64 CO 247/2021-109 — Krajský soud v Plzni

1. Označeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 31 951 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 19. 8. 2020 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 60 850 Kč s úrokem z prodlení (výrok II), o zaplacení 23 349 Kč (výrok III), o zaplacení úroku ve výši 75,92 % ročně z částky 58 212,56 Kč od 19. 8. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 230 803 Kč (výrok IV), uložil žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 5 808 Kč (výrok V) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI). V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že mezi žalobkyní a žalovaným poté, co žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného, byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které se fakticky dostala do dispozice žalovaného dne 25. 3. 2019 částka 60 000 Kč. Bylo prokázáno, že tato smlouva je nesrozumitelná, neurčitá, není vysvětleno, z jakého důvodu se do dispozice žalovaného dostává částka 60 000 Kč, avšak žalovaný bez bližšího důvodu má uhradit 192 336 Kč. S ohledem na charakter smluvních subjektů a na vymezení jejich práv a povinností je třeba na smlouvu nahlížet jako na absolutně neplatné ujednání - ust. § 580, § 588 občanského zákoníku (o. z.). Žalobkyně – profesionál podnikající v poskytování úvěrů, svoji pozici zneužívá, vystavuje opakovaně nejen žalovaného, ale i jiné subjekty, které s ní uzavírají podobné smlouvy, do podřadné pozice. Zatěžuje je nepřiměřenými povinnostmi, které zcela odporují dobrým mravům. Žalobkyně si musí být vědoma toho, že se na ni obrací subjekty, které již nejsou schopny svoji situaci řešit jiným způsobem než oslovením nebankovních subjektů. Nelze připustit, aby bylo jednání žalobkyně podpořeno soudní cestou v podobě vyhovění žalobního návrhu. Proto soud posoudil nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení. Povinností žalovaného nepochybně je, aby navrátil částku, která se do jeho dispozice dostala bez právního důvodu, včetně zákonného úroku z prodlení z této částky, neboť je nepochybné, že se žalovaný dostal do prodlení se splněním svých povinností vůči žalobkyni v části přiznané soudem. O nákladech řízení rozhodl s odkazem na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. 2. Rozsudek napadla žalobkyně včasným odvoláním, které směřovala proti části výroku II a IV a proti závislému výroku VI o nákladech řízení. Výroky ve věci samé napadla v rozsahu, v jakém byla částí výroku II zamítnuta žaloba o zaplacení 10 462,76 Kč (přirostlý úrok k jistině ke dni zesplatnění přepočítaný sazbou 24,6 % ročně) s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z tohoto základu od 19. 8. 2020 do zaplacení, proti zamítnutí úroku (výrok IV) ve výši 24,6 % ročně ze základu 58 212,56 Kč od 19. 8. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 230 803 Kč, a dále proti části výroku II, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 26 261,56 Kč, představujících rozdíl mezi„ původní dlužnou jistinou úvěru vyčíslenou ke dni zesplatnění“ a částkou odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení, rovněž s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 19. 8. 2020 do zaplacení. Žalobkyně považuje nárokovaný úrok za sjednaný„ v zákonných limitech“ proto nebyl důvod jej ani částečně nepřiznat. Žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěru, v nebankovním sektoru je obvyklé, že úroková míra úvěrů je vyšší než u bank. Při hodnocení přiměřenosti výše úroků je třeba přihlédnout k nejvyšším sazbám uplatňovaným bankami, sjednaný úrok by měl být„ posuzován se sazbou“ 23,97 %. Za nepřiměřené lze považovat jen úroky, které„ převyšují obvyklou míru až čtyřnásobně“, což sjednaný úrok ve výši 75,92 % ročně nepřevyšuje. Odvolání dále obsahuje obecnou právní argumentaci k posuzovaným právním otázkám, bez uvedení skutkových okolností daných v přezkoumávané věci. Žalobkyně poukázala na zásadu smluvní volnosti účastníků soukromoprávních vztahů, povinnost upřednostňovat výklad právních jednání, který bude respektovat jejich platnost a na respekt k zásadě vigilantibus iura skripta sunt. Uzavřenou smlouvu o úvěru považuje za platnou v celém rozsahu, a to včetně ujednání o výši úroku. Na ujednání o výši úroku nelze aplikovat ustanovení § 1813 o. z., a tudíž ani ustanovení § 1815 o. z. Pokud soud dovodil, že dohodnutá sazba úroku je nepřiměřenou, mohlo by se jednat o neúměrné zkrácení (§ 1793 o. z.), kterého by se žalovaný musel dovolat. Případně by se mohlo jednat o nezákonné určení množstevního rozsahu nezpůsobující neplatnost celé smlouvy a smlouva by byla podle ust. § 577o. z. pouze částečně neplatná v rozsahu odpovídajícím tomu, v jaké části by byl úrok převyšoval úrok nejvýše přípustný. Pokud by i soud nahlížel na vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako na bezdůvodné obohacení, pak žalobkyni náleží podle § 3002 o. z., obvyklý úrok jakožto náhrada za užívání finančních prostředků žalobkyně. Navrhla změnu odvoláním napadené části rozsudku prvního stupně tak, aby žalobě bylo v rozsahu podaného odvolání vyhověno. 3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 4. Odvolací soud poté přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v části odvoláním dotčené podle ustanovení § 212, § 212a o. s. ř., jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo. Odvolání není důvodné. 5. V přezkoumávané věci je předmětem řízení nárok žalobkyně na úhradu nesplacené části úvěru, který podle citované smlouvy žalovanému poskytla a který žalovaný nevrátil, včetně souvisejících nároků na zaplacení úroku z úvěru, úroku z prodlení, poplatků a smluvních pokut. Soud prvního stupně správně dovodil, že žalobkyně svá žalobní tvrzení ohledně uzavření a obsahu úvěrové smlouvy jakož i o poskytnutí tvrzených 60 000 Kč prokázala a tato jeho zjištění nejsou odvoláním zpochybňována. Nad rámec toho, co je výše k obsahu mezi účastníky sjednané smlouvy uvedeno ve shrnutí odůvodnění přezkoumávaného rozsudku lze dodat, že žalobkyní předložená smlouva o úvěru byla uzavřena na formuláři žalobkyně a odvolacímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobkyně obsahově shodný formulář smlouvy používá při poskytování spotřebitelských úvěrů opakovaně. Ve smlouvě se sjednává právo úvěrujícího pro případ prodlení úvěrovaného s placením splátek alespoň 65 dnů„ zesplatnit“ úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 6. 4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina a neuhrazený úrok se stává součástí„ nové jistiny“, přičemž v článku 2. 2. smlouvy je ujednáno, že„ úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do Nové jistiny úvěru“; celková výše úroku, který je žalobkyně oprávněna požadovat, je v témže ustanovení omezena na 120 % z částky uvedené ve smlouvě jako„ celkové částky, kterou má klient zaplatit“. 6. Soud prvního stupně smlouvu uzavřenou mezi účastníky správně posoudil jako právní vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem, k čemuž lze dodat, že z hlediska právního posouzení se jedná o smlouvu o úvěru podle ustanovení § 2395 a násl. o. z. Jeho závěr, že tato smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, odvolací soud sdílí a souhlasí s prvoinstančním soudem i v tom, že hodnocená smlouva je neplatná jako celek. 7. I za účinnosti nového občanského zákoníku (a zákona o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá) lze aplikovat judikaturní závěry, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výše) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp zn. 29 Cdo 4498/2007 či 32 Cdo 3516/2009). Je pravdou, jak tvrdí žalobkyně, že neplatné sjednání výše úroku neznamená, že úvěrovaný nemá povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr a bylo by to zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. V případě neplatného ujednání (pouze) o výši úroku by se aplikovalo ustanovení § 577 o. z., a žalovaný by byl zavázán zaplatit úrok ve výši podle ustanovení § 1802 o. z., tj. ve výši úroků požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru by nebylo možno nevyhovět zcela. 8. S odvolatelkou lze rovněž souhlasit v tom, že na ujednání o výši úroku, včetně výše úroku dohodnutého ve spotřebitelském úvěru, ustanovení § 1813 a § 1815 o. z., nedopadají; tato námitka se ovšem s rozhodnutím soudu prvního stupně míjí, neboť toto na aplikaci uvedených ustanoveních postaveno není. 9. Podle ustanovení § 580 o. z., je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům; k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Posuzovanou smlouvou se žalovaný zavazuje k placení úroku ve výši 108,79 % ročně; tato sazba je ve smlouvě skutečně uvedena coby efektivní úrok a odvolací soud nepochybuje, že odpovídá podle žalobkyní objasněného výpočtu nominální sazbě 75,92 %. Výše úroku byla sjednána transpa