61 CO 92/2023-92 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil zaplatit žalobcům částku 13 460 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), do částky 13 365 Kč žalobu zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III). 2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný dne 15. 1. 2022 při řízení osobního vozidla Honda [jméno] v [ulice] ulici v [obec] najel na psa žalobců – [anonymizováno] jménem [jméno] a toho usmrtil, což nebylo mezi účastníky sporné. Nevzal ale za prokázané, že žalovaný by psa žalobců přejel ze škodolibosti nebo úmyslně, když svědek [příjmení] [jméno] viděl dopravní nehodu z větší vzdálenosti a pokud jde o svědkyni [jméno] [příjmení], jež událost měla vidět z okna domu v mezipatře, o věrohodnosti její výpovědi měl pochybnosti, když zohlednil, že s žalovaným má dlouhodobé spory. Odpovědnost žalovaného posoudil jako objektivní odpovědnost provozovatele vozidla dle § 2927 o. z. s tím, že žalovaný nevynaložil veškeré úsilí, jež na něm lze požadovat k odvrácení škody, když si byl vědom toho, že v okolí jeho stojícího automobilu se pohybují 2 psi žalobce a přesto se rozjel bez toho, aby měl situaci před svým vozidlem pod kontrolou, případně aby jednoznačně viděl, že psi se pohybují mimo dráhu, kterou se jeho automobil pohyboval. Nebyl-li si jistý, kde se psi žalobce nacházejí, mohl z vozu vystoupit a situaci si ověřit. Také žalovaný porušil povinnost uvedenou v § 47 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, když z místa dopravní nehody ujel a nepřivolal k nehodě policistu ani nenabídl žalobci pomoc například tím, že by jej odvezl se psem k veterinárnímu ošetření. Žalobcům vznikla škoda vynaložená za veterinární ošetření psa ve výši 6 277 Kč, dále se jedná o cestovní výdaje nejméně ve výši 548 Kč za 2 cesty žalobců z [obec] do [obec] a zpět za účelem veterinárního ošetření psa osobním automobilem Renault Clio a důvodným shledal i požadavek žalobců na náhradu nemajetkové újmy ve výši 10 000 Kč dle § 2971 o. z., když vzal za prokázané, že došlo k usmrcení 13 leté feny, na níž byli žalobci zvyklí, a jejím usmrcením jim byla způsobena újma, kterou důvodně pociťují jako osobní neštěstí. Důvodným ale neshledal nárok žalobců na náhradu škody ve výši 10 000 Kč za věc zvláštní obliby ve smyslu § 2969 odst. 2 o. z., když neměl za prokázané, že žalovaný psa žalobců usmrtil ze svévole nebo škodolibosti. Celkovou částku ve výši 16 825 Kč, na níž by dle závěru soudu prvního stupně žalobci měli nárok, snížil o 20 % s odkazem na § 2918 o. z., když ke vzniku škody přispěl i a) žalobce tím, že neměl psa v rozporu s obecně závaznou vyhláškou obce na vodítku a míru spoluzavinění stanovil i po zohlednění chování žalovaného po vzniku dopravní nehody, kdy se žalovaný žalobci neomluvil, ani mu nenabídl pomoc. Ve zbývajícím rozsahu jako nedůvodnou žalobu zamítl a s ohledem na částečný úspěch obou stran o nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. 3. Proti výroku I a závislému výroku III podal žalovaný včasné odvolání a namítl, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že žalobce venčil psy na veřejném prostranství a na místní komunikaci a v rozporu s místní vyhláškou je neměl na vodítku, přičemž žalovaný přijel k místu bydliště, zastavil na několik minut, přičemž neopustil vozidlo a pouze převzal od družky okénkem vozidla nějaké věci a následně pokračoval v jízdě a krátce po rozjetí vozidla přejel psa žalobců, volně se pohybujícího před vozidlem na místní komunikaci. Z popsaného skutkového děje je zřejmé, že škodu a následnou nemajetkovou újmy si žalobce způsobil sám, když kromě porušení místní vyhlášky viděl žalovaného přijet s vozidlem, ale přesto psa nechal volně pohybovat přímo před vozidlem, nijak jej neodvolal ani nepřipoutal, ačkoliv na to měl prokazatelně dostatek času, čímž způsobil přejetí psa vozidlem žalovaného po jeho rozjetí. Jednalo se také o psa drobné rasy, který nachází-li se přímo před vozidlem, nemůže být objektivně z vozidla viditelný. Bylo také prokázáno, že žalovaný z vozidla vůbec nevystupoval, pouze jej zastavil, převzal nějaké věci a následně pokračoval v jízdě, což potvrdil i žalobce. Jinak je správný závěr soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno ničeho, že by žalovaný psa žalobců usmrtil úmyslně, ze svévole nebo škodolibosti. Jednalo se tak o nešťastnou náhodu, které mohl a měl zabránit žalobce. Soud prvního stupně zcela nepřiléhavě zavinění žalobce hodnotil toliko snížením nároku o pouhých 20 % a takovýto postup rozhodně neodpovídá míře zavinění žalobce na vzniklé škodě. Zohlednil-li soud prvního stupně chování žalovaného po nehodě, kdy dle soudu se neomluvil ani nenabídl žalobci pomoc, za tento skutkový závěr nemá oporu v provedeném dokazování, když jak svědek [jméno] i svědkyně [příjmení], jejíž výpověď soud prvního stupně přiléhavě hodnotil jako nevěrohodnou, vypověděli, že žalobce po přejetí psa na žalovaného křičel, následně psa vzal a odešel, a proto žalovanému nelze rozhodně přičítat k tíži, že se mu neomluvil a ani nenabídl pomoc, když zjevně k tomuto s ohledem na chování žalobce neměl příležitost. Navrhl proto změnu napadeného rozsudku tak, aby žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta. 4. Žalobci ve vyjádření k odvolání namítli, že v odvolání se vyskytuje řada nepřesností, když nikdo ze svědků netvrdil, že by se psi v době nehody pohybovali volně na komunikaci, naopak bylo prokázáno, že v době nehody držel žalobce mladšího ze psů v náručí a fenka [jméno], na kterou bylo spolehnutí a byla perfektně vycvičená, vzorně seděla na kraji u obrubníku, jež bylo oběma účastníky označeno za místo nehody. Podle zákresu žalovaného to bylo asi 4 m od jeho vozidla, podle svědka [jméno] to bylo asi 8 m od místa, kde s vozidlem stál žalovaný. Není tak možné, pokud byl žalovaný střízlivý, neužil žádné návykové látky a nemá povinnost nosit dioptrické brýle, aby neviděl sedícího psa před obrubníkem minimálně 4 m před svým vozidlem. Z úředního záznamu policie vyplynulo, že dopravní nehodě předcházela zřejmě hádka mezi žalovaným a jeho přítelkyní, kdy ona mu něco hodila do auta a on vztekle odjel a oba byli znatelně rozrušení. Jelikož fenka vzorně seděla u obrubníku, žalobce neměl o ni obavu, neboť nepředpokládal tak prudký odjezd žalovaného a současně předpokládal, že vyjede do silnice směrem od obrubníku a nebude najíždět svým vozidlem k obrubníku, navíc fenka seděla v zorném úhlu žalovaného a byla dobře vidět. Žalovaný z místa nehody ujel až poté, kdy mu žalobce vyhrožoval, že zavolá policií. Vzhledem k prudkému chování žalovaného měl žalobce podezření, že žalovaný je pod vlivem omamných a psychotropních látek a nechtěl se pravděpodobně podrobit žádnému testu. V průběhu řízení také bylo potvrzeno i samotným žalovaným, že nesnášel psy žalobců a vyhrožoval jim usmrcením. Dále poukázali na odpovědnost žalovaného jako provozovatele vozidla i na jeho povinnosti jako řidiče, kdy dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, řidič je povinen dbát zvýšené opatrnosti mj. i vůči zvířatům. K nehodě došlo v obytné zóně, kde nejvyšší povolená rychlost je 20 km/hod. a parkovat lze pouze na místech vyhrazených k parkování, což v daném případě žalovaný nečinil. Komise pro projednávání přestupků uznala žalobce sice vinným za přestupek proti pořádku ve veřejné správě, především na základě svědectví pana [jméno] [jméno], který před komisí tvrdil, že před dopravní nehodou psi žalobce volně pobíhali po ulici a vbíhali i do vozovky, ale přestupková komise nezkoumala, kde se pan [jméno] v době nehody nacházel a zda mohl místo dopravní nehody vidět, naopak svědek před soudem upřesnil, že v den nehody psi volně pobíhat po vozovce neviděl a ani vzhledem k místu, kde se nacházel, na místo vidět nemohl. S důvody, proč soud prvního stupně výpověď svědkyně [příjmení] vyhodnotil jako nevěrohodnou, žalobci nesouhlasí, skutečnost, že má s žalovaným dlouhodobé spory sama o sobě je nedostatečná. Je třeba přihlédnout k tomu, že žalovaný fenku přejel předním i zadním kolem, což vyplývá ze zprávy veterinární kliniky. Na místo nebyla volána policie, když žalovaný urychleně z místa nehody odjel, takže policie nezajistila stopy z místa činu, kde byla krvavá stopa u obrubníku vidět několik dnů a ani vzdálenost od místa, kde vozidlo žalovaného před nehodou parkovalo, a to činilo minimálně 4 m. Navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. 5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. 6. Se skutkovým zjištěním jakož i s právním posouzením věci soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožňuje, když skutková zjištění soud prvního stupně učinil po řádném zhodnocení všech provedených důkazů v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř., tudíž odvolací soud nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění, než z jakých vycházel soud prvního stupně, přičemž s ohledem na řádné, logické zhodnocení provedený