14 Co 110/2024-199 — Krajský soud v Plzni

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně v rozsahu 494 017,12 Kč s úroky z prodlení vyhověl (výrok I) a v rozsahu 1 622 676 Kč s úroky z prodlení zamítl (výrok II) žalobu o náhradu nákladů ochranného léčení v , podezřelý výraz, , podezřelý výraz, , adresa, , které žalobce za žalovaného platil proto, že žalovaný nebyl zdravotně pojištěn. Náhradu žalobkyně požadovala za období od 5. 12. 2018 do 3. 5. 2022, neboť 4. 5. 2022 získal žalovaný trvalý pobyt na území České republiky a následkem toho se stal pojištencem , Anonymizováno, , podezřelý výraz, , Anonymizováno, . Soud prvního stupně zohlednil rozsudek o omezení svéprávnosti žalovaného, který nabyl právní moci 30. 7. 2022, a dospěl k závěru, že za následující dobu má žalovaný hradit náklady léčení pouze ve výši, v jaké podle rozsudku o omezení svéprávnosti může nakládat s vlastními prostředky (2 000 Kč měsíčně); to je za příslušné období méně, než žalobkyně požaduje, a proto soud žalobu částečně zamítl (k omylu při určení výše dluhu viz níže). Žalobce se proti zamítavému výroku odvolal, protože nesouhlasil s tím, jaký soud prvního stupně přikládal význam rozsudku o omezení svéprávnosti. Namítl, že rozsudek omezuje žalovaného pouze, pokud se týče právních jednání, a to navíc právních jednání soukromoprávní povahy. Ochranné léčení není právním jednáním a povinnost k náhradě nákladů léčení vznikla žalovanému bez ohledu na jeho vůli, ze zákona. Opatrovník žalovaného poukázal na to, že žalovaný s ohledem na svůj zdravotní stav nebyl schopen posoudit situaci, ve které se nacházel a vyřešit si své záležitosti tak, aby nevznikla újma. Měl za to, že ústavní zařízení, v němž žalovaný vykonává ochrannou léčbu, mělo za žalovaného zdravotní pojištění vyřídit. Odvolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek je správný, byť z jiných důvodů, než kterými jej odůvodnil soud prvního stupně. S ohledem na to nepovažoval za důležité, že výpočet výše dluhu soudem prvního stupně je nesprávný, neboť žalobce požadoval náhradu pouze za dobu do 3. 5. 2022 (tudíž soud prvního stupně měl na základě svého právního názoru žalobě vyhovět zcela). Podstatné je, žaloba je nedůvodná. Souhlasit je třeba s argumentací žalobce uvedenou v odvolání, k níž odvolací soud nemá co dodat – omezení svéprávnosti opravdu s povinností hradit náklady nedobrovolného léčení nesouvisí. Omezení svéprávnosti, či obecněji neschopnost činit právní jednání, má však v tomto případě jiný význam. Žalobce dovozuje povinnost žalovaného k náhradě z toho, že v , Anonymizováno, , Anonymizováno, nebyl zdravotně pojištěn. Ke vzniku zdravotního pojištění přitom žalovanému podle soudem prvního stupně citovaného § 3 odst. 1 písm. d) bod 8 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, stačilo, aby jako občan , Anonymizováno, , Anonymizováno, byl na jejím území přihlášen k trvalému pobytu. Žalovaný však zjevně přihlášení nebyl schopen, bez ohledu na to, že mu rozsudkem o omezení svéprávnosti bylo ponecháno aktivní volební právo, jak se argumentoval soud prvního stupně. To, že mu bylo ponecháno, nevypovídá nutně o jeho schopnosti volit, navíc rozsudek o omezení svéprávnosti postrádá v tomto bodě odůvodnění (viz bod 10 odůvodnění na č. l. 24 spisu); každopádně se však týká jen výkonu volebního práva, nikoli jiných jednání vůči úřadům. Způsobilost činit úkony ve správním řízení, mezi něž patří i přihlášení se k trvalému pobytu, nemají podle § 28 odst. 2 správního řádu osoby omezené ve svéprávnosti v rozsahu tohoto omezení. Ustanovení je přitom třeba v zájmu ochrany osob s duševní poruchou vykládat tak, že způsobilost nemají ani osoby, které sice dosud rozsudkem ve svéprávnosti omezeny nebyly, ale podmínky pro omezení u nich jsou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3040/16). Již rozsudek, jímž byl omezen ve svéprávnosti, napovídá, že žalovaný není schopen činit žádná právní ani procesní jednání – jeho svéprávnost totiž byla omezena v maximálním možném rozsahu, tedy až na běžné záležitosti každodenního života (viz § 64 o. z.). Tato neschopnost ovšem nenastala až právní mocí rozsudku (30. 7. 2022), ale byla zde již od počátku ochranného léčení, za nějž žalobce požaduje náhradu, tedy i 5. 12. 2018. To plyne zejména ze znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 10. 5. 2018, vypracovaného v rámci trestního stíhání, které skončilo odložením trestní věci proto, že žalovaný nebyl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání a ovládat je (č. l. 63 připojeného policejního spisu zn. KRPS-121961/TČ-2018). Dle závěrů znaleckého posudku žalovaný, jenž „prakticky žije již 26 let sociálně izolovaně, jen se sporadickými kontakty s lidmi,“ (č. l. 43 policejního spisu) trpí paranoidní schizofrenií projevující se vztahovačností, paranoiditou a bludným prožíváním a jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti byly vymizelé (č. l. 44); současně znalec uvedl, že žalovaný „není schopen plnohodnotné účasti v trestním řízení a není schopen se sám hájit pro své psychické prožívání a psychickou poruchu, včetně chorobného zpracování reality.“ Žalovaný tedy evidentně nebyl schopen uvážit potřebu zdravotního pojištění či přihlášení se k trvalému pobytu, ani si tyto záležitosti na úřadech vyřídit. Shrne-li se pak vše uvedené, ukáže se, že žalobce požaduje po žalovaném náhradu v důsledku toho, že se nepřihlásil k trvalému pobytu v České republice, čehož ovšem nebyl schopen. Vyčítá žalovanému něco (nepřihlášení se k trvalému pobytu a nezaložení účasti na zdravotním pojištění), co žalovaný nemohl ovlivnit. Takové použití zákona by však podle odvolacího soudu bylo kruté a uráželo obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 o. z.), a proto se k němu nelze uchýlit. Navíc z uvedeného vyplývá, že žalovaný nebyl k trvalému pobytu přihlášen proto, že selhaly orgánu státu, tedy žalobce. Jestliže již v roce 2018 orgány státu, včetně soudu, který rozhodoval o ochranném léčení, zjistily, v jakém je žalovaný stavu a jakým způsobem žije (jako bezdomovec v lese), měly dát podnět k zahájení řízení o omezení svéprávnosti (§ 13 odst. 1 věta druhé z. ř. s.), tak aby žalovaný neutrpěl újmu třeba právě tím, že si nebude moci vyřizovat úřední záležitosti; nemělo se stát, že bude po tak dlouhou dobu bez ochrany. Stát se tedy v tomto řízení dovolává právního následku, který by nevznikl, kdyby plnil své povinnosti. Dovolává se tak vlastního protiprávního jednání, a i proto nemůže jeho nárok požívat právní ochrany (§ 6 odst. 2 o. z.). Proto odvolací soud zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. O nákladech řízení rozhodl s ohledem na úspěch žalovaného a s ohledem na to, že jeho opatrovník žádné náklady neuplatnil ani nejsou zřejmé ze spisu.