64 CO 307/2022-75 — Krajský soud v Plzni

1. Označeným rozhodnutím soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhá proti žalované zaplacení 44 474 Kč s příslušenstvím, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a žalobkyni uložil zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 444 Kč. V projednávané věci je zřejmé z textu smlouvy uzavřené mezi předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne [datum], že byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisuje zapůjčená částka,„ poplatky“, splátky a další konkrétní údaje související s osobou žalované. Žalovaná její text těžko mohla ovlivnit. Okolnosti uzavření smlouvy nemohl zjistit, ani to v jakém postavení se oba účastníci smlouvy nacházeli, nicméně je zřejmé, že je to žalovaná, která je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, jejíž postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Žalobkyně předložila smlouvu a smluvní podmínky smlouvy o půjčce oddělené od smlouvy. Tyto nejsou žalovanou podepsány a soud má vážné pochybnosti o poctivosti předchůdce žalobkyně. Soud považuje výše uvedené právní jednání za neplatné pro rozpor s dobrými mravy také z toho důvodu, že žalobkyně požaduje po žalované„ poplatek“ v částce 28 994 Kč, který má být složen z úroku, poplatku za zpracování a administrativní činnost. Z těchto částek není zřejmé, jak k nim věřitel dospěl. Jaký je skutečný zisk věřitele z této transakce, není patrné. Zato spotřebitel – žalovaná, musí vnímat celou tuto částku jako odměnu, jež musí zaplatit za to, že si půjčila 30 000 Kč. Poplatek (odměna) tvoří 94,65 % z částky, která byla žalované půjčena, což odporuje dobrým mravům. Smlouva o zápůjčce neobsahuje ani v nejmenším informace, které by mohl věřitel posuzovat za účelem zjištění schopnosti žalované splácet sjednaný úvěr. Tato povinnost vyplývá z ust. § 9 zákona o spotřebitelském úvěru. Pakliže bylo plnění žalované poskytnuto na základě neplatné smlouvy o úvěru, tedy fakticky bez právního důvodu, je na místě, aby žalovaná vrátila to, oč se obohatila. V tomto směru soud zjistil, že žalovaná zaplatila žalobkyni resp. jejímu právnímu předchůdci celkem 33 079 Kč. Na straně žalované proto nevzniklo bezdůvodné obohacení, když poskytnutou částku 30 000 Kč o 3 079 Kč přeplatila. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, kterým napadla jeho výroky I a II. Vymezila se proti závěru, že zkoumaná smlouva je neplatná pro svůj obsah. Jednotlivá ujednání smlouvy nemohou být nepřiměřená, žalovaná s nimi byla seznámena v rámci předsmluvní kontraktace. Veškeré ve smlouvě sjednané částky musely být žalované zcela jasné, a přesto smlouvu uzavřela. Ujednání ohledně výše úroku i dalších poplatků jsou vyloučena z přezkumu přiměřenosti dle komunitárního práva – směrnice č. 93/13 EHS, která je recipována do § 1813 o. z., neboť se jedná o ujednání vyjádřená v souladu s článkem 4 odst. 2 směrnice jasně a srozumitelně. Ujednání o úroku, částce za zpracování, doručení, administrativní činnost, flexibilní splácení, částce za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení jsou individuálně sjednaná a nejsou předtištěna způsobem, který by vylučoval možnou angažovanost v jejich úpravě ze strany spotřebitele. Žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1783/11, který zdůrazňuje prioritu výkladu, jenž nevede k neplatnosti smlouvy. Úrok byl sjednán ve fixní částce 9 888 Kč, která odpovídá úrokové sazbě 29 %, která je běžná. Ostatní sjednané poplatky byly v souladu se smluvními podmínkami zejména s článkem 1.. Pokud by soud měl za to, že sjednaný úrok či poplatky byly nepřiměřené, měl aplikovat § 577 o. z. a pouze moderovat výši sjednaného úroku a poplatků. Vytkla soudu prvního stupně, že v případě, že měl za to, že žalobkyně nevylíčila skutečnosti týkající se prověření úvěruschopnosti žalované a nepředložil k tomu důkazy, vyzvat k doplnění tvrzení. Její právní předchůdce vycházel ze zákaznické karty ke smlouvě, která pravdivě a úplně na základě dokumentů předložených žalovanou uváděla veškeré ověřené relevantní informace. Tento dokument byl pořízen před podpisem smlouvy a pravost v něm uvedených informací stvrdila svým podpisem žalovaná a vázaný zástupce předchůdce žalobkyně [příjmení] [jméno], který ověřil, že žalovaná má pravidelný měsíční příjem ve výši 8 60, což bylo doloženo složenkami za měsíce srpen až říjen 2018. Dále byly zástupcem předchůdce žalobkyně ověřeny další čisté příjmy domácnosti žalované ve výši 27 000 Kč. Podle jejího sdělení doloženého složenkami za měsíce srpen, září a říjen 2018 odhadované měsíční výdaje činí 4 900 Kč. Ve spojení s dalšími osobami ve společné domácnosti a ověřenými výdaji ve spojitosti s výpočtem behaviorálního score je tak zřejmé, že bonita žalované byla vázaným zástupcem ověřena správně a s odbornou péčí a s přihlédnutím k tomu, že se jednalo o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3236/18 a ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, jehož právní závěr je v právně a skutkově totožném případu zcela opačný od závěru soudu prvního stupně. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě i ve zbývajícím rozsahu vyhověl. 3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila. 4. Odvolací soud přezkoumal v odvoláním dotčeném rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. Odvolání žalobkyně není důvodné. 5. V přezkoumávané věci je předmětem řízení nárok na splacení úvěru, který byl žalované poskytnut předchůdcem žalobkyně na základě smlouvy uzavřené dne [datum]. Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že nároky z této smlouvy (respektive z právních jednání činěných v souvislosti s ní, neboť smlouvu má za neplatnou), které jsou v řízení uplatněny, byly žalobkyni účinně postoupeny, s čímž odvolací soud souhlasí. Žalobkyně požaduje zaplacení 44 474 Kč, z čehož je dle žalobních tvrzení 15 880,12 Kč nesplacená jistina zápůjčky, 9 593,88 Kč„ poplatek za poskytnutí a správu úvěru“, 15 000 Kč smluvní pokuta, vypočtená sazbou 0,1 % z jistiny zápůjčky a dohodnutého„ poplatku“, s jejichž zaplacením byl žalovaný v prodlení za dobu do 1. 2. 2022, a sankčních poplatků ve výši 4 000 Kč. Dále v řízení uplatnila požadavek na zaplacení úroku ve výši 29 % ročně ze základu 15 880,12 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši určené subsidiárně předpisy práva občanského (§ 1970 občanského zákoníku (o. z.) a ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) za dobu do 17. 3. 2022 vyčísleného částkou 859,76 Kč. 6. Odvolací soud předloženou smlouvu ve shodě s jejími účastníky posuzoval podle ustanovení § 2390 a násl. o. z., o smlouvě o (úplatné) zápůjčce. Soud prvního stupně, správně dovodil, že jde o vztah mezi podnikatelem, který peněžní prostředky poskytl žalované v rámci výkonu svého podnikání a spotřebitelem a že je jednotlivá ujednání smlouvy třeba posuzovat i podle právních norem zajišťujících ochranu spotřebitele, především zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. (dále jen ZSpotřÚ). 7. Ustanovení § 86 ZSpotřÚ (tedy nikoliv § 9 jak nesprávně uvedl soud prvního stupně) stanoví povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele s tím, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Toto ustanovení zpracovává do vnitrostátní úpravy čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen Směrnice). Důsledky porušení této povinnosti upravuje zákon o spotřebitelskému úvěru v ustanovení § 87 odst. 1 věta prvá a druhá. Jazykovým výkladem §87 ZSpotřÚ ve znění účinném v době uzavření posuzované smlouvy (před 28. 5. 2022) lze dospět k závěru, že s porušením povinnosti dle § 86 odst. 1 věta druhá ZSpotřÚ je spojena toliko relativní neplatnost, které se spotřebitel musí dovolat ve lhůtě tří let od uzavření smlouvy. Odvolací soud se ale i s ohledem na právní závěry Evropského soudního dvora obsažené v jeho rozhodnutí ve věci OPR- Finance s.r.o. proti GK ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. C - 679/18 přiklonil ke stále více se prosazujícímu názoru, že porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele má i u smluv na které dopadá již změněné znění ust. § 87 ZSpotřÚ, za následek absolutní neplatnost smlouvy. Soudní dvůr Evropské Unie vyložil články 8 a 23 Směrnice tak, že neumožňují vnitrostátní úpravu, dle níž by se sankce stanovená za porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, kterou je neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli toliko jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatnila pouze tehdy, pokud spotřebitel neplatnost smlouvy namítne. Ústavní soud v nálezech sp. zn. PL ÚS 12/8 a sp. zn. PL ÚS 1/10 vyslovil názor, že vnitrostátní soud má„ v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství povinnost zajistit plný účinek těchto norem.“ Přitom je