14 Co 233/2025-79 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně rozvedl manželství účastníků s odůvodněním, že manželské soužití je hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení.2. Manželka se proti rozsudku odvolala s tím, že soud prvního stupně neprovedl jí navržené důkazy mající prokázat, že se o manžela řádně starala a manželství bylo idylické, a neprovedení těchto důkazů ani nezdůvodnil. Je přesvědčena, že manželské soužití trvale a hluboce rozvráceno není; považuje je za funkční a stabilní, manžela stále miluje a chová k němu city a společnou domácnost s ním nesdílí jen z důvodu jeho špatného zdravotního stavu. I kdyby však manželské soužití trvale a hluboce rozvráceno bylo, jsou naplněny podmínky tvrdostní klauzule podle § 755 odst. 2 písm. b) o. z., neboť ona se na rozvratu nepodílela, manželovi do poslední chvíle vařila, prala i uklízela a rozvod jí přinese ponížení, citové strádání, ztrátu životní jistoty a zhoršení finanční situace. Z manželova postoje v průběhu řízení je přitom patrné, že jeho osobní stav je mu lhostejný, uvedl-li, že neví, proč se chce rozvést, a že i kdyby byl rozvedený, na jeho situaci by se nic nezměnilo.3. Manžel trval na tom, že manželské soužití je hluboce trvale rozvráceno a podmínky uplatnění tvrdostní klauzule splněny nejsou. Důvodem záporného postoje manželky k rozvodu je skutečnost, že po rozvodu jí v případě jeho úmrtí nebude vyplácen vdovský důchod.4. Odvolání není důvodné.5. Podle § 755 odst. 1 o. z. manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení. Podle § 758 o. z. manželé spolu nežijí, netvoří-li manželské či rodinné společenství, bez ohledu na to, zda mají, popřípadě vedou rodinnou domácnost, s tím, že alespoň jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce. Podle § 755 odst. 1 písm. b) o. z. přesto, že je soužití manželů rozvráceno, nemůže být manželství rozvedeno, byl-li by rozvod v rozporu se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství, ledaže manželé spolu již nežijí alespoň po dobu tří let. Podle § 756 o. z. soud, který rozhoduje o rozvodu manželství, zjišťuje existenci rozvratu manželství, a přitom zjišťuje jeho příčiny, pokud dále není stanoveno jinak.6. Z těchto ustanovení vyplývá, že podmínkou rozvodu manželství je kvalifikovaný rozvrat manželského soužití, tedy nikoli rozvrat spočívající v občanských hádkách nebo rozdílnostech názorů na některé dílčí otázky manželského soužití, nýbrž rozvrat hluboký, trvalý a nenapravitelný, při němž manželství již neplní svůj hlavní účel, kterým je společné založení a vedení rodiny, řádná společná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc (§ 655 věta druhá o. z.). Takový rozvrat se projevuje také tím, že manželé spolu nežijí, tedy že ve smyslu § 758 o. z. netvoří manželské společenství, bez ohledu na to, zda vedou či nevedou rodinnou domácnost, přičemž alespoň jeden z nich toto společenství zjevně obnovit nechce. Právě vůle alespoň jednoho z manželů ukončit a již neobnovit osobní společenství s druhým manželem je základním kritériem pro závěr, že obnovení manželského soužití již nelze očekávat; okolnost, že druhý manžel toto společenství obnovit chce, na tom nic nemění (viz Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání, C. H. Beck Praha 2019, str. 833).7. Podmínkou uplatnění tvrdostní klauzule podle § 755 odst. 1 písm. b) o. z. je jednak to, že manželu, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel, by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma, jednak to, že tu jsou mimořádné okolnosti svědčící ve prospěch zachování manželství. Zvlášť závažnou újmu je třeba chápat především jako újmu osobní, a to zejména v rovině citové nebo ekonomické; může spočívat kupříkladu v tom, že bránící se manžel je invalidní a odkázaný na pomoc druhého manžela, který je schopen pomoc poskytnout, nebo že se u něj projevila závažná choroba, jejíž prognóza je nepříznivá, anebo že ztratí po rozvodu možnost bydlení a možnost opatření jiného bydlení je pro něj z určitých důvodů značně ztížená. Mimořádné okolnosti svědčící ve prospěch zachování manželství mohou spočívat kupříkladu v délce trvání manželského soužití, ve zdravotním stavu druhého manžela i v dalších skutečnostech, výjimečně i majetkového charakteru [viz Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). Komentář. 2. vydání, C. H. Beck Praha 2020, str. 429-430]. Principem však musí zůstat dobrovolná povaha manželského svazku a to, že k setrvání v něm nelze žádného z manželů proti jeho dlouhodobé vůli nutit; podmínky uplatnění tvrdostní klauzule je proto třeba vykládat restriktivně, což ostatně vyplývá ze samotného textu zákona, požadujícího, aby újma hrozící nesouhlasícímu manželu byla „zvlášť závažná“ a aby okolnosti svědčící pro zachování manželství byly „mimořádné“.8. V souzené věci soud prvního stupně tato pravidla respektoval a jeho úvahám nelze nic vytknout. V řízení nebylo sporu o tom, že manželé spolu od 26. 7. 2024, kdy se manžel přestěhoval do bytu zvláštního určení na adrese , adresa, , provozovaného , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , nevedou rodinnou domácnost. To bez dalšího neznamená, že spolu ve smyslu § 758 o. z. nežijí – i manželé, kteří nevedou rodinnou domácnost, spolu ve smyslu tohoto ustanovení žijí, tvoří-li manželské společenství. Oni však toto společenství netvoří, neboť spolu nejsou v žádném kontaktu, manžel manželčiny návštěvy ve svém bytě odmítá, odmítá i telefonický kontakt s ní a změnil si telefonní číslo, aby se mu manželka nemohla dovolat. Obnovení soužití s manželkou vylučuje. Tento stav z provedeného dokazování nepochybně vyplývá a mezi účastníky o něm v podstatě ani nebylo sporu, takže soud prvního stupně nepochybil, pokud důkaz výslechem navržených svědků neprovedl. Manželské soužití je tedy vskutku hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a pravděpodobnost jeho obnovení je mizivá. Okolnost, že manželka manžela stále miluje a soužití s ním obnovit chce, na tom nic nemění. Lze jistě uvažovat o tom, zda manželovo rozhodnutí rozejít se v takto vysokém věku s manželkou bylo rozumné, zvlášť připouští-li i on sám, že na jeho situaci se rozvodem nic nezmění, na kvalifikovaném rozvratu manželského soužití to však také nic nemění. Z provedeného dokazování přitom nevyplynulo, že by manžel již nebyl schopen chápat důsledky svých kroků a právně jednat, ze zápisu z neformálního jednání ze dne 23. 4. 2025 (č. l. 49 spisu) se naopak podává, že manžel tohoto dne hovořil se soudní sociální pracovnicí bez problémů, všemu rozuměl a na vše přiléhavě odpověděl; byl orientován místem, osobou i časem.9. Správný je i závěr soudu prvního stupně, že podmínky pro uplatnění tvrdostní klauzule podle § 755 odst. 2 písm. b) o. z. nejsou dány. Délka manželského soužití – 42 let – by mimořádnou okolností svědčící pro zachování manželství být mohla. Není však splněna podmínka, že by manželce byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma. Za takovou újmu nelze považovat pocit ponížení, citové strádání a ztrátu životní jistoty, neboť tyto potíže se u rozvodů dosažených jedním manželem proti vůli druhého objevují vždy; sama manželka navíc při jednání dne 20. 2. 2025 připustila, že si na odloučení od manžela již zvykla. Ztráta bydlení po rozvodu jí nehrozí, neboť byt na adrese , adresa, , je ve vlastnictví dětí účastníků z předchozích vztahů, přičemž z dokazování nevyplývá – a nebylo to ani tvrzeno –, že by tyto děti měly v úmyslu manželku po rozvodu z bytu vykázat. Zhoršení finanční situace manželky za zvlášť závažnou újmu také považovat nelze, neboť i ono je při rozvodech obvyklé, přičemž z provedeného dokazování nevyplývá, že manželka by po rozvodu nebyla schopna hradit ani své elementární životní potřeby. Ztráta nároku na vdovský důchod po smrti manžela zvlášť závažnou újmou také není, stejně jako jí není ztráta pomoci manžela, který této pomoci již není schopen (sám se pohybuje s chodítkem); ztráta příspěvku na péči nebyla dána rozvodem, nýbrž tím, že manželka o manžela po jeho odchodu do bytu zvláštního určení přestala pečovat.10. Soud prvního stupně tedy správně manželství rozvedl, a proto odvolací soud jeho rozsudek potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle § 23 z. ř. s. a § 224 odst. 1 o. s. ř.