13 Co 5/2026-307 – Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o povinnosti žalovaného odstranit stavbu – budovu s č. p. , hodnota, stojící na pozemku žalobkyně parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, (výrok I) a o jeho povinnosti nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II).2. Žalobkyně se domáhala po žalovaném vyklizení shora označeného pozemku a odstranění stavby č. p. , hodnota, umístěné na tomto pozemku se zdůvodněním, že žalovaný jako soukromý zemědělec využívá budovu č. p. , hodnota, pro účely svého podnikání a se žalobkyní měl uzavřenou ústní formou smlouvu o pronájmu pozemku parc. č. , hodnota, na dobu neurčitou. Pozemek užíval ke skladování zemědělské techniky, strojů a materiálu. Protože však pozemek neudržoval, stejně jako svoji stavbu č. p. , hodnota, , rozhodla se žalobkyně nájem ukončit výpovědí. Žalovaný po uplynutí výpovědní doby přes její výzvy pozemek nevyklidil a stavbu č. p. , hodnota, neodstranil, a proto jí nezbylo než se domáhat ochrany svého vlastnického práva k pozemku podle ust. § 1040 o. z. podanou žalobou. Podle tvrzení žalobkyně byli prvotně vlastníky pozemku i stavby její prarodiče, kteří byli donuceni odevzdat jej Agrokombinátu s.p. Karlovy Vary - OZ Toužim. Otec žalobkyně nabyl posléze pozemek zpět v restitučním řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Po něm ho pak zdědila žalobkyně. Pokud jde o stavbu č. p. , hodnota, , tu Agrokombinát s.p. Karlovy Vary - OZ Toužim prodal kupní smlouvou ze dne 30. 8. 1990 rodičům žalovaného (bez pozemku parc. č. , hodnota, ). Současně Agrokombinát s.p. Karlovy Vary - OZ Toužim přenechal pozemek parc. č. , hodnota, otci žalovaného , jméno FO, do dočasného užívání za pravidelnou úplatu. Tento vztah se s účinností velké novely zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, změnil na nájem. Dále sice bylo vydáno Okresním národním výborem v Karlových Varech rozhodnutí o přidělení pozemku parc. č. , hodnota, rodičům žalovaného do osobního užívání, ale to bylo rozhodnutí, které samo právo osobního užívání tohoto pozemku nezakládalo, toto rozhodnutí opravňovalo rodiče žalovaného k uzavření dohody s Agrokombinátem s.p. Karlovy Vary - OZ Toužim o osobním užívání pozemku, kterou však rodiče žalovaného neuzavřeli. Když nabyl otec žalobkyně pozemek parc. č. , hodnota, v restituci, vstoupil ve vztahu k otci žalovaného do právního postavení pronajímatele z titulu nájemního vztahu, jež vznikl transformací práva dočasného užívání pozemku. Otec žalovaného , právnická osoba, zemřel dne 9. 7. 1917 a tím zanikl nájemní poměr, který mu vznikl transformací práva dočasného užívání pozemku. Přechod nájmu v důsledku úmrtí upravoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jen ve vztahu k bytům. Žalovaný jako dědic po otci začal po jeho smrti dál pozemek kontinuálně užívat a platil za něj žalobkyni každoročně nájemné. Podle tvrzení žalobkyně tak vznikl mezi účastníky konkludentně nájemní poměr k pozemku parc. č. , hodnota, na dobu neurčitou. Protože se pak žalovaný o pozemek nestaral a zanedbával péči o něj, žalobkyně mu nájem vypověděla v tříměsíční výpovědní době podle ust. § 2231 o. z., která uplynula 1. 11. 2024. Tím žalovanému zaniklo dočasné užívací právo k pozemku. Pozemek v současnosti užívá bez právního důvodu. Žalobkyně se domáhala vyklizení pozemku a zejména odstranění stavby s tím, že chce na pozemku zbudovat dva nové rekreační objekty.3. Žalovaný po zahájení řízení pozemek vyklidil, potud bylo již řízení zastaveno. Nesouhlasil však s tím, že je povinen odstranit stavbu č. p. , hodnota, . Argumentoval tím, že žádný nájemní poměr s žalobkyní po smrti svého otce neuzavřel, že jí za užívání pozemku platil jen proto, aby na jeho straně nedocházelo k bezdůvodnému obohacení. Namítal, že stavba č. p. , hodnota, byla původně zřízena na parc. č. , hodnota, na základě časově neomezeného práva, což dovozoval ze zjištění, že historicky zde byl shodný vlastník pozemku a stavby, a tedy ochrana vlastnického práva vlastníka pozemku je limitována stejnou úrovní ochrany vlastnického práva stavebníka, což má základ v absenci superficiální zásady v režimu starého občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017.4. Soud prvního stupně provedl ve věci rozsáhlé přípravné řízení a následně podrobné dokazování. Po zhodnocení zjištěného skutkového stavu vychází jeho právní posouzení z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013, podle něhož „oprávněnost umístění stavby se posuzuje po celou dobu její existence; stavba tedy později v důsledku zániku práva mít stavbu na cizím pozemku může vlastnost oprávněnosti ztratit. Na tom nemění nic ani to, že původně mohla být vlastníkem pozemku a stavby jedna osoba“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že otec žalovaného , právnická osoba, tím, že sjednal s Agrokombinátem s.p. Karlovy Vary - OZ Toužim právo toliko dočasného užívání pozemku, jež se transformovalo na nájem, ač měl možnost k pozemku získat vztah trvalý (na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku), způsobil, že takto zaniklo z vůle vlastníka stavby č. p. , hodnota, právo trvalé povahy mít na předmětném pozemku parc. č. , hodnota, stavbu, které předtím vycházelo z jednoty vlastníka stavby a pozemku, na něž odkazuje strana žalovaná. Z uvedeného dovodil, že žalobkyně má právo na ochranu svého vlastnického práva, jež jí svědčí k pozemku parc. č. , hodnota, , a tudíž, že je žaloba důvodná. Ve vztahu k judikatuře, na níž stavěl svou obranu žalovaný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017), soud prvního stupně uzavřel, že sice obecně lze souhlasit se zásadou, že zřídil-li na pozemku stavbu stavebník, který byl vlastníkem pozemku v době výstavby, je ochrana obou vlastnických práv, tedy k pozemku i ke stavbě, rovnocenná. V daném případě však jde o to, že vlastník stavby svým vlastním rozhodnutím, resp. nekonáním, kdy konat mohl, změnil režim časově neomezeného práva užívání pozemku na časově omezené užívací právo, po jehož zániku nelze dovodit jiný závěr, než že užívá-li pozemek dále, činí tak bez právního důvodu. Dále zvažoval soud prvního stupně, zda nejsou dány na straně žalovaného konkrétní mimořádné důvody, z nichž by vyplýval zvlášť závažný zájem žalovaného na zachování stavby. Avšak po zjištění, že žalovaný stavbu ani pozemek neudržuje a má zde uskladněny převážně nepotřebné věci, takový zájem prokázaným neshledal. S tímto zdůvodněním tedy soud prvního stupně žalobě vyhověl.5. Žalovaný napadl rozsudek soudu prvního stupně v zákonné lhůtě odvoláním. Zopakoval, že odmítá právní závěry žalobkyně v tom smyslu, že mezi nimi byla konkludentně uzavřena smlouva o nájmu pozemku. Dále zopakoval že předmětná stavba byla zřízena původně s ohledem na shodného vlastníka pozemku a stavby, jako stavba na základě časově neomezeného práva. Namítal, že žalobkyně nepředložila žádný důkaz, který by prokázal něco jiného, a tedy ochrana vlastnického práva vlastníka pozemku je limitovaná stejnou úrovní ochrany vlastnického práva stavebníka, a tedy odstranění stavby po něm nelze požadovat. Navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, event. změnu v podobě zamítnutí žaloby. Při jednání před odvolacím soudem pak zástupkyně žalovaného předložila písemné doplnění odvolání žalovaného, v němž ve své podstatě zrekapitulovala dosavadní argumentaci žalovaného, jak byla shrnuta. Nad její rámec namítala, že soud prvního stupně hodnotil dopady případného odstranění stavby nepřiměřeně zúženým způsobem, kdy dle názoru žalovaného svou úvahu fakticky omezil pouze na tržní hodnotu stavby, aniž by zohlednil další závažné následky, které by nařízení odstranění stavby pro žalovaného nevyhnutelně představovalo. Soud tak posoudil závažnost hrozící újmy izolovaně a neprovedl skutečné poměření všech relevantních okolností případu. Nevzal v úvahu, že vedle ztráty samotné stavby v hodnotě 1 150 000 Kč až 1 600 000 Kč, vyplývající ze znaleckých posudků, by žalovaný musel nést rovněž náklady spojené s demolicí objektu, likvidací stavebního odpadu a odvozem značného množství sutin historicky rozsáhlé stavby. Současně by žalovaný musel zajistit vyklizení objektu, přemístění zde uložených věcí a vybavení a v neposlední řadě obstarat náhradní prostory pro výkon své podnikatelské činnosti. Nařízení odstranění stavby by tak neznamenalo pouze ztrátu určité majetkové hodnoty, ale zásadní zásah do celé majetkové a podnikatelské sféry žalovaného. Ve svém souhrnu by proto důsledky odstranění stavby byly podstatně závažnější, než jak je hodnotil soud prvního stupně. Soudu prvního stupně dále žalovaný vyčítal, že při poměřování zájmů účastníků nevěnoval dostatečnou pozornost skutečnosti, že žalovaný nabyl vlastnické právo ke stavbě v dobré víře a po celou dobu jejího vlastnictví jednal v legitimním přesvědčení, že se jedná o stavbu zřízenou oprávněně, což podle žalovaného představuje argument ve prospěch zachování stavby. Žalovaný dále tvrdil, že žalobkyně