61 Co 177/2024-360 — Krajský soud v Plzni

1. Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 6 C 102/2019–329, zastavil řízení o určení, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou trval od 1. 5. 2005 do 28. 2. 2014 (výrok I), zamítl žalobu ze dne 17. 5. 2019, ve znění její změny ze dne 9. 1. 2024, na určení, že mezi žalobcem a žalovanou byl právní vztah, a to pracovní poměr, ve kterém byl žalobce zaměstnancem žalované a žalovaná byla zaměstnavatelkou žalobce (výrok II), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 33 880 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).2. Řízení o určení, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou trval od 1. 5. 2005 do 28. 2. 2014, soud prvního stupně zastavil podle § 96 o. s. ř. s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby provedené žalobcem, se kterým žalovaná souhlasila. Žalobu (ve zbývající části) zamítl, neboť sice uzavřel, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř., avšak současně uzavřel, že žalobce pro žalovanou jako zaměstnanec nepracoval a že žalobce uzavření písemné pracovní smlouvy ze dne 1. 5. 2005 neprokázal.3. Proti tomuto rozsudku podal si žalobce včasné odvolání, a to proti všem jeho výrokům, neboť dle něj soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b, a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá také na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně žalobce namítl, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzené skutečnosti, že vykonával závislou práci pro žalovanou, že tuto práci vykonával osobně a soustavně a že žalovaná byla jediným zdrojem jeho příjmů, čímž na ní byl hospodářsky závislý, dále k tomu, že v jiných řízeních neuvedl zaměstnání u žalované pro pohrůžku ze strany žalované, že mu jinak neumožní střídavou výchovu nezletilé dcery, kterou posléze žalovaná také uskutečnila, a že shora uvedenou závislou práci vykonával bez přerušení, když podnikatelská činnost, ve které ji vykonával, přešla z jeho předchozího zaměstnavatele , Anonymizováno, , , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., na žalovanou. Soud prvního stupně dle žalobce také nepřihlédl k jím označeným důkazům, zejména v tvrzeních žalované shodných s jeho tvrzeními o tom, že jím namítané činnosti prováděl v rámci podnikání žalované na její živnostenské oprávnění, které bylo na žalovanou převedeno z firmy , Anonymizováno, , , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., že šlo o jejich společné podnikání na živnostenské oprávnění žalované a že hlavní zdroj společných příjmů účastníků v té době pocházel z činnosti žalobce. Nesprávné právní posouzení věci spočívá dle žalobce v tom, že neaplikoval § 249 odst. 2 zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.) ohledně přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů převodem činnosti zaměstnavatele , Anonymizováno, , , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., na žalovanou, dále že neaplikoval § 20 zákoníku práce ohledně nemožnosti dovolat se neplatnosti pracovního poměru pro absenci písemné pracovní smlouvy, dále že neaplikoval § 18 zákoníku práce ohledně výkladu právního jednání nejpříznivějšího pro zaměstnance, dále že neaplikoval standard dokazování závislé práce, který nastavil Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích ve věcech sp. zn. 4 Ads 175/2011 a sp. zn. 6 Ads 46/2013, a nakonec i v tom, že se odchýlil od evropské právní praxe, jak chápe vztah odměny a závislé práce Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 3. 7. 1986, Lawrie Blum, 66/85, Recueil. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.4. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že jeho odvolání považuje za nedůvodné, a naopak rozhodnutí soudu prvního stupně ve všech jeho výrocích za věcně i právně správné. Zdůraznila přitom, že řízení se vede již poměrně dlouhou dobu a v jeho rámci bylo provedeno mnoho důkazů, ovšem žádným z nich nebyla prokázána tvrzení žalobce obsažená v jeho žalobě ve znění jejích změn. Naopak bylo dle žalované prokázáno její popěrné tvrzení o tom, že žádný pracovněprávní vztah mezi účastníky nikdy sjednán nebyl a ani nikdy fakticky či materiálně neexistoval. Dle žalované nebylo prokázáno, že by mezi účastníky byl dán, byť jen některý ze znaků závislé práce. K námitkám uplatněným žalobcem v odvolání žalovaná uvedla, že žalobce jím namítaná tvrzení, k nimž neměl soud prvního stupně přihlédnout, neprokázal a neunesl tak své břemeno důkazní. Pokud žalobce poukazoval na vyjádření žalované ve věci, pak z tohoto vyjádření účelově vytrhl jen ty části, které pro něj takto vytrženě z kontextu vyznívají příznivě, a naopak opomenul části, které jsou pro vyjádření žalované podstatné, a v nichž vyvrací tvrzení žalobce. Celé vyjádření žalované, z něhož žalobce vytrhuje jen určité části, je nutné ale brát v kontextu celého textu, z něhož jednoznačně vyplývá, že podle žalované mezi účastníky nikdy nebyl formální, ani materiální pracovněprávní vztah, nikdy mezi nimi nebyly dány žádné znaky závislé práce v té podobě, že by žalovaná měla být zaměstnavatelem žalobce a on jejím zaměstnancem. Pokud jde o námitku neaplikování § 249 odst. 2 zákoníku práce ohledně přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze společnosti , Anonymizováno, , , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, o., na žalovanou, k tomu žalovaná uvedla, že žalobce neprokázal, že by mělo dojít k jakémukoliv převodu činnosti mezi jakýmkoliv subjektem a žalovanou, a tudíž ani neprokázal, že by mělo dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Žalovaná sice ve svých vyjádřeních o návaznosti práce žalobce u jednotlivých subjektů hovořila, ovšem jen z toho důvodu, aby poukázala na účelovost jednání žalobce s cílem získat pro sebe prospěch. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů u dosavadního zaměstnavatele na nového může také dojít toliko na základě právního předpisu, a tedy takový přechod nemůže nastat jen na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů, kdy k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází pouze za situace, kdy je realizován převod, přechod či pronájem podniku či jeho části, ovšem nic takového v řízení prokázáno nebylo, neboť k ničemu takovému ani nedošlo. K aplikaci § 20 zákoníku práce žalovaná namítla, že zákoník práce č. 65/1965 Sb. upravoval v tomto ustanovení zcela jinou problematiku, a i pokud by teoreticky byl použitelný § 20 aktuálně účinného zákoníku práce, pak by muselo být započato s plněním, aby nebylo možné se dovolávat neplatnosti právního jednání, které nebylo učiněno v požadované formě. Právní jednání spočívající ve vzniku či změně základního pracovněprávního vztahu ale učiněno mezi účastníky nebylo a nebylo ani prokázáno. Rovněž § 18 předchozího zákoníku práce upravoval jinou materii, než žalobce uvádí, přičemž žádným důkazem před soudem prvního stupně navíc nebyla prokázána existence právního jednání, které by mělo směřovat k uzavření a trvání pracovněprávního vztahu mezi účastníky v jakékoliv podobě, a žádným výkladem to nelze ani dovodit. Dále žalovaná uvedla, že dle ní znaky závislé práce vykonávané žalobcem pro ni dány nebyly, a z toho důvodu nemohly být v řízení ani prokázány, a tudíž žalobcem citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie nejsou v dané věci vůbec použitelná. Žalovaná tedy navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně i právně správný potvrdil a přiznal jí právo na náhradu nákladu odvolacího řízení.5. Na podkladě včasného odvolání žalobce přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle § 212 a násl o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobce a vyjádření žalované k němu, a poté co dokazování provedené před soudem prvního stupně doplnil, dospěl k závěru, že ve své podstatě odvolání žalobce za důvodné považovat nelze, byť nelze přistoupit k potvrzení napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jak bylo žalovanou navrhováno.6. V posuzované věci se žalobce žalobou podanou u Okresního soudu v Rokycanech dne 17. 5. 2019 domáhal vydání soudního rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že 1. 5. 2005 byla právně platně uzavřena pracovní smlouva mezi žalovanou jako zaměstnavatelkou žalobce a žalobcem jako zaměstnancem žalované. Tuto svoji žalobu odůvodnil tím, že do dne 30. 4. 2005 byl zaměstnán ve společnosti , Anonymizováno, , , Anonymizováno, ., Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., kde vykonával obchodně technickou, inženýrskou a organizační práci ve výstavbě staveb a zařízení pro venkovní reklamu, kdy pracovní poměr ukončil dohodou, kterou za společnost , Anonymizováno, , , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , Anonymizováno, .o, Anonymizováno, , podepsala žalovaná. Dne 1. 5. 2005 uzavřel pra