13 Co 326/2025-98 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti žalované za škodu, která mu vznikla nesprávným úředním postupem žalované spočívajícím v nepřiměřené délce přestupkového řízení vedeného proti žalobci u , právnická osoba, , adresa, a Krajského úřadu Karlovarského kraje - odboru dopravy a silničního hospodářství pod sp. zn. MUSO/115207/2021/OPŽÚ/VEVO pro přestupek podle zákona o silničním provozu, jehož se měl dopustit tím, že dne 7. 10. 2021 na parkovišti v obci , adresa, narazil nákladním vozidlem, které řídil, do zaparkovaného osobního automobilu , Anonymizováno, , Anonymizováno, paní , jméno FO, a poté z místa dopravní nehody odjel, aniž splnil povinnosti účastníka dopravní nehody.2. Žalovaná v posuzovaném případě uznala existenci odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), konstatovala porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a žalobci se omluvila. Tuto formu satisfakce považovala žalovaná za dostatečnou, proto navrhovala zamítnutí žaloby.3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy podle ust. § 14 OdpŠk, tedy předběžně uplatnil nárok u žalované. Ve věci samé pak vycházel zejména z obsahu připojeného spisu Městského úřadu Sokolov sp. zn. MUSO/115207/2021/OPŽÚ/VEVO. Přestože bylo přestupkové řízení zastaveno z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek, soud prvního stupně posuzoval, zda se žalobce skutku, který mu byl v přestupkovém řízení kladen za vinu, dopustil. Na podkladě videozáznamu o nehodě obsaženého v přestupkovém spise, na němž bylo zaznamenáno, že do vozidla paní , jméno FO, narazilo nákladní vozidlo odtahové služby, kterou vlastní žalobce a dále se zřetelem ke skutečnosti, že svědek , jméno FO, identifikoval žalobce jako řidiče tohoto nákladního vozidla na základě fotografie žalobce z centrální evidence obyvatel, kterou mu předestřel prap. , jméno FO, , dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce se přestupku, pro který proti němu bylo posuzované přestupkové řízení zahájeno, dopustil. Poté soud prvního stupně hodnotil podle kritérií vymezených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, průběh a délku přestupkového řízení. Vzal za prokázané, že řízení trvalo cca 2 roky a 4 měsíce, přičemž se konalo před dvěma stupni správního orgánu. Řízení hodnotil jako standardně složité. Nezjistil, že by se žalobce na délce řízení podílel obstrukčním jednáním. Z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného pak přihlédl ke zjištění, že podle zprávy Městského úřadu v Sokolově, kterou si vyžádal, bylo proti žalobci za posledních pět let vedeno 16 přestupkových řízení o celkem 29 přestupcích, z čehož dovodil, že žalobce měl bohaté zkušenosti z přestupkového řízení, věděl, kdy odpovědnost za přestupek zanikne, a proto pro něho přestupkové řízení bylo daleko menší zátěží než pro někoho, kdo by byl účastníkem takového řízení poprvé. Dále soud prvního stupně přihlédl k tomu, že žalobci v přestupkovém řízení hrozila jen relativně nízká pokuta 5 000 Kč a po kasaci rozhodnutí odvolacím správním orgánem již jen 2 500 Kč. Po zhodnocení uvedených skutečností soud prvního stupně přisvědčil žalobci potud, že nebyla-li dodržena lhůta pro vyřízení přestupkového řízení v délce 90 dnů, ani lhůta pro vydání rozhodnutí v délce 30 dnů, došlo k porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Na druhé straně však dospěl k závěru, že vyplývá-li z přestupkového spisu jednoznačně závěr, že žalobce se protiprávního jednání, které mu bylo v přestupkovém řízení kladeno za vinu, dopustil, pak mu z hlediska obecně sdílené představy o spravedlnosti nelze přiznat zadostiučinění v penězích, omluvu a konstatování porušení práva žalovanou, jež se žalobci od žalované dostalo již před zahájením řízení, posoudil jako dostatečnou satisfakci, a proto žalobu zamítnul.4. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně v zákonné lhůtě odvoláním. Namítal, že podle judikatury vyšších soudů je nezbytným minimem odškodnění konstatování porušení práva, a toho se mu dle jeho názoru od žalované nedostalo, má za to, že mu žalovaná poskytla toliko omluvu. Neposkytla-li mu žalovaná tuto formu zadostiučinění, je žaloba v základu věci podána důvodně. Dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že mu nenáleží přiměřené zadostiučinění v penězích, pak mu měl poskytnout zadostiučinění alespoň formou konstatování porušení práva. Nesouhlasil s tím, že soud prvního stupně posuzoval, zda se dopustil protiprávního jednání, pro které byl obviněn z přestupku, když nárok na přiměřené zadostiučinění mu svědčí bez ohledu na výsledek přestupkového řízení. Vyjádřil přesvědčení, že v daném případě byly zákonné podmínky pro zadostiučinění v penězích splněny, a proto navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo aby ho změnil tak, že žalobě vyhoví.5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce poukazovala na to, že ji žalobce v odvolání mylně označil jako Ministerstvo vnitra a dále argumentovala tím, že stěžejním kritériem pro přiznání odškodnění je význam předmětu řízení pro poškozeného, přičemž žalobce ani v odvolání nijak nezpochybňuje závěr soudu prvního stupně, že význam řízení pro žalobce nebyl podstatný. Navrhovala potvrzení napadeného rozhodnutí.6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které mu předcházelo (ust. § 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.7. Předně nutno konstatovat, že soud prvního stupně v projednávané věci správně jednal s Ministerstvem dopravy jako s organizační složkou státu, neboť Ministerstvo dopravy je ústředním orgánem státní správy ve věcech provozu na pozemních komunikacích. Skutkový stav věci byl zjištěn soudem prvního stupně v dostatečném rozsahu a také s jeho odpovídajícími právními závěry se odvolací soud ztotožňuje.8. Soud prvního stupně podřadil posuzovaný případ správně pod článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Při rozhodování o nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem judikatura Nejvyššího soudu rozlišuje, zda správní řízení spadá pod ochranu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či nikoli (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 344/2014), neboť pokud lze právo dotčené ve správním řízení pod čl. 6 Úmluvy subsumovat, pak se v případě prokázání nepřiměřené délky řízení imateriální újma na straně žalobce v náhradovém řízení presumuje a není třeba ji v obvyklém rozsahu dokazovat, jedná se o konstrukci vyvratitelné domněnky.9. Obsahem připojeného přestupkového spisu bylo prokázáno, že žalobce se o zahájení přestupkového řízení proti jeho osobě dozvěděl dne 8. 6. 2022, kdy mu bylo doručeno oznámení o zahájení řízení, a toto řízení bylo pravomocně zastaveno z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek dne 19. 10. 2024. Celková délka posuzovaného řízení tedy činila cca 2 roky a 4 měsíce. Podle ust. § 94 zák. č. 250/2016 Sb. ve spojení s ust. § 71 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., činí lhůta pro vyřízení přestupkového řízení 90 dnů. Tato lhůta nebyla dodržena. Lhůta pro vydání rozhodnutí v délce 30 dnů rovněž nebyla dodržena ani odvolacím správním orgánem (ust. § 90 odst. 6 zák. č. 500/2004 Sb.). Vzhledem k uvedenému pokládá také odvolací soud za plně opodstatněný závěr soudu prvního stupně, že v průběhu posuzovaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. K tomuto závěru dospěl soud prvního stupně po zhodnocení individuálních okolností případu se zřetelem ke kritériím vymezeným ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, kdy hodnotil složitost případu, chování poškozeného v průběhu přestupkového řízení, postup správních orgánů, které ve věci rozhodovaly a význam předmětu řízení pro poškozeného. Na přiléhavé zhodnocení uvedených judikaturou vymezených kritérií soudem prvního stupně odvolací soud pro stručnost odkazuje. V posuzovaném případě byla konečně skutečnost, že v průběhu posuzovaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, mezi stranami nesporná.10. Jak bylo vyloženo shora, v případě prokázání nepřiměřené délky řízení se imateriální újma na straně žalobce v náhradovém řízení presumuje a není třeba ji dokazovat. Domněnka existence takové újmy nebyla žalovanou vyvrácena, žalovaná naopak porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě co do základu již pře