14 Co 73/2026-143 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně určil, že žalobci jsou každý jednou polovinou vlastníky pozemku poz. parc. č , číslo, v katastrálním území , adresa, (dále jen „pozemek“) (výrok I) a přiznal žalobcům právo na náhradu nákladů řízení ve výši 115 048,95 Kč pro oba dohromady (výrok II). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že vlastnické právo k pozemku nabyli žalobci mimořádným vydržením ke dni 1. 1. 2019, přičemž žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že držby se chopili v nepoctivém úmyslu.2. Žalovaná se proti rozsudku odvolala s tím, že žalobci v době nabytí vlastnického práva dobře znali obsah trhových smluv z roku 1949, z nichž musela i osoba průměrného rozumu seznat, že právo užívat celý předmětný pozemek kupujícím nevzniklo; držby se tedy nemohli chopit v nikoli nepoctivém úmyslu. Tomu nasvědčuje i to, že pozemek nikdy neoplotili celý, ve směru na východ, k pozemku st. parc. č. , číslo, , oplocen nebyl. Žalovaná trvala na tom, že užívání pozemku bylo předchůdcům povoleno jen jako výprosa, a pokud již v roce 1967 dosáhli zápisu svého vlastnického práva k pozemku do evidence nemovitostí, pak se do držby vlastnického práva vloudili lstí a usilovali proměnit výprosu v trvalý stav. Žalobci přitom nebyli ve vztahu k nim cizími lidmi, nýbrž jejich příbuznými, žili s nimi v jedné domácnosti a jejich spory s předchůdcem žalované jim musely být známy. Pozemek poz. parc. č. , číslo, si v roce 2010 od obce pronajali, ačkoli již tehdy mohli argumentovat vydržením; to nasvědčuje tomu, že tento pozemek za svůj nikdy nepokládali, a žádnou obranu, že pozemek je jejich, nevznesli ani v roce 2023 v řízení o odstranění stavby kolny. Po dobu 27 let nenapadali ani stav zápisu v katastru nemovitostí, který jim od roku 1998 nesvědčil. Napadený rozsudek je v rozporu s dobrými mravy, neboť mimořádné vydržení nemá sloužit k legalizaci dlouhodobě sporného nebo dokonce protiprávního stavu, a pravděpodobně vyvolá další soudní spory, zejména spor o povolení nezbytné cesty. O nákladech řízení mělo být rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovaná vznik sporu nezavinila, až do listopadu 2025 neznala argumenty žalobců a neměla k dispozici listiny, jimiž žalobci své vlastnictví nakonec prokázali. V průběhu odvolacího řízení žalovaná navrhla provedení důkazu sdělením stavebního úřadu o tom, kdy byl zazděn vchod do domu na pozemku st. parc. č. , číslo, (dále jen „sousední dům“).3. Žalobci ve vyjádření k odvolání trvali na tom, že žalované se nepodařilo prokázat jejich nepoctivý úmysl, přičemž rozhodující je v tomto směru stav v době uchopení držby, pozdější vědomost o rozporu mezi faktickým a evidenčním stavem významná není. Vlastnické právo jejich předchůdců k pozemku vyplynulo z geometrického plánu z roku 1967, na základě kterého byli předchůdci zapsáni do evidence nemovitostí, což se následně projevilo ve znaleckém posudku z roku 1985 a ve výpisu z evidence nemovitostí z roku 1986; tyto podklady jen posilovaly přesvědčení žalobců o vlastnickém právu k pozemku; tvrzení, že jejich držba byla jen trpěnou výprosou, nebylo prokázáno a jejich nepoctivý úmysl při uchopení držby neprokazuje ani příbuzenský vztah k předchůdcům, způsob oplocení pozemku a to, že majetkoprávní vztah k pozemku poz. parc. č. , číslo, řešili smluvní cestou. Rozpor mezi evidenčním a skutečným stavem vznikl až v roce 1998 a jejich vědomost o tomto rozporu tedy není podstatná, neboť žalovaná měla dostatečně dlouhou dobu na to, aby své právo uplatnila žalobou.4. Odvolání není důvodné.5. Soud prvního stupně sice správně vyložil institut mimořádného vydržení včetně podmínek, za nichž k němu může dojít, nezabýval se však tím, kdo, kdy, jakým způsobem a v jakém rozsahu pozemek po roce 1949 fakticky užíval, zejména pak nevypořádal stěžejní námitku žalované vznesenou již ve vyjádření k žalobě ze dne 30. 5. 2025 (č. l. 31-36 spisu), že užívání pozemku bylo předchůdcům žalobců povoleno jen výprosou. Kdyby tomu tak bylo a kdyby o tom žalobci v době uchopení držby věděli, pak by pokračovali v nepravé držbě svých předchůdců a k mimořádnému vydržení by dojít nemohlo (viz dále). Proto odvolací soud podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování výslechem účastníků a svědků , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, , navržených již ve vyjádření k žalobě ze dne 30. 5. 2025 (č. l. 31-36 spisu) a v průběžném vyjádření žalobců ze dne 22. 12. 2025 (č. l. 87 spisu).6. Žalobce vypověděl, že za žalobkyní jako svojí budoucí manželkou jezdil již od roku 1977. V té době se na pozemku již nacházela čtvercová kolna a celý pozemek včetně této kolny a podélného přístavku užívala rodina žalobkyně. , jméno FO, pozemek, kolnu ani přístavek neužívala ani o to neusilovala, mezi oběma rodinami neexistovaly ohledně užívání pozemků a staveb žádné spory a o žádných takových sporech žalobci ani nikdo z , jméno FO, rodinou , jméno FO, (dále jen „protější kolna“); tuto kolnu , jméno FO, skutečně užíval, žalobce se však domníval, že je to proto, že je jeho, a dále to neřešil. Tvrzení, že rodiče žalobkyně byli veřejně činní a , jméno FO, se jich báli, se nezakládá na pravdě, byli to obyčejní lidé, jen otec žalobkyně snad v určité době pořizoval soupisy dobytka. Čtvercová kolna na pozemku byla využívána ke skladování dříví a jízdních kol. Po sňatku se žalobci rozhodli stavebně rozšířit dům , Jméno žalobce B, na tehdejším pozemku st. parc. č. , číslo, (dále jen „dům , Jméno žalobce B, “) a matka žalobkyně žalobci za tímto účelem darovala druhou polovinu domu i pozemku; o tom, že bude muset pozemek vrátit, mu tehdy nikdo neříkal. O stavební povolení žalobci požádali v roce 1986 a , jméno FO, se k jejich stavebnímu záměru nevyjádřil. Plot z červených cihel vystavěl žalobce, a to v roce 1990; až k sousednímu domu zeď nedostavěl proto, že v dalším úseku mu k tomu v terénu chyběl základ. O tom, že by se v roce 1998 pozemek jakkoli řešil, žalobce nemá žádné informace. První spor s , jméno FO, ohledně pozemku vznikl až někdy v roce 2010, kdy jeho syn chtěl „ručit“ domem a kdy , jméno FO, žalobce obvinil, že ho okradli o 4 m2. O existenci geometrického plánu z roku 1967 se žalobce dozvěděl, až když začaly spory se žalovanou.7. Žalobkyně vypověděla, že v předmětné lokalitě žije od narození. Pokud si pamatuje, pozemek vždy patřil k jejich dvoru, nikdo proti tomu nikdy nic nenamítal a ani její rodiče jí nikdy neříkali, že by si na pozemek činil nárok někdo jiný; žilo se tam „jako v pohádce“. O tom, že by pozemek nebyl jejich a že by ho užívali jen na základě souhlasu , jméno FO, a jen za jím stanovených podmínek, nic nevěděla, nikdy jí o tom nikdo nic neříkal. Její rodiče měli na pozemku hnojiště a králíkárnu, někdy od roku 1964 nebo 1965 také kůlnu, kterou postavil její otec a ve které se skladovalo dřevo, a také podélný přístavek k sousednímu domu, ona si však nevybavuje, kdo a kdy jej zbudoval. , jméno FO, žil v lokalitě odjakživa, pozemek však neužíval a nic na něm, v kolně ani v přístavku neměl; odjakživa však užíval protější kolnu, o níž žalobkyně od své matky věděla, že patří její rodině; do užívání mu ji přenechali její rodiče. Vztahy s ním byly vždy dobré, ona i její rodiče ho oslovovali „Jirko“, ona mu sekala trávu a žalobce mu dával okurky ze své zahrady; žádné spory s ním nikdy neměli. Vchod do svého domu měl , jméno FO, ze dvora na druhé straně; dříve ho měl jinde, snad ze strany od jejích rodičů, ale to ona ví pouze z vyprávění, sama ten vchod nikdy neviděla a nikdy ani neviděla , jméno FO, , že by k němu po pozemku chodil. Polovinu pozemku zdědila po svém otci, který zemřel , datum, . V roce 1985 spolu se žalobcem požádali o stavební povolení na rozšíření domu , Jméno žalobce B, o další patro, přičemž , jméno FO, se k jejich záměru nevyjádřil. Ani tehdy, ani nikdy dříve o obsahu trhových smluv z roku 1949 nic nevěděla, její rodiče o nich nemluvili. O tom, že pozemek č. , hodnota, nebyl zapsán na její rodiče, také nevěděla, později se však dozvěděla, že je obecní. V roce 1998 ona ani žalobce od katastrálního úřadu žádnou listinu nedostali a o tom, že pozemek je od té doby v katastru zapsán na , jméno FO, , nevěděli. Pozemek poz. parc. č. , číslo, byl obecní a za to, že nebyl v katastru zapsán na ně, ona nemůže; v roce 1967 ho do katastru zapsal její otec, ona si však nevybavuje, kdy se o tom dozvěděla. Daň z pozemku neplatil nikdo. Spory vypukly teprve kolem roku 2022, kdy , jméno FO, přišel s obviněním, že pozemek je jeho a že ona a žalobce ho okradli.8. Žalovaná vypověděla, že rodiče , jméno FO, a rodiče žalobkyně se ústně dohodli, že rodiče žalobkyně budou užívat pozemek a rodiče , jméno FO, protější kolnu. Na základě této dohody užívali pozemek pouze rodiče žalobkyně a následně žalobci, rodina , jméno FO, ho neužívala. , jméno FO, se v roce 2020 rozhodl, že jí pozemek st. parc. č. , číslo, se sousedním domem převede. Neměl žádné příbuzné a darem ji chtěl odměnit za to, že se o něj v posledních deseti až patnácti letech, kdy měl zdravotní potíže, starala; požádal ji však, aby si zřídila vchod z druhé strany a