14 Co 6/2026-190 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného žalobkyní jako oprávněnou proti , jméno FO, (dále jen „povinný“) u vedlejšího účastníka pod sp. zn. , spisová značka, (dále jen „exekuční řízení“) částku 191 876,71 Kč s úroky z prodlení (výrok I), ohledně dalších 77 018,29 Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní na straně jedné a žalovanou a vedlejším účastníkem na straně druhé (výrok III). Dospěl k závěru, že exekuční řízení trvalo vskutku nepřiměřeně dlouho, takže samotné konstatování porušení práva nestačí, přičemž žalované se nepodařilo vyvrátit tvrzení žalobkyně o existenci nemajetkové újmy.2. Žalovaná podala proti rozsudku odvolání, v němž trvala na tom, že vedlejší účastník činil veškeré úkony vedoucí k vymožení pohledávky a ukončení exekuce nebylo v jeho možnostech navzdory tomu, že již od počátku roku 2016 byla zřejmá nemajetnost povinného, jíž si žalobkyně musela být vědoma. Nebyla tedy prokázána příčinná souvislost mezi jednáním vedlejšího účastníka a nemajetkovou újmou, neboť po dobu objektivní nemajetnosti povinného nevzniká v exekučním řízení oprávněnému újma z nepřiměřeně dlouze vedeného řízení.3. Odvolání podal i vedlejší účastník, namítaje, že v řízení nebyl prokázán ani jeho nesprávný úřední postup, ani příčinná souvislost mezi ním a tvrzenou újmou žalobkyně. On po celou dobu činil úkony směřující k vymožení pohledávky, a to, že se exekuce ukázala jako bezvýsledná v důsledku nemajetnosti povinného, mu nelze klást k tíži, neboť před přijetím úpravy zastavování bezvýsledných exekucí nemohl délku exekučního řízení ovlivnit. Byla to naopak žalobkyně, jež jako oprávněná měla po celé sledované období možnost navrhnout zastavení exekuce, což neučinila a tím si délku řízení zavinila sama.4. Žalobkyně ve vyjádření k odvoláním namítala, že po celou dobu exekučního řízení byla přesvědčena o možnosti vymožení pohledávky a o nemajetnosti povinného nevěděla. Klást počátek nemajetnosti povinného ke dni poslední provedené srážky ze mzdy je nesmyslné, neboť ve srážkách ze mzdy bylo pokračováno a bylo také možné očekávat vydražení nemovitých věcí povinného. To, že měla možnost navrhnout zastavení exekuce, jí nemůže být kladeno k tíži.5. Odvolání je důvodné.6. Napadený rozsudek je založen na závěru, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno ohledně skutečností vyvracejících předpoklad, že žalobkyni byla nepřiměřenou délkou exekučního řízení způsobena nemajetková újma. Soud prvního stupně tedy v tomto směru rozhodl nikoli na základě zjištěného skutkového stavu, nýbrž na základě závěru o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene žalovanou. Se závěrem, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení ohledně skutečností vyvracejících vznik nemajetkové újmy, se však rozhodně nelze ztotožnit. Jak žalovaná, tak vedlejší účastník na její straně od samého počátku namítali, že nemajetková újma žalobkyni nemohla vzniknout proto, že povinný byl objektivně nemajetný a žalobkyně o tom věděla – žalovaná to uváděla ve vyjádření k žalobě ze dne 21. 3. 2025 (č. l. 23-25 spisu), v doplňujícím vyjádření ze dne 12. 5. 2025 (č. l. 46 spisu) a v průběžném vyjádření ze dne 15. 9. 2025 (č. l. 83 spisu), vedlejší účastník to uváděl ve svém nedatovaném vyjádření došlém soudu dne 12. 5. 2025 (č. l. 50-51 spisu) a oba to shodně uváděli také při jednání před soudem prvního stupně dne 8. 10. 2025. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaná v tomto směru neunesla břemeno tvrzení, je tedy nesprávný.7. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že povinný byl objektivně nemajetný a žalobkyně o tom věděla, by obstál za předpokladu, že by žalovaná byla v tomto směru řádně vyzvána k označení důkazů podle § 118a odst. 3 o. s. ř. To se však v souzené věci nestalo. Soudní praxe i odborná literatura jsou ustáleny na tom, že výzva podle uvedeného ustanovení musí být natolik konkrétní, aby účastník porozuměl tomu, k čemu má další důkazy navrhnout, musí být „šita na míru“ konkrétní situaci, která v řízení nastala, a nesmí vzbuzovat pochybnosti o tom, k jakým tvrzením má účastník důkazy navrhnout [viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014, a v odborné literatuře Lavický, P. a kol: Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Wolters Kluwer Praha 2016, str. 550]. Výzva formulovaná příliš obecně, kupříkladu tak, že žalovaný má v případě uznání dluhu označit důkazy „k prokázání, že dluh v době uznání netrval“ nebo že má v případě námitky neplatnosti smlouvy označit důkazy „k prokázání skutečností zakládajících neplatnost smlouvy“, je nedostatečné. To platí tím spíše, jestliže účastník, jemuž se má výzvy dostat, již dříve v průběhu řízení konkrétní skutečnosti vylučující existenci žalobou uplatněného nároku tvrdil a nyní má být vyzván jen k tomu, aby je také prokázal.8. Tohoto pochybení se dopustil i soud prvního stupně v souzené věci. Žalovaná i vedlejší účastník již před prvním jednáním opakovaně tvrdili, že v průběhu exekučního řízení vyšlo najevo, že povinný je nemajetný, a že žalobkyně o tom věděla. V této situaci měli být při jednání podle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzváni nikoli k označení důkazů „o skutečnostech vylučujících pravdivost tvrzení žalobkyně ohledně způsobené nemajetkové újmy“, jak to soud prvního stupně učinil (viz protokol o jednání ze dne 8. 10. 2025, str. 3), nýbrž k označení důkazů o tom, že v průběhu řízení vyšla najevo nemajetnost povinného a že žalobkyně o jeho nemajetnosti věděla. Výzva, jež byla žalované skutečně poskytnuta, byla příliš obecná a nekonkrétní, mohla se vztahovat k nejrůznějším myslitelným důvodům vylučujícím vznik újmy (včetně spoluzavinění žalobkyně, minimálního významu předmětu řízení pro ni, toho, že žalobkyně po určitou dobu neměla žádný statutární orgán a osoba, jež do této funkce později nastoupila, o existenci řízení po určitou dobu nevěděla apod.) a nevyplývalo z ní, k čemu konkrétně má žalovaná další důkazy označit. Pokud na základě takto nedostatečné výzvy soud prvního stupně následně rozhodl na základě závěru o neunesení důkazního břemene žalovanou, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je tedy dán odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Zároveň je dána výjimka z principu neúplné apelace podle § 205a písm. d) o. s. ř. a žalovaná má tedy v odvolacím řízení možnost označovat ke svému tvrzení o nemajetnosti povinného a o vědomosti žalobkyně o ní nové důkazy, přičemž takové důkazy je odvolací soud podle § 213 odst. 5 o. s. ř. povinen provést.9. V takto ustavené procesní situaci odvolací soud podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování emailovou zprávou žalobkyně ze dne 6. 10. 2011, e-mailovou zprávou vedlejšího účastníka z téhož dne, tabulkou exekučních řízení a e-mailovou zprávou vedlejšího účastníka ze dne 13. 10. 2011. Tyto listiny jsou součástí exekučního spisu, označeného k důkazu již v prvním vyjádření žalované k žalobě, soud prvního stupně jimi však zřejmě důkaz neprovedl, neboť je v protokolu o jednání ze dne 8. 10. 2025 ani v odůvodnění napadeného rozsudku nikde nezmiňuje. Z první listiny odvolací soud zjistil, že dne 6. 10. 2011 se finanční manažer žalobkyně , jméno FO, obrátil na vedlejšího účastníka mimo jiné se žádostí o zaslání přehledu „všech jejich spisů“ a o sdělení, v jakém jsou stavu a jaká je pravděpodobná šance na úspěch exekuce. Z druhé a třetí listiny odvolací soud zjistil, že téhož dne pracovnice vedlejšího účastníka zaslala žalobkyni tabulku s přehledem všech exekucí vedených žalobkyní jako oprávněnou, v níž je ke sledované exekuci uvedeno, že „povinný si na adrese TP nepřebírá“, že vedlejší účastník „udělal II. kolo součinnosti – zatím vše negativní“ a „beze změn, poslední příchozí odpovědi na součinnosti – vše negativní, MV nelze adresáta TP = úřad, na adrese podnikání se nezdržuje“. Tabulka sice není uvedena v přílohách e-mailové zprávy, žalobkyně však její doručení nepopírala (byť je ani neučinila nesporným), přičemž její zaslání odpovídá pravidelnému běhu věcí; kdyby tabulka žalobkyni doručena nebyla, žalobkyně by na to jistě vedlejšího účastníka upozornila a zaslání tabulky urgovala, což neučinila. Ze čtvrté listiny odvolací soud zjistil, že dne 13. 10. 2011 tatáž pracovnice vedlejšího účastníka v rámci vnitřního oběhu listin zaslala tabulku ještě na podatelnu vedlejšího účastníka.10. Informace o tom, že povinný má trvalý pobyt na adrese ohlašovny obecního úřadu, že si na ní nepřebírá písemnosti, že se nezdržuje ani na adrese místa podnikání a že veškeré žádosti o součinnost skončily negativně, vedly nutně k závěru, že povinný je nemajetný. Zároveň má odvolací soud za prokázané, že žalobkyně se o nemajetnosti povinného dozvěděla nejpozději dne 6. 10. 2011.11. Na základě důkazů doplněných v odvolacím řízení a těch skutk