18 Co 166/2025-405 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni výživné nerozvedené manželky v částce 3 000 Kč měsíčně za období od 1. 12. 2021 do 31. 3. 2023 (výrok I). Dluh na výživném za uvedené období v částce 48 000 Kč umožnil žalovanému splácet ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém rozsudek nabude právní moci (výrok II). Do částky 2 000 Kč měsíčně za období od 1. 12. 2021 do 31. 3. 2023 a do částky 5 000 Kč měsíčně od 1. 4. 2023 do 1. 2. 2024 žalobu zamítl (výrok III). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Doplňujícím rozsudkem doplnil výrok III rozsudku tak, že se žaloba zamítá také co do částky 5 000 Kč měsíčně za období od 1. 2. 2024 do 9. 3. 2024, a dále doplnil výrok V rozsudku, jímž žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Sokolově soudní poplatek ve výši 3 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Vzal za prokázáno, že manželství účastníků trvalo od 10. 8. 2013 do 24. 3. 2023. Ačkoli při doručování rozsudku o rozvodu došlo k pochybení, kdy rozsudek byl doručován přímo manželům, nikoli jejich právním zástupcům, lze za právní moc rozvodu považovat datum 24. 3. 2023, které také bylo vyznačeno u obou účastníků v Centrální evidenci obyvatel. Vzhledem k tomu, že se jedná o statusovou věc, nelze za datum rozvodu manželství považovat datum 9. 3. 2024 v souvislosti s následným doručením rozsudku právním zástupcům účastníků. Nárok žalobkyně na výživné tak zanikl dnem 24. 3. 2023. Žalobkyně odešla ze společné domácnosti koncem dubna 2021, bydlí a podniká v domě svých rodičů v , adresa, . Důvod jejího odchodu ze společné domácnosti nebyl prokázán. Žalovaný je zaměstnán v Německu, kde dosahuje průměrného příjmu kolem 41 000 Kč měsíčně. Má zvýšené výdaje v souvislosti se splácením úvěrů a dojížděním do zaměstnání. Hradí výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně na nezletilého syna účastníků. Pokud jde o tvrzené vedlejší příjmy z oprav a prodejů automobilů, byl prokázán pouze prodej automobilu značky , Anonymizováno, za kupní cenu 280 000 Kč dne 31. 3. 2021. Prodej topných olejů a s tím spojený příjem nebyl v řízení prokázán. Žalobkyně rovněž neprokázala, že žalovaný má příjmy z prodeje pneumatik. Prokázáno bylo, že žalovaný pobíral v Německu přídavky na děti, tzv. Kindergeld. Pokud jde o majetkové poměry žalobkyně, tato žije v domě svých rodičů, kde podniká v oboru kosmetických služeb a dosahuje příjmů kolem 7 000 Kč měsíčně. V péči má nezletilého syna, který navštěvuje základní školu a je častěji nemocný, než je obvyklé. Soud žalobu posuzoval dle § 697 o. z. a § 913 a násl. o. z. Dospěl k závěru, že v rozhodném období byl příjem žalovaného o něco vyšší. Za adekvátní částku na vyrovnání hmotné a kulturní úrovně obou manželů soud považuje částku 3 000 Kč měsíčně. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu a uzavřel, že vyšší příjmy žalovaný dosahuje s vynaložením mnohem vyššího úsilí a vyššími výdaji, když denně dojíždí do zaměstnání do Německa. Ze svých příjmů hradí kromě běžných výdajů spojených s bydlením a stravováním výživné na syna a splácí půjčky, které byly čerpány za trvání manželství. Žalobkyní vykázaný příjem 7 000 Kč měsíčně považuje soud za podprůměrný. V možnostech a schopnostech žalobkyně je dosahovat příjmů vyšších. K přiznání výživného žalobkyni soud přistoupil především po zjištění, že žalovaný pobíral Kindergeld v částce 5–6 000 Kč měsíčně, čímž si bez vědomí žalobkyně navyšoval příjmy. S tímto příjmem nebylo počítáno v řízení o určení výživného na nezletilého syna. Částka 3 000 Kč měsíčně je adekvátní k dorovnání hmotné a kulturní úrovně žalobkyně. Výživné soud přiznal za období od 1. 12. 2021 do 31. 3. 2023, tedy od podání žaloby do data rozvodu manželství. Za toto období dluh na výživném činí 48 000 Kč. S ohledem na majetkové poměry žalovaného, soud mu umožnil dluh splácet po 3 000 Kč měsíčně. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.2. Proti zamítavým výrokům rozsudku podala včas odvolání žalobkyně. V následném doplnění vyjádřila názor, že závěry soudu prvního stupně jsou opírány výhradně o tvrzení žalovaného, které bylo nepravdivé. Pokud jde o náklady žalovaného na cestování za prací, na těchto se podílí společně se svědkem , jméno FO, . Žalobkyně svojí výpovědí prokázala, že žalovaný i za trvání soužití účastníků dovážel automobily ze zahraničí, následně je opravoval a prodával za lepší cenu. Výpovědí svědka , jméno FO, bylo prokázáno, že žalovaný si vydělává kolem 55 000 Kč měsíčně. Je zřejmé, že si nechal vyplácet část mzdy tzv. na ruku. Bylo zjištěno, že žalovaný vlastnil několik osobních automobilů v hodnotě přesahující 600 000 Kč. Žalovaný své výlučné závazky hradil ze společných peněz patřících do SJM. Za trvání manželství měl příjem z prodeje majetku z dědictví, kde disponoval finančními prostředky ve výši 850 000 Kč. Žalobkyně odešla ze společné domácnosti z důvodu nefunkčnosti manželství a nezájmu žalovaného o rodinu. Žalovaný má ve výlučném vlastnictví byt, garáž a další podíl na nemovitostech. Vlastní několik osobních automobilů a motocyklů, na svých účtech má finanční prostředky patřící do SJM. Žalobkyně naopak nevlastní žádné nemovitosti. Vše, co žalobkyně má ve společném jmění manželů, užívá výlučně žalovaný. Žalovaná je omezena péčí o nezletilého syna, je nucena žít se svými rodiči v jednom domě. Žalovaný má své soukromí ve svém bytě. Žalovaný i po rozpadu společné domácnosti mohl neomezeně pracovat a vyvíjet i mimo zaměstnání vedlejší činnost s opravou automobilů, přezouvání pneumatik, provádění stavebních prací atd. Žalobkyně nemohla s ohledem na péči o syna a jeho časté nemoci rozvíjet své podnikání, které obnovila v době, kdy se odstěhovala i s nezletilým synem ke svým rodičům. Není zřejmé, z jakého relevantního důvodu soud uzavřel, že opravy automobilů provádí žalovaný jako svůj koníček. Trvá na tom, že rozsudek o rozvodu manželství nabyl právní moci až v souvislosti s doručením rozsudku právním zástupcům účastníků, tedy dnem 9. 3. 2024. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě žalobkyně v plném rozsahu vyhověl.3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání poukázal na to, že odvolání žalobkyně neobsahuje žádná nová tvrzení či důkazy než ty, které již byly ve věci provedeny a soudem prvního stupně podrobně zhodnoceny. Zásadní změnou oproti předchozímu rozsudku byla skutečnost čerpání tzv. „Kindergeld“ ze SRN. Pouze z tohoto důvodu došlo ke změně výroku rozsudku soudu prvního stupně, kdy v novém řízení bylo určeno výživné žalobkyni ve výši 3 000 Kč měsíčně. Žalobkyně nesprávně argumentuje, že „svojí výpovědí prokázala skutečnosti“. Přitom je zřejmé, že žalobkyně tímto pouze plnila povinnost tvrzení, nikoli však povinnost důkazní. Pokud žalobkyně tvrdí, že odešla ze společné domácnosti z důvodu nefunkčnosti manželství, pak se jedná o vyjádření výjimečně pravdivé. Žalobkyně totiž od počátku trvala na tom, že bude cca 1 měsíc žít se žalovaným coby manželem ve společné domácnosti a další měsíc u svých rodičů se společným nezletilým synem účastníků, když v rodinném domě svých rodičů v , adresa, má z doby ještě před uzavřením sňatku se žalovaným fungující a prosperující kosmetický salon, kam si zve své klienty, většinou své známé, protože z , adresa, pochází. Pokud žalobkyně odkazuje na to, že soud měl zkoumat i potencialitu příjmů žalovaného, pak tento postup logicky platí i pro žalobkyni. Příjmový potenciál žalobkyně je na velmi dobré úrovni. Sama výslovně uváděla, že za prováděné kosmetické práce nevystavovala žádné písemné doklady a zaplacené částky používala k osobní spotřebě. Proto také není možno vycházet ani orientačně z daňových přiznání žalobkyně, které se skutečnou realitou nemají nic společného. Žalobkyně se mnohdy vysmívala žalovanému, že zatímco on jezdí dřít do Německa „od nevidím do nevidím“, ona si svou práci odvede každý druhý měsíc v , adresa, ve svém kosmetickém salonu a má vyšší příjem než on. Proto se také odstěhovala ke svým rodičům, kde měla a má vytvořeny veškeré podmínky pro klidný život v rodinném domě svých rodičů, včetně péče o nezletilého syna účastníků ze strany svých rodičů, kteří jsou vitální důchodci. V doplňujícím podání považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že k rozvodu manželství došlo v únoru (respektive březnu) 2023. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.4. K odvolání žalobkyně odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadené, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř. Přihlédl k obsahu odvolání i k vyjádření žalovaného k tomuto odvolání a dospěl k závěru, že odvolání není možno považovat za důvodné.5. Především je třeba uvést, že posuzovaná věc již byla předmětem přezkumu odvolacího soudu, který rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 11. 2022 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně respektoval pokyny uvedené ve zrušovacím usnesení a řízení potřebným způs