64 Co 350/2025-53 — Krajský soud v Plzni

1. Označeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 4 307 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 4 307 Kč od 22. 11. 2024 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 38 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 38 000 Kč od 22. 11. 2024 (výrok II), žalobkyni uložil zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 423 Kč (výrok III) a rovněž ji zavázal k zaplacení náhrady nákladů řízení žalované ve výši 300 Kč (výrok IV). Uzavřenou smlouvu o úvěru shledal absolutně neplatnou dle ustanovení § 588 věta 1. o. z. pro rozpor s dobrými mravy. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti, aplikace dle ust. § 577 o. z. je vyloučena. Z obsahu smlouvy vyplývá, že žalobkyně žalované poskytla relativně nízkou částku, z čehož je zřejmé, že žalovaná musela být v tíživé situaci. Žalobkyně zneužila absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování zápůjček či úvěrů, a to i spotřebitelských. V části, která nepodléhá zákonné regulaci, žalobkyně do smluvních ujednání zahrnula povinnost dlužníka nepřiměřeně velké navýšení, úrok ve výši 63,33 % ročně, celkové navýšení dokonce 171,95 % ročně, a to za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěném úvěru v době uzavření smlouvy v květnu 2023 činil 9,77 % ročně. Dle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005 by tak bylo možné tolerovat maximální navýšení 29,31 % ročně. Uzavře-li úvěrovou smlouvu věřitel proto, aby od spotřebitele, tedy slabší strany, získal úroky a další plnění ve zjevně nemravné výši, je nemravná celá smlouva o úvěru. Tento závěr podporuje potřeba prevence, naplněná jedině neplatností celé smlouvy (viz rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-488/11). Soud tak provedl vypořádání z titulu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 o. z. a násl. Námitkou žalované, že žalobkyně řádně neprověřila její úvěruschopnost před uzavřením smlouvy o úvěru, se soud nezabýval.2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, kterým napadla jeho výroky II až IV. Má za to, že ve věci se může jednat toliko o případnou neplatnost části právního jednání ve smyslu ust. § 576 obč. zák. „kdy je následně možná moderace nároku na účastníky sjednané poplatky“. Smlouva neobsahuje žádné skryté položky, veškeré nároky jsou uvedeny jasně a srozumitelně. Žalovaná věděla, kolik finančních prostředků jí bude poskytnuto a kolik se (jich) zavazuje vrátit „za jakých konkrétních podmínek“. Smlouva neobsahuje žádné sankční nároky a „tyto jsou vyjádřeny pouze ve výši zákonného úroku z prodlení“. Ujednání o úroku z úvěru je oddělitelným a jako takové může být případně soudem hodnoceno jako neplatné samostatně. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalobě zcela vyhoví, zrušil výroky III a IV napadeného rozsudku a žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů.3. V dalším doplnění svého odvolání žalobkyně připouští, že vyloučení aplikace ust. § 577 o.z. plyne z rozhodnutí soudního dvora EU ve věci C 488/11. Pokud je smluvní podmínka (ujednání – tj. klauzule) „shledána zneužívající klauzulí“, je namístě ji vyloučit. Z rozhodnutí nevyplývá, že by důsledkem byla absolutní neplatnost smlouvy jako celku. Je třeba jednotlivé oddělitelné nároky posoudit samostatně, připomíná, že smlouvou nebyl sjednán jen nárok na úrok, ale i nárok na poplatky. Rozhodujícím faktorem není a nemůže být RPSN. K otázce posouzení úvěruschopnosti připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, z něhož dle žalobkyně vyplývá, že pro závěr o neplatnosti spotřebitelské smlouvy nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. „Z opatrnosti“ označila k důkazu (blíže nespecifikované) výplatní pásky týkající se příjmů žalované, a dále (rovněž nespecifikované) listiny prokazující výdaje žalované v rozhodném období. Tyto listiny však nemá z technických důvodů možnost k jednání soudu doložit. Současně také navrhla žalované smírné řešení tak, že by žalovaná vedle přisouzeného plnění žalobkyni dále zaplatila 19 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 22. 11. 2024 do zaplacení ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně.4. Žalovaná, která se k jednání před odvolacím soudem dostavila, uvedla, že s rozsudkem prvního stupně souhlasí, naopak nesouhlasí s tím, aby jí bylo uloženo zaplatit více, než jak soud prvního stupně rozhodl (tudíž nesouhlasila s žalobkyní navrženým smírem). Rozhodnutí ponechala na úvaze soudu.5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu podaného odvolání a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je, pokud jde o obsah jeho výroků, věcně správný.6. Odvolací soud nevyhověl těsně před samotným jednáním mu doručené žádosti o odročení jednání, neboť zástupkyně žalobkyně své tvrzení o defektu během cesty, jež jí měl znemožnit účast na jednání, žádným způsobem nedoložila. Byla-li žalobkyně, která se dle svého tvrzení musela z cesty k jednání vrátit, s to sepsat šestistránkové doplnění odvolání, pak bylo možné, aby soudu alespoň osvědčila, že k události, která jí v účasti na jednání zabránila, skutečně došlo (potvrzením servisu odtahové služby či jízdenky nebo jiného dokladu prokazující nutnost jejího návratu ze zmařené cesty). Jestliže tak nepostupovala, pak vzhledem k tomu, že žalovaná se k jednání dostavila, by odročení jednání, aniž by byla alespoň osvědčena překážka na straně zástupkyně žalobkyně, odporovalo požadavku na hospodárnost a rychlost řízení a bylo porušením povinnosti, která i odvolacímu soudu vyplývá z ust. § 100 odst. 1 o. s. ř.7. V přezkoumávané věci se žalobkyně domáhá zaplacení 42 307 Kč s úrokem z prodlení, jdoucím z tohoto základu od 22. 11. 2024 ve výši 12,75 % p.a. Právním důvodem jejího nároku má být smlouva o úvěru, kterou s žalovanou uzavřela 26. 5. 2023 a na základě níž jí půjčila 40 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splácet spolu s souhrnným poplatkem ve výši 38 000 Kč v týdenních splátkách po 1 000 Kč.8. Žalovaná již v řízení před soudem prvního stupně namítla neplatnost smlouvy, neboť nebyla prověřena její úvěruschopnost, a také pro nemravně vysoký úrok. Uvedla, že smlouvu uzavírala ve finanční tísni, měla již jiné úvěry. Potvrdila, že k uzavření smlouvy došlo a potvrdila i tvrzení žalobkyně, že jí zaplatila 35 693 Kč tak, jak žalobkyně uvedla.9. Odvolací soud se neztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy. Ve shodě se soudem prvního stupně má odvolací soud za to, že úrok sjednaný ve smlouvě je nepřiměřeně (nemravně) vysoký, a tudíž je sjednán neplatně, přičemž jde o neplatnost absolutní ve smyslu ust. § 588 o.z. Za ujednání o úroku přitom odvolací soud pokládá nejen závazek žalované k zaplacení částky 13 200 Kč, která je jako úrok ve smlouvě výslovně označena, ale i závazek zaplatit „celkové náklady úvěru“ ve výši 38 000 Kč. Žalobkyní předložená smlouva o úvěru byla uzavřena na formuláři žalobkyně a odvolacímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že tento poskytovatel úvěru obsahově shodný formulář smlouvy používá při poskytování spotřebitelských úvěrů opakovaně. Žalovaná jako spotřebitel tak fakticky neměla reálnou možnost obsah smlouvy ovlivnit. Uzavírání smluv se spotřebiteli adhezním způsobem není samo o sobě nepřípustné, naopak jde o celkem častou praxi u tzv. „retailových obchodů“, jakým je i posuzovaná smlouva. Zmíněný způsob uzavření spotřebitelské smlouvy je na druhou stranu důvodem, aby přiměřenost a mravnost ujednání v takové smlouvě fakticky jednostranně určených silnější smluvní stranou byla zkoumána pečlivěji, než je-li obsah smlouvy výsledkem skutečného vyjednávání stran. Ujednání smlouvy je přitom nutno posuzovat v jejich vzájemných souvislostech a se zřetelem na skutečný (nikoliv jen formálně deklarovaný) obsah práv a povinností účastníků, která jsou jimi založena.10. Úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, která je ze zákona smlouvou úplatnou, a představuje odměnu úvěrujícího za poskytnutí úvěrových prostředků dlužníku. Je nerozhodné, zda je vyjádřen pevnou částkou, nebo zda je určen jiným způsobem, typicky procentní sazbou z jistiny a časovým obdobím, k němuž se sazba vztahuje. Účastníci smlouvy o úplatné zápůjčce či smlouvy o úvěru si samozřejmě mohou jako projev své smluvní volnosti sjednat i další plnění (služby), která úvěrující úvěrovanému v souvislosti s úvěrem poskytne a za která se úvěrovaný zaváže zaplatit nad rámec úroku další odměnu. Z obsahu smlouvy však neplyne, že by se žalobkyně reálně zavázala k jakémukoliv jinému plnění než jen k vlastnímu poskytnutí úvěrových prostředků. Plnění úvěrovaného za poskytnutí úvěru je úrokem a je nerozhodné, zda jej takto žalobkyně v předtištěném formuláři smlouvy označí, či jej, zřejmě motivována snahou zastřít jeho skutečnou výši, částečně pojmenuje jako poplatek za toliko předstírané služby, které ovšem ve skutečnosti žádnými službami nejsou. Služby, k nimž se „poplatky“ (za uzavření