14 Co 103/2024-214 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně vyhověl žalobě o zaplacení odměny za správu domu č. p. , Anonymizováno, v , adresa, v měsících března až září 2021. Obranu žalovaného spočívající v tvrzení, že žalobkyně nevykonávala správu řádně, resp. úplně, soud shledal bezvýznamnou, protože „možnost snížení odměny nebyla účastníky řízení v uzavřené smlouvě dne 7. 7. 2010 ujednána.“ Protože žalovaný neměl právo na snížení smluvní odměny, nepovažoval soud za platná právní jednání dopisy ze dne 27. 4. a 4. 6. 2021, v nichž žalovaný odměnu jednostranně snížil. Námitku započtení vzájemné pohledávky za užívání tzv. technické místnosti bez právního důvodu považoval soud podle § 1987 odst. 2 o. z. za neúčinnou, neboť je nejistá a žalobce to namítl.2. Žalovaný se proti rozsudku odvolal. Měl za to, že odměna by měla být snížena podle § 730 odst. 2 obč. zák., jelikož nezdar ve smyslu tohoto ustanovení byl způsoben porušením povinnosti žalobkyně. Vzájemnou pohledávku za spornou nepovažoval, neboť je zřejmé, že žalobkyně předmětný nebytový prostor užívala, a to i pro jiné účely než správu domu č. p. , Anonymizováno, , a nic za to neplatila. Výše bezdůvodného obohacení přitom byla určena dvěma odbornými vyjádřeními.3. Žalobkyně považovala rozsudek za správný. Pokud jde o vzájemnou pohledávku a námitku započtení, uvedla, že používání technické místnosti bylo nezbytným předpokladem pro řádný výkon správy a že jde v každém případě o pohledávku spornou, a tedy nezpůsobilou k započtení. K otázce snížení odměny žalobkyně uvedla, že své povinnosti řádně plnila a že snížení odměny výše uvedenými dopisy bylo nesrozumitelné, a proto neplatné. Také se domnívá, že sjednaná odměna ani nemohla být jednostranně snížena a že ani není zřejmé, jak by se na výši odměny mělo projevit případné neprovedení některých činností.4. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.5. Pokud jde o námitku započtení, souhlasí odvolací soud plně se soudem prvního stupně, že vzájemná pohledávka je sporná, a proto ji žalovaný s ohledem na námitku žalobkyně použít k započtení nemohl. Aby totiž byla posouzena její důvodnost, muselo by být mimo jiné zjištěno, zda a v jakém rozsahu žalobkyně technickou místnost potřebovala pro správu domu a zda a v jakém rozsahu ji využívala k něčemu jinému, případně zda strany ohledně užívání této místnosti projevily nějakou vůli. To by skutečně vedlo k podstatnému oddálení rozhodnutí o žalobním nároku a obsahem řízení by spíše než zjištění pohledávky žalobce bylo zjišťování pohledávky vzájemné. Nechť si žalovaný vyčká výsledku řízení o žalobě, kterou svou pohledávku proti žalobkyni uplatnil (16 C 94/2021). Odvolací soud jen dodává, že občanský zákoník z roku 2012 a jeho § 1987 odst. 2 o. z. se v daném případě použije proto, že vzájemná pohledávka měla vzniknout za účinnosti tohoto občanského zákoníku, a podle něj se proto posuzuje nejen její vznik, ale i její započitatelnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3347/2019).6. Pokud jde o otázku právního významu plnění smlouvy ze strany žalobkyně a možnosti snížení odměny, vycházel odvolací soud původně z toho, že s ohledem na princip ekvivalence vzájemných plnění, nemůže mít právo na plnou odměnu strana, která nevykonala vše, co vykonat měla. Přitom by nešlo ani o nárok z titulu vadného plnění, ani o námitku nesplněné smlouvy podle § 560 obč. zák., ba ani o aplikaci § 730 odst. 2 obč. zák. O vadné plnění by nešlo proto, že nedostatky, které žalovaný žalobkyni vytýkal výše zmíněnými dopisy, nespočívaly v tom, že by žalobkyně něco provedla špatně, nýbrž v tom, že něco neprovedla vůbec. O námitku nesplněné smlouvy ve smyslu § 560 obč. zák. nejde proto, že toto ustanovení neřeší částečný či úplný zánik práva na protiplnění, jako v tomto případě, ale jen (dočasné) odepření protiplnění. A konečně o § 730 odst. 2 obč. zák. nelze uvažovat proto, že podle smlouvy o správě domu měla žalobkyně provádět určitou činnost bez toho, že by byl určen výsledek, jehož má dosáhnout; ostatně žalovaný nevytýká žalobkyni nedosažení nějakého výsledku, nýbrž prosté nevykonání některých dílčích činností, z nichž správa domu měla sestávat.7. To, že zákon ani smlouva snížení odměny výslovně nezakotvují nebo že nestanoví kritéria pro snížení, nepovažoval odvolací soud původně za rozhodující, neboť měl za nepřijatelné, aby strana, která sama v plném rozsahu nesplnila a již splnit nemůže, měla právo na celé protiplnění; v extrémním případě by to jinak mohlo znamenat, že celé protiplnění dostane přesto, že sama neposkytla vůbec žádné plnění. Omezení práva na protiplnění, tedy krácení odměny, by v tomto pojetí bylo eo ipso důsledkem neúplného plnění a nevyžadovalo by žádný konstitutivní akt ze strany žalovaného – proto odvolací soud považuje námitky žalobkyně stran nesrozumitelnosti uvedených dopisů za nevýznamné. Za překážku omezení nepovažuje konečně ani obtíže při určení poměrné části odměny, na něž poukazovala žalobkyně – určit výši snížení by soud mohl s ohledem na § 136 o. s. ř. podle své úvahy. Při by vyšel mimo jiné z toho, co vše v daném měsíci měla žalobkyně učinit (což se samozřejmě každý měsíc mohlo lišit) a co z toho neučinila.8. Odvolací soud však nakonec z judikatury Nejvyššího soudu dovodil, že bez zvláštního zákonného ustanovení nebo smluvního ujednání omezit právo na odměnu nelze.9. Především odvolací soud poukazuje na rozsudek ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 848/2006. V něm se žalující sportovec na základě smlouvy o spolupráci při výkonu sportovní činnosti domáhal základní, paušálně stanovené měsíční odměny 20 000 Kč za měsíce, v nichž se na sportovních aktivitách žalovaného klubu nepodílel buď vůbec, anebo jen v menším rozsahu. Nejvyšší soud k tomu konstatoval: „Jestliže z obsahu smlouvy a ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nevyplývá, že by povinnost žalované „poskytovat hráči základní měsíční odměnu 20.000,- Kč“ byla vázána na splnění jeho povinnosti podle čl. I. smlouvy [srovnej znění čl. III. písm. a) smlouvy], nýbrž naopak bylo zjištěno, že závazek každého z nich byl dohodnut k jinému časovému okamžiku (žalobce měl okamžikem účinnosti smlouvy plnit své povinnosti a žalovaná se zavázala platit mu měsíční odměnu splatnou vždy ke 25. dni následujícího měsíce), nejedná se o synallagmatický závazek ve smyslu ustanovení § 560 obč. zák.; vzájemná podmíněnost plnění tak nevyplývá ani z obsahu smlouvy ani ze zákona (§ 51 obč. zák.). V úvahu nepřichází aplikace věty druhé téhož ustanovení, neboť žalovaná je povinna plnit až následně a nikoliv předem. Vycházeje jen ze smluvních ujednání (obsahu sporné smlouvy), nelze než dospět k závěru, že povinnost žalované zaplatit žalobci základní měsíční odměnu není podmíněna vzájemným plněním žalobce (nemá synallagmatický charakter) a při nedostatku smluvní úpravy podmínek, za kterých je možno ji krátit, popřípadě nevyplatit vůbec (tzn. porušení jakých povinností bude takto postihováno a v jakém rozsahu bude odměna snížena), nelze žalobci nárok na výplatu úplné odměny podle čl. III. smlouvy upřít.“10. V zásadě stejně se vyjádřil Nejvyšší soud k poměru mezi nájemcem a pronajímatelem. Pokud jde o nájemcovu povinnost platit nájemné, uvedl v usnesení ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 782/2005, že její splnění „nelze podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svou povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Uvedená povinnost pronajímatele a povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných závazků (§ 560 obč. zák.), a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat.“ A obráceně, pokud jde o povinnost pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, uvedl v usnesení ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 513/2006, uvedl, že „není tzv. synallagmatickým závazkem dle § 560 obč. zák., tj. její splnění nelze podmiňovat splněním povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, např. povinnosti platit nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu.“11. Odvolací soud to chápe tak, že nejsou-li strany povinny si plnit „z ruky do ruky“, ale každá z nich má stanovený určitý čas plnění, a není-li zároveň stanoveno, že by se při částečném plnění mělo krátit i protiplnění, pak protiplnění nelze odepřít podle § 560 obč. zák., natož krátit.12. V daném případě jde právě o takovou situaci. Žalovaný měl platit paušálně stanovenou odměnu každý měsíc k určitému dni, aniž by ve smlouvě bylo uvedeno, že podmínkou je úplné splnění smlouvy v daném měsíci ze strany žalobkyně. Takovým ujednáním nejsou ani slova, jimiž argumentoval žalovaný, totiž že „objednatel se zavazuje za obstarávání správy domu a pozemku podle čl. II – V této smlouvy platit správci sjednanou odměnu.“ Že zde odměna byla za správu domu, tak jako byla v případech řešených Nejvyšším soudem odměna za sportovní činnost nebo nájemné za možnost nerušeného užívání domu, neznamená, že by šlo tzv. synallagmatický závazek, jak jej chápe Nejvyšší soud.13. Odvolací soud proto – s respektem k judikatuře Nejvyššího soudu, proti níž ani on, ani účastníci, nemají