10 Co 472/2025-135 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 120 000 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 20. 10. 2023 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 62 257,32 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní rozsudku (výrok II.).2. Proti tomuto rozsudku do obou jeho výroků se včas odvolala žalovaná, neboť má za to, že soud prvního stupně pochybil, když na základě provedeného dokazování došel k nesprávným skutkovým zjištěním, přičemž k tomuto pochybení přispělo i zamítnutí navrhovaných důkazů jako byl výslech účastníků řízení, čímž soud i neúplně zjistil skutkový stav.3. Žalovaná se domnívá, že předmětný byt neužívala protizákonně, resp. jeho užíváním se bezdůvodně neobohacovala na úkor žalobce, protože jej užívala z titulu společné domácnosti, kterou v uvedeném bytě manželé měli minimálně do 29. 1. 2024, kdy došlo k rozvodu, a která v té době nebyla zrušena. Žalovaná aktivně nebránila žalobci v užívání bytu, pouze mu sdělila, resp. jej prosila, aby v době, kdy již byl odstěhován jinam, jí hlásil návštěvy bytu, zvláště když si sám již odnesl z bytu věci a ona měla oprávněný strach o své věci. V žalobcem tvrzeném incidentu se neprokázalo zavinění žalované, a došlo k němu v době, kdy už žalobce byt neužíval, a i přesto v bytě byl. Nebylo mu tedy bráněno v užívání bytu, naopak to byl žalobce, kdo po rozpadu vztahu byt opustil a následně se do něj ještě vrátil. Ostatně na zvonku měl a má žalobce stále své jméno, rovněž i vyúčtování počítá s tím, že byt užívají dvě osoby, a je tedy evidentní, že žalovaná nečinila žádné kroky bránící žalobci v užívání bytu. Ani nevyměnila zámek, což ostatně potvrzuje i fakt, že do bytu žalobce před incidentem občas zašel.4. Ačkoliv soud zamítl účastnické výslechy, není žalované jasné, jak soud dospěl k závěru, že o nadužívání bytu žalovanou svědčí i skutečnost, že žalovaná v bytě ubytovala svou kamarádku, která tam bydlela již dva měsíce. Byť nikdo z účastníků tuto skutečnost spočívající v ubytování přítelkyně obou účastníků řízení v rámci pomoci v souvislosti s válkou na Ukrajině nepopírá, nikdo však neuváděl, ani neprokazoval, že to bylo bez souhlasu žalobce, ba naopak, a tedy nikdo se na jeho úkor neobohacoval. Je tedy evidentní, že soud nemá tuto svou domněnku ničím podloženou, a žalovaná toto tvrzení považuje za irelevantní. Pokud soud opírá bránění žalobci v užívání bytu o překlad rozhovoru účastníků ze dne 29. 5. 2022, přičemž je otázkou, zda nahrávka byla pořízena zákonně, pak se měl zabývat tímto konfliktem podrobněji, neboť je zjevné, že manželé měli vztahový problém, kdy padne spousta „definitivních“ věcí, které jsou však důsledkem aktuálního sporu a afektivního jednání. Rozhodně nelze v rámci dané situace z těchto skutečností usuzovat na aktivní bránění v užívání bytu. Dle žalované se jeví více pravděpodobné, že žalobce, ačkoliv se dobrovolně odstěhoval ze společné domácnosti, záměrně chodil do bytu, aby vztahové problémy narůstaly. Žalobce, ač chtěl prokázat, že byl z bytu vyštván, sám označil za nespornou skutečnost, že v březnu opustil společnou domácnost pro rozpad vztahu se žalovanou a že do bytu od března do května několikrát zašel, kdy po incidentu v květnu už byt nenavštěvoval. Nedošlo tedy o „vyštvání“ žalobce, ale o jeho dobrovolný odchod ze společné domácnosti.5. Žalovaná dále namítla, že s ohledem na skutečnost, že v bytě manželé až do března 2022 žili a vytvořili v něm společnou domácnost, která trvala minimálně do 29. 1. 2024, tj. do doby rozvodu, nelze mezi nimi uplatňovat bezdůvodné obohacení, stejně jako by se bývalo uplatňovalo mezi „cizími lidmi“ a je názoru, že by to bylo i v rozporu s dobrými mravy. Platit bezdůvodné obohacení v době trvání společného jmění manželů, které v období, za které je bezdůvodné obohacení požadováno, trvalo, a z prostředků společného jmění se příčí institutu manželství, společné domácnosti a dobrým mravům vůbec. Proto žalobce, který svým odchodem ze společné domácnosti dostal žalovanou do této situace, aniž by měla jinou volbu, resp. nabízela se varianta byt rovněž opustit, aby nedocházelo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalovaného, což by však zatížilo oba účastníky a jejich společné jmění ještě více. Žalobce by proto neměl ani namítat, že musel v jiném bytě platit nájem, neboť tento platil z prostředků společného jmění, což by se dalo naopak vykládat tak, že se on naopak obohacoval na úkor žalované, resp. na úkor společného jmění. I z těchto důvodů žalovaná považuje požadavek na bezdůvodné obohacení za nemalý zásah do jejích práv a příčící se dobrým mravům. Soud by měl vycházet ze skutečnosti, že po žalované období trvalo manželství účastníků, a tedy i jejich společná domácnost v předmětném bytě, a požadavek na bezdůvodné obohacení je proto v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a rozhodl, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení se zamítá, a žalované přiznal náklady řízení.6. Žalobce v rámci vyjádření k odvolání žalované navrhl potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení, neboť rozhodnutí považuje za věcně správné. Soud prvního stupně provedl dokazování v nezbytném rozsahu a vyvodil z něj správné skutkové závěry, věc adekvátně právně posoudil. Provedení účastnických výslechů by bylo v dané věci nadbytečné, navíc jsou v obecné rovině důkazem podpůrným s nižší vypovídací hodnotou. Pokud soud prvního stupně tyto důkazy pro nadbytečnost neprovedl, postupoval správně. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná zamezila užívání bytu žalobci. S odkazem na ustálenou judikaturní praxi soudů žalobce uvedl, že nejsou rozhodné subjektivní důvody, proč ochuzený spoluvlastník nemovitost neužívá, důležité je, že obohacený spoluvlastník nadužívá svůj spoluvlastnický podíl a že se tak děje bez dohody spoluvlastníků (usnesení NS ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, či rozsudek NS ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016). Ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017 je řešen obdobný vztah jako vztah zdejších účastníků, kdy jde o rozvádějící se manžele, přičemž Nejvyšší soud konstatoval, že není možno připustit, aby byl popsaný smysl právní úpravy eliminován toliko s poukazem na vzájemné vztahy účastníků, jež byly v rozhodné době determinovány spory rozvádějících se manželů. Z povahy věci vyplývá, že bytovou jednotku nelze užívat pouze napůl, a tedy v rozhodném období ji celou užívala žalovaná, jak správně uzavřel soud prvního stupně, a také že ji po jistou část nechala užívat svou kamarádku, a to bez dohody s žalobcem. K námitce, že po část rozhodného období byli účastníci ještě manželé, žalobce uvedl, že bytová jednotka nikdy nebyla v režimu společného jmění manželů, nýbrž v podílovém spoluvlastnictví, a pouze formální trvání manželství po část žalovaného období nemůže mít vliv na skutečnost, že účastníci již spolu nesdíleli společnou domácnost, a že žalobce po svém odstěhování byl nucen vynaložit prostředky na zajištění si jiného ubytování.7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212, 212a a násl. o. s. ř., přihlédl k odvolacím námitkám a vyjádření žalobce, a poté, co ve věci konal jednání, při němž obě strany sporu potvrdily neměnná stanoviska, dospěl k závěru, že odvolání důvodné není.8. Soud prvního stupně provedl dokazování v dodatečném rozsahu, dovodil z něho správný skutkový stav, který právně posoudil v souladu se zákonnou úpravou, přičemž odvolací soud se s jeho závěry zcela ztotožňuje, a proto v podrobnostech na ně odkazuje (body 15., 22. a 23. odůvodnění rozsudku).9. V dané věci nebylo sporu o tom, že účastníci byli v posuzovaném období manžely a podílovými spoluvlastníky o velikosti jedné poloviny ve vztahu k bytové jednotce č. 729/15, nacházející se v budově na adrese , adresa, , stojící na blíže specifikovaných pozemcích. Do měsíce února 2022 účastníci byt užívali jako manželé společně. Bylo prokázáno, že od března 2022 z důvodu manželských rozporů žalovaná žalobci neumožnila nemovitosti užívat a užívala je výhradně sama, tj. nad rámec svého spoluvlastnického podílu, aniž by žalobci poskytla odpovídající náhradu, a aniž by na výlučném užívání nemovitosti byla s žalobcem dohodnuta. Žalovaná částka představuje bezdůvodné obohacení za nadužívání nemovitosti žalovanou za období od měsíce března 2022 včetně do měsíce říjen 2023, tj. za 20 měsíců po 6 000 Kč měsíčně, jak vyplývá z odborného vyjádření realitní kanceláře , právnická osoba, ze dne 13. 6. 2023, přičemž žalovaná tuto výši učinila při jednání konaném dne 10. 7. 2025 nespornou. Žalovaná dlužnou částku nezaplatila ani na základě předžalobní upomínky ze dne 14. 9. 2023. Soud prvního stupně provedl k důkazu listiny navržené účastníky řízení a z nich mimo jiné měl za prokázané, že žalovaná nabyla spoluvlastnický podíl k nemovitostem darem od žalobce, mezi účastníky došlo k rodi