11 Co 94/2026-56 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 21 740 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně od 14. 8. 2025 do zaplacení a úrok 60 % ročně za stejné období, a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.2. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobce odvozoval svoji pohledávku od smlouvy o zápůjčce uzavřené prostřednictvím zprostředkovatele společnosti P2P Investments, s. r. o., která je vlastníkem webových stránek, na nichž byla uzavřena smlouva s tím, že pracovník této společnosti ověřil totožnost žalovaného jako vydlužitele dle občanského průkazu. K uzavření smlouvy došlo uvedením jednorázového kódu obou účastníků, který jim byl přidělen a identifikoval je, podpis smlouvy oběma účastníky měl soud prvního stupně za prokázaný. Žalobce v pozici zapůjčitele poskytoval zápůjčku ve výši 30 000 Kč, tuto částku zaplatil na účet zprostředkovatele, vydlužiteli byla prokazatelně vyplacena jen částka 27 391,20 Kč. Dle tvrzení žalobce zaplatil žalovaný 30 436 Kč ve 14 splátkách po 2 174 Kč. Dle textu smlouvy měla být částka 30 000 Kč vrácena společně s poplatkem za zápůjčku ve výši 5 % a s úrokem ve výši 60 % ročně. Vydlužitel měl dle ujednání ve smlouvě zaplatit 24 splátek po 2 174 Kč, tedy 52 176 Kč, rozdíl tedy činí 21 740 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud rozhodoval bez nařízení jednání dle § 115a o. s. ř. Po právní stránce se soud prvního stupně zabýval tím, zda došlo k uzavření platné smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. občanského zákoníku a dospěl k závěru, že nikoliv. Ujednání o úroku ve výši 60 % ročně vyhodnotil totiž soud prvního stupně jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy a rozpor s ust. § 580 odst. 1 a ust. § 588 občanského zákoníku, odkázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a uvedl, že běžné úrokové sazby v dubnu 2024 odpovídaly dle řady ARAD uveřejněné ČNB úrovni 8,71 % ročně. Sjednaný úrok tedy posoudil soud prvního stupně jako nemravný, ujednání o něm jako neoddělitelné od zbytku smlouvy. Proto uzavřel, že smlouva jako celek je neplatná dle ust. § 576 občanského zákoníku. Nárok žalobce následně posoudil v režimu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku a vzhledem k částce 30 436 Kč, kterou již žalovaný žalobci vrátil a která převýšila jemu poskytnuté plnění, považoval žalobu za nedůvodnou.3. Proti rozsudku podal včasné odvolání žalobce, který se domáhal jeho změny, vyhovění žalobě a přiznání plné náhrady nákladů řízení. Zdůraznil, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena mezi dvěma fyzickými osobami v pozici spotřebitelů, není tak třeba jednu stranu na úkor druhé přehnaně ochraňovat. Jedná se o smlouvu s vysokou rizikovostí oproti úvěrům, které jsou poskytovány bankovními institucemi, sjednaná výše úroku je proto odůvodněná. Uzavřenou smlouvu nelze srovnávat s běžnými spotřebitelskými úvěry poskytovanými bankami. Žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 5299/2017, ve kterém byl totožný úrok ve výši 60 % ročně shledán jako oprávněný a s dobrými mravy souladný. Rozhodnutí soudu prvního stupně proto považuje za rozporné se zásadami právního státu, zejména se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí.4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání žalobce a v něm uvedeným námitkám, k obsahu spisu a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Odvolací soud postupoval dle ust. § 214 odst. 3 o. s. ř. a nenařizoval ve věci jednání, neboť posuzoval věc jen po právní stránce. Skutkový stav byl přesně a úplně zjištěn soudem prvního stupně z důkazů doložených žalobcem, nebyl mezi účastníky sporný a skutkový závěr soudu prvního stupně je i ve fázi odvolacího řízení neměnný a odvolací soud jej považuje za správný. Proti skutkovým závěrům ani nikdo z účastníků nebrojil. Žalobce s procesním postupem odvolacího soudu výslovně projevil souhlas, žalovaný na výzvu soudu nereagoval, jeho souhlas s vyhlášením rozsudku bez nařízeného jednání tak byl předpokládán.6. Odvolací soud se zaměřil na právní posouzení věci. Soud prvního stupně posoudil smluvní ujednání jako neplatná s ohledem na výši ujednaných úroků. Žalobce proti tomuto právnímu závěru brojí s odůvodněním, že stejnou úrokovou sazbu v jím v odvolání zmiňované věci, posoudil Nejvyšší soud jako akceptovatelnou.7. Odvolací soud považuje postup soudu prvního stupně za správný, pokud aplikoval ust. § 2390 a násl. občanského zákoníku (dále jen OZ). Kromě občanského zákoníku je však třeba na smluvní vztah aplikovat i zákon 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) a zabývat se postavením účastníků smlouvy i dalších osob zúčastněných v procesu uzavírání smlouvy. Této otázce se soud prvního stupně nevěnoval, odvolací soud se proto nejdříve zabýval touto otázkou.8. Zapůjčitel i vydlužitel jsou osoby fyzické, zřejmě nepodnikající, k tomu nikdo z účastníků ničeho dalšího netvrdil, odvolací soud proto vychází z tohoto závěru. Vedle toho však považuje za podstatné posouzení, v jaké pozici vystupovala společnost P2P Investments, s. r. o. a zda naplňovala při uzavření smlouvy o zápůjčce mezi účastníky znaky zprostředkovatele spotřebitelského úvěru dle ust. § 3 odst. 1 písm. b) a e) ZSÚ. Významné pro posouzení uvedené sporné otázky jsou pro odvolací soud jak závěry soudní praxe (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2919/2022 z 28. 3. 2023), tak i odborné literatury, dle které je právní úprava obsažená v ZSÚ přímo cílena také na působení peer-to-peer platforem (Slanina, Jan, Jemelka, Luboš, Vetešník, Pavel, Wachtlová, Lucie, Flídr, Jan. Zákon o spotřebitelském úvěru. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 9). Činností společnosti P2P Investments s. r. o., IČ 070 19 505 se zabývala ve svém rozhodnutí ze dne 12. 2. 2025, č. j. 2025/15360/650 Česká národní banka a došla k závěru, že činnost této společnosti naplňuje v rozhodnutí zmiňovaných a skutkově velmi podobných případech, jako je tomu v předmětném řízení, znaky zprostředkovatele spotřebitelských úvěrů. Za toto jednání blíže specifikované ve výrokové větě pod bodem I rozhodnutí a kvalifikované jako přestupek podle ust. § 157 odst. 1 písm. e) ZSÚ byla citované společnosti uložena pokuta. Lze uzavřít, že činnosti této společnosti spočívající mimo jiné v administraci procesu uzavření smlouvy, zprostředkování ověřování totožnosti, spravování účtu poskytnuté zápůjčky atd. naplňují zákonné znaky (s ohledem na velmi širokou zákonnou definici možných činností) zprostředkování spotřebitelského úvěru dle ust. § 3 odst. 1 písm. b) ZSÚ. Za takové situace je smlouvu o zápůjčce uzavřenou účastníky dne 11. 4. 2024 třeba kvalifikovat jako spotřebitelský úvěr a podrobit ji režimu ZSÚ. Klíčové a nezbytné před poskytnutím spotřebitelského úvěru je posouzení úvěruschopnosti žadatele jeho poskytovatelem (§ 84 odst. 1 a § 86 ZSÚ). Dle zcela konstantní rozhodovací praxe musí při posouzení schopnosti žadatele splácet úvěr poskytovatel postupovat s odbornou péčí (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 4129/18 nebo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39) a nespoléhat se pouze na údaje schopnosti splácet úvěr předložené dlužníkem. Tyto povinnosti stíhají zprostředkovatele spotřebitelského úvěru. Pokud pak nebyl tento postup dodržen, jedná se o smlouvu relativně neplatnou pro rozpor s ust. § 86 odst. 1 ZSÚ a také absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ust. § 580 odst. 1 OZ (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 nebo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 Cmo 114/2024). Vzhledem k tomu, že žalobce ničeho k prokazování úvěruschopnosti netvrdil, vychází odvolací soud ze závěru, že prověřována nebyla.9. Pokud se týká právního závěru soudu prvního stupně, že výše úrokové sazby 60 % ročně není odpovídající zákonným kritériím a je tedy v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že sjednání nepřiměřených či lichvářských úroků je v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle něhož „je v rozporu s dobrými mravy, máli dlužník platit věřiteli úroky nepřiměřené, resp. lichvářské“). V rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 Nejvyšší soud posuzoval úrok ve výši 5,5 % měsíčně (tj. 66 % ročně) a redukoval jej na úroveň odpovídající obvyklým úrokovým sazbám, čímž implicitně vymezil hranici nepřiměřenosti. Současně Nejvyšší soud zdůraznil, že posouzení nepoměru plnění musí být komplexní a nelze jej omezit jen na jednotlivé složky závazku, nýbrž je nutno hodnotit všechna plnění v jejich souhrnu. Nelze tedy izolovat jen smluvní úrok ze zápůjčky a nehodnotit celkovou výši plnění, které musí být zaplaceno, a nelze tedy ani odhlédnout od zaplacených poplatků zprostředkovateli a ujednání o smluvním úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně. Argumentace žalobce, že sjednaný úrok