61 CO 288/2022-666 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil původnímu žalovanému [jméno] [příjmení], [datum narození] a zemřelému dne [datum], povinnost zaplatit žalobci na náhradě za nemajetkovou újmu částku 180 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 11. 2016 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), dále žalovanému uložil povinnost zaplatit státu České republice – Okresnímu soudu v Domažlicích na nákladech řízení částku 3 083,55 Kč, soudní poplatek ve výši 10 750 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky II a III) a v neposlední řadě mu uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 31 968 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV). 2. V projednávané věci bylo již v předchozím období rozhodováno jak soudem prvního stupně, tak i soudem odvolacím, přičemž rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2019, 61 Co 157/2019-424, byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 12. 2018, č. j. 4 C 208/2016-389, v části, v níž bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu za majetkovou újmu (tj. ve výroku I), změněn tak, že původní žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 35 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a co do částky 45 000 Kč se zákonným úrokem byla žaloba zamítnuta, a dále v části, v níž bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu za nemajetkovou újmu (tj. ve výroku II), byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že původnímu žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci na nemajetkové újmě částku 180 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 11. 2016 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 3. Původní žalovaný proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, přičemž Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, č. j. 25 Cdo 8/2020-464, rozsudek krajského soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o nemajetkové újmě, rovněž i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o nemajetkové újmě, a dále v souvisejících výrocích III – V o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 4. Nejvyšší soud s odkazem na ustanovení § 81 odst. 1, § 82 odst. 1, § 2894 a § 2956 o. z. uvedl, že nemajetková újma se odčiňuje za určitých podmínek (ne jako škoda bez dalšího, tj. vždy), nýbrž jen tehdy, bylo-li to účastníky dohodnuto nebo stanoví-li tak zákon (viz výslovná dikce § 2894 odst. 2 o. z.). Odkázal též na ustanovení § 2971 o. z. a v návaznosti na to uvedl, že žalobce není povinen svůj nárok právně kvalifikovat, je však povinen popsat jím pociťovanou újmu natolik přesně, aby soud mohl posoudit z hlediska právního, zda jde o typovou újmu, s níž zákon výslovně počítá či újmu obecnějšího charakteru, jejíž závažnost se odvíjí od zásahu do základních hodnot chráněných první částí občanského zákoníku. Soud je pak povinen svůj závěr odůvodnit právě podřazením zjištěných obtíží žalobce pod typové ustanovení nebo pod konkrétní základní újmu, s níž jedině zákon spojuje nárok na peněžitou náhradu. Nedostatek takového závěru způsobuje nesprávné právní posouzení věci z hlediska požadavku § 2894 odst. 2 o. z. K závěru odvolacího soudu, že nemajetková újma počala žalobci vznikat podáním žaloby na zřízení věcného břemene dne 21. 6. 2007, neboť se od tohoto okamžiku žalobce aktivně bral o svá práva a původní žalovaný byl srozuměn s tím, že žalobce nemá žádný přístup ke své nemovitosti, dovolací soud uvedl, že i když se bránění průchodu přes pozemek může v návaznosti na konkrétní okolnosti jevit jako protiprávní, nestačí to samo o sobě, že by takto bylo zasahováno přímo do samotné osobnosti člověka. Není samozřejmě vyloučeno, že bránění ve vstupu na pozemek nabude v kontextu dané situace takové podoby, že při něm dojde i k jednání majícímu povahu neoprávněného zásahu do osobnostních práv dotčeného, sama o sobě ovšem obrana vlastníka pozemku, který chrání své vlastnické právo před jeho zatížením povinností umožnit vstup jiným osobám, nepřiměřeným zásahem do osobnostních práv druhého účastníka sporu není. Nelze přitom přehlédnout, že soudní rozhodnutí o zřízení věcného břemene průchodu přes pozemek má konstitutivní povahu, působí ex nunc, tj. až od okamžiku soudního rozhodnutí. Z tohoto plyne, že původní žalovaný porušoval právo žalobce na průchod přes pozemek založené soudním rozhodnutím až od okamžiku, kdy nerespektoval jím zřízené věcné břemeno. Vzhledem k tomu, že právo na soudní ochranu před nezávislým soudem je včleněno do katalogu základních práv, nelze jeho uplatnění, ač na straně žalující či žalované považovat ze neoprávněný zásah do práv osoby, která se teprve soudní cestou dobere výroku deklarujícího či konstitujícího její práva. I když soudní spor je spíše krajním řešením sporu mezi osobami, nelze jeho vedení považovat za něco zcela neobvyklého, co by v běžných případech osoba obvyklých vlastností nebyla schopna sama zvládnout bez újmy na svých osobnostních právech. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dále konstatuje, že v projednávané věci ovšem odvolací soud správně nepřehlédl specifikum případu spočívající v tom, že žalovaný po skončení občansko-právního sporu nerespektoval vykonatelné soudní rozhodnutí a právní stav z něj plynoucí a byl dokonce pravomocně odsouzen trestním soudem za úmyslné protiprávní jednání spočívající v tom, že v blíže specifikované době záměrně znemožnil žalobci užívat jeho domek, ač byl povinen strpět na svém pozemku věcné břemeno v jeho prospěch, neodstranil vybudované oplocení, klíč ke dvířkům předal až na zásah policie a posléze je opětovně opatřil zámkem a dopustil se tak přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku. Rozhodnutí trestních soudů vážících se k části řešeného období jsou podle § 135 o. s. ř. pro soudy rozhodující v občanském soudním řízení závazná v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o spáchání trestného činu a kdo jej spáchal. Z toho je zřejmé, že soud v občansko-právním řízení je vázán skutkovým závěrem pravomocného rozhodnutí trestního soudu, že původní žalovaný v uvedené době zasáhl do práva žalobce k domu v jeho vlastnictví, tedy že porušil zákonem stanovenou povinnost respektovat soudní rozhodnutí ukládající mu povinnost umožnit za podmínek zřízeného věcného břemene cesty průchod přes vlastní pozemek k domu. Tímto jednáním, jehož intenzita dosáhla úrovně trestného činu, zasáhl původní žalovaný do práv žalobce na soukromí a na důstojnost, neboť jej vystavil situaci, která již přesáhla běžnou povahu sousedské neshody v občansko-právní rovině. Pak je správná úvaha odvolacího soudu, že za toto protiprávní jednání narušující osobnostní integritu žalobce náleží mu peněžitá náhrada. Nesprávný je ovšem přístup k stanovení výše této náhrady, kterou odvolací soud ne zcela případně odvinul od celkové délky sporu mezi účastníky a kterou poměřoval s judikatorně podloženými případy nepřiměřené délky řízení. Nezabýval se ani tím, zda a na kolik případně může být též jistou satisfakcí samotné trestní odsouzení. Soudům nižších stupňů pak bylo dovolacím soudem uloženo, aby se v dalším řízení zabývaly určením odpovídající částky náhrady za nemajetkovou újmu s přihlédnutím k době, po kterou neoprávněný zásah trval, po zvážení jeho závažnosti a konkrétních dopadů do poměrů žalobce, a výši náhrady v souladu s požadavky § 2951 odst. 2 a § 2957 o. z. stanovil přiměřeně vůči částkám, které náleží obětem úmyslných nenásilných trestných činů. 5. Soud prvního stupně vázán závazným názorem dovolacího soudu své nové rozhodnutí přezkoumávané v tomto odvolacím řízení odůvodnil tím, že původní žalovaný neprokázal, že přiměřenou satisfakcí může být jím navrhovaná omluva či že by dostačující bylo jen projednání věci před soudem, když z jeho osobních přednesů při ústním jednání a z listin předložených soudu vyplývá absolutní ignorance soudních rozhodnutí a původní žalovaný stále popírá své protiprávní jednání ve vztahu k žalobci. Jeho chování dosáhlo intenzity trestného činu a bylo charakterizováno nejen jako naschvál a sousedská neshoda, ale i jako jednání neslušné, zavrženíhodné, které okradlo žalobce o šťastný a zdravý život a znemožnilo mu později realizovat prodej domu právě pro jeho zchátralost. Na straně poškozeného je významná zejména intenzita, způsob a doba trvání zásahu do jeho vlastnických práv a chování žalovaného vedené cílem žalobci ublížit, které se nepochybně negativně projeví i ve sféře osobnostního prožívání. Postoj škůdce může ovlivnit vnímání vzniklé újmy; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či projevená bezcitnost ji může ještě prohloubit. Nic takového se v dané věci nestalo. Původní žalovaný si po celou dobu řízení nepřipouštěl protiprávnost a amorálnost svého jednání. Soud prvního stupně dále dovodil, že výše nemajetkové újmy nepředstavuje pro žalovaného likvidační důsledek (přisouzené částky již byly v minulosti žalobci ze strany žalovaného uhrazeny). Ne