61 CO 212/2023-188 — Krajský soud v Plzni

1. Výše označeným rozsudkem soud prvního stupně vyhověl žalobě, určil tedy, že žalobkyně je vlastnicí podílu ve výši ideální poloviny ve vztahu k celku na pozemku – zastavěné ploše a nádvoří st. [parcelní číslo] v k. ú. [obec], jehož součástí je stavba – budova bez čísla popisného nebo evidenčního, způsob využití garáž (dále jen nemovitosti). V odůvodnění poukázal na předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a znovu uvedl, že nemovitosti žalovaný zakoupil za trvání manželství se žalobkyní od [příjmení] [příjmení] kupní smlouvou z 3. 9. 2009 za 94 000 Kč a na základě toho byl v katastru nemovitostí evidován jako vlastník. Účastníci dne 21. 12. 2016 uzavřeli smlouvu o úpravě majetkových poměrů pro dobu po rozvodu, podle níž byly nemovitosti pořízeny za trvání manželství a měly být nadále zapsány jako výlučné vlastnictví žalovaného. Žalobkyně se domáhala určení svého spoluvlastnického podílu a odůvodnila naléhavý právní zájem na tomto určení, odkázala na § 741 o. z., neboť nemovitosti byly součástí společného jmění účastníků a do 3 let od zániku tohoto jmění nedošlo k jejich vypořádání. Žalovaný se žalobě bránil nejprve tím, že nemovitosti dle znění smlouvy měly připadnout do jeho výlučného vlastnictví a byly tedy nadále takto evidovány v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně uvedl, ža tato obrana je nedůvodná, neboť dohoda o vypořádání majetkových vztahů účastníků pro dobu po rozvodu je sice platná, ale katastru nemovitostí nebyl v zákonné lhůtě předložen návrh na její vklad v části, týkající se nemovitostí. Žalovaný se dále bránil i námitkou nedostatku naléhavého právního zájmu na podání určovací žaloby a tím, že nemovitosti nabyl darem od své matky. Námitku o nedostatku naléhavého právního zájmu soud prvního stupně odmítl (odst. 17 odůvodnění) a podrobně uvedl, jaké důkazy provedl k tvrzení žalovaného o tom, že nemovitosti nabyl darem. Tyto důkazy soud prvního stupně hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti (odst. 13-16, odst. 23 odůvodnění), a to i důkazy navržené žalobkyní, uzavřel ale, že žalovaný své tvrzení neprokázal, neboť v jím navržených a provedených důkazech jsou rozpory, které podrobně popsal, odkázal i na písemné znění smlouvy a to, že účastníci měli dostatek finančních prostředků, aby nemovitosti pořídli ze společného. 2. Ve včasném odvolání žalovaný namítl, že ho soud prvního stupně nepoučil, že neunesl své důkazní břemeno, neboť on nabyl dojmu, že důkazní břemeno unesl, byl o tom dokonce ujištěn, ale jeho legitimní očekávání se nenaplnilo. Soud prvního stupně nehodnotil, že i dle vyjádření žalobkyně měly být nemovitosti v jeho dalším vlastnictví, jak to upravila i dohoda o vypořádání majetkových vztahů účastníků. Není pravda, že ve lhůtě 3 let od rozvodu manželství nebyl podán návrh na vklad dohody do katastru nemovitostí, z údajů katastru ([list vlastnictví]) vyplývá, že dohoda byla do katastru vložena [datum]. Konstatování, že nemovitosti byly zakoupeny za trvání manželství, nestačí k závěru, že současně vzniklo společné jmění, neboť žalobkyně v souladu se svojí svobodnou vůlí stvrdila platnou dohodu, že nemovitosti budou nadále ve vlastnictví žalovaného. Namítl také, že se soud prvního stupně nadbytečně zabýval sociální situací účastníků, nevzal v úvahu vztah mezi dárkyní, tj. matkou žalovaného a žalobkyní a nehodnotil, že účelem pořízení garáže bylo získání prostoru pro jeho podnikání. To splňuje zákonnou výjimku z nabytí věci do společného jmění dle § 709 odst. 1 písm. a) o. z. a také žalobkyně potvrdila, že garáž sloužila pro parkování automobilu určeného pro podnikání žalovaného. Žalovaný se také o nemovitosti výlučně sám staral, prováděl údržbu, žalobkyně o ně neměla zájem, neudržovala je a své domnělé vlastnické právo nikdy po rozvodu manželství nenárokovala. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí nebo aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne. 3. Žalobkyně odkázala na předchozí průběh řízení, zejména právní názor vyjádřený v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu a zdůraznila, že bylo na žalovaném, aby vyvrátil zákonnou domněnku o nabytí nemovitostí do společného jmění účastníků, to se mu však nepodařilo. Poukázala i na judikaturu Nejvyššího soudu o právním režimu vyvratitelných domněnek s tím, že ji lze aplikovat na právní posouzení jakýchkoliv vyvratitelných právních domněnek, včetně domněnky o nabytí věci do společného jmění. Uvedla, že soud prvního stupně správně hodnotil provedené důkazy, opakovaně žalovaného poučil a jeho rozhodnutí je věcně správné. 4. Odvolací soud při odvolacím jednání postupoval dle § 213 odst. 1 o. s. ř. a vyzval žalovaného dle § 118a odst. 3 o. s. ř., aby označil další důkazy na podporu svého tvrzení, že nemovitosti získal darem. K tomu však žalovaný uvedl, že žádné další důkazy na podporu tohoto tvrzení nemá. Navrhl ale, aby se odvolací soud zabýval jeho námitkou, že nemovitosti sloužily k jeho osobní potřebě – podnikání – s tím, že je připraven k tomuto tvrzení důkazy navrhovat. Odvolací soud ale dospěl k závěru, že důkazní řízení již doplňovat nelze a že odvolání žalovaného je nedůvodné. 5. Vzhledem k tomu, že žalovaný opět uplatnil námitky o účinnosti a závaznosti dohody o vypořádání účastníků pro případ rozvodu, odkazuje odvolací soud na své rozhodnutí v této věci ze dne 9. 11. 2022, č. j. 61 Co 233/2022-89, přičemž tyto právní závěry soud prvního stupně odpovídajícím způsobem respektoval. Znovu je tedy třeba uvést, že nemovitosti byly pořízeny za trvání manželství účastníků, kupní smlouvu uzavřel pouze žalovaný a byl v katastru evidován jako vlastník. V souvislosti s chystaným nesporným rozvodem svého manželství účastníci uzavřeli dohodu o úpravě majetkových poměrů pro dobu po rozvodu. V ní označili nemovitosti za společné jmění s tím, že jako jejich vlastník bude v katastru nemovitostí nadále evidován žalovaný. Platně se tedy dohodli, že po rozvodu se původně společné nemovitosti stanou výlučným vlastnictvím žalovaného, avšak návrh na vklad změny vlastnictví dle této dohody - pokud jde o uvedené nemovitosti - účastníci nepodali. Žalovaný je tak stále evidován jako vlastník nemovitostí dle kupní smlouvy z 3. 9. 2009, tedy dle smlouvy uzavřené za trvání manželství. Dohoda účastníků o výlučném vlastnictví žalovaného po rozvodu se nestala účinnou (§ 738 odst. 1 o. z.) a uplynutím 3 let od zániku společného jmění nastala fikce dle § 741 písm. c) o. z., takže nemovitosti se staly společným vlastnictvím s jejich stejnými podíly již v roce 2020, neboť pravomocně bylo jejich manželství rozvedeno a společné jmění zaniklo dne 7. 2. 2017. 6. Soud prvního stupně se tedy po zrušení svého prvního rozsudku ve věci správně zabýval již dříve uplatněným tvrzení žalovaného o tom, že nemovitosti nabyl darem od své matky. Správně žalovaného poučil, že ho tíží důkazní břemeno a provedl také všechny důkazy, které žalovaný na podporu svého tvrzení označil, a dle svého vyjádření další důkazní návrhy v tomto směru již žalovaný nemá. Pokud jde o hodnocení provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, odkazuje odvolací soud zcela na odůvodnění napadeného rozsudku, zejména odst. 23, který podrobně vysvětluje, proč soud prvního stupně nepovažoval důkazy provedené dle návrhu i žalovaného za věrohodné, zejména vzhledem k rozporům mezi nimi, včetně rozporů mezi údaji svědků a listinami. Závěr soudu prvního stupně, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že nemovitosti nabyl darem, resp. nebyly ve společném jmění účastníků a jde o výjimku dle § 709 písm. b) o. z, je tedy zcela logický a odvolací soud nemá důvod hodnotit provedené důkazy jinak. Odkazuje také na závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně prokázala existenci svého naléhavého právního zájmu na podání určovací žaloby dle § 80 o. s. ř. (odst. 17 odůvodnění). 7. V průběhu odvolacího řízení uplatnil žalovaný námitku, že nemovitosti sloužily jeho osobní potřebě a nebyly tedy součástí společného jmění ve smyslu § 709 odst. 1 písm. a) o. z. Tato úprava výjimky z nabytí věcí do společného jmění ovšem dopadá jen na věci, které jsou objektivně určené k uspokojování výhradních potřeb jedné osoby a takto také skutečně slouží, např. věci osobní hygieny a ošacení, jde tedy o věci jiného charakteru, než sloužící k výkonu povolání či podnikání. To, že nemovitosti účastníci používali pro uskladnění věcí pro podnikání žalovaného či parkování jeho vozu užívaného k podnikání ostatně nebylo sporné. Již v době nabytí nemovitostí v roce 2009 se ale bez ohledu na to staly součástí společného jmění, neboť dle § 143 zák. č. 40/1964 Sb. v tehdy účinném znění (tj. ve znění účinném od 1. 7. 1998, kdy nabyla účinnosti novela zák. č. 40/1964 Sb., provedená zák. č. 91/1998 Sb.) již věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů netvořily výjimku ze zásady nabytí věci do společného jmění. Lze přisvědčit i stanovisku žalobkyně, že s tvrzením o vyloučení nemovitostí ze společného jmění vzhledem k jejich charakteru přišel žalovaný opoždě