozemku umístěné. 1. Rozsudek soudu prvního stupně proto odvolací soud jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř., včetně výroku o nákladech řízení, který se týká i nákladů vzniklých v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. V obou řízeních byla úspěšná žalobkyně, ale pokud jde o řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, jež je povahou iudicii duplicis, je obecným východiskem, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, Pl. ÚS-st. 59/23) a pokud jde o náklady vzniklé v řízení o zaplacení částky z titulu bezdůvodnéh