61 Co 226/2025-153 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že žalobce , Jméno žalobce, je vlastníkem podílu o velikosti jedné ideální osminy na pozemku č. parcelní , hodnota, v katastrálním území a obci , adresa, , jehož součástí je stavba rozestavěného rodinného domu (výrok I) a žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 59 281 Kč (výrok II).2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba byla podána procesně správně, když s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2680/2022 konstatoval, že není možné ve věci postupovat jiným způsobem než právě podáním určovací žaloby. Též vyšel z toho, že na straně žalobce existuje naléhavý právní zájem, který je dán tím, že v případě vydání pravomocného rozsudku, kterým bude žalobě vyhověno, bude žalobce v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník jedné osminy uvedeného pozemku. Dále vyšel z toho, že pasivní legitimace žalovaných je dána tím, že v případě žalovaného 2) bude při úspěchu žalobce ve věci dotčeno jeho vlastnické právo k předmětným nemovitostem a žalovaný 1) je pak oprávněn z věcného břemene doživotního užívání těchto nemovitostí. V rámci dokazování soud prvního stupně zjistil, že pozemek nabyli kupní smlouvou ze dne 19. 5. 1999 do společného jmění manželů žalovaný 1) a jeho zemřelá manželka , jméno FO, , matka žalobce a žalovaného 2). Část kupní ceny pak byla hrazena z prostředků ve společném jmění manželů, které nebylo žádným způsobem modifikováno. Na tom nic nemění ani to, že zbylá část kupní ceny byla hrazena z prostředků žalovaného 2). Na předmětném pozemku pak rodina , jméno FO, vystavěla v roce 2005 rodinný dům. Tato stavba se však nestala automaticky součástí pozemku, proto se soud prvního stupně zabýval i tím, kdo je vlastníkem rodinného domu nacházejícího se na pozemku. Dospěl k závěru, že se na stavbě rodinného domu podílela celá rodina, zejména prací., finančně se na stavbě rodinného domu podílel převážně žalovaný 2), v menší míře také žalovaný 1) a také žalobce. Soud prvního stupně dále vycházel z obsahu darovací smlouvy spojené se smlouvou o věcném břemenu a zřízení zákazu zatížení a zcizení, uzavřené mezi žalovanými dne 17. 7. 2024, dle níž žalovaný 1) převedl vlastnické právo k pozemku č. p. , hodnota, v k. ú. a obci , adresa, na žalovaného 2) a v níž smluvní strany shodně prohlásily, že stavba rodinného domu na tomto pozemku je ve vlastnictví žalovaného 1), proto soud prvního stupně z toho prohlášení vycházel a dovodil, že stavba rodinného domu se ke dni 1. 1. 2014 s ohledem na nabytí účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. stala součástí pozemku, takže ke dni úmrtí , jméno FO, dne 1. 2. 2024 byl pozemek včetně rozestavěné stavby rodinného domu ve společném jmění žalovaného 1) a zemřelé manželky. Při vypořádání zaniklého SJM pak připadla ½ nemovitých věcí žalovanému 1) jako pozůstalému manželovi a zbylá polovina připadla v rámci zákonné dědické posloupnosti dědicům v první dědické třídě, tj. pozůstalému manželovi , právnická osoba, , tj. žalobci, žalovanému 2) a synovi , jméno FO, , když soud prvního stupně vyšel z toho, že darovací smlouva ze dne 17. 7. 2024 je neplatným právním jednáním, neboť žalovaný 1) nebyl ke dni uzavření této smlouvy výlučným vlastníkem celé věci, proto nebyl ani oprávněn s ní jako celkem disponovat.3. Proti tomuto rozsudku podali žalovaní včasné odvolání, v němž poukazují na to, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětné nemovitosti. Žalovaní akcentují připojený spisový materiál o projednání dědictví po zemřelé , jméno FO, , ze kterého plyne, že v rámci dědického řízení žalobce nerozporoval samotné vlastnictví pozemku, když jako účastník dědického řízení toliko navrhl zahrnutí investic, bez určení konkrétní výše. Dle žalovaných se v dědickém řízení řešilo vypořádání SJM a byl-li majetek ve SJM zúžen toliko na jiné položky („investice“) a pozemek se stavbou byl ponechán mimo, mají žalovaní za to, že do SJM pozemek ani stavba nepatří. Žalovaní souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že v rámci dědického řízení nebyly pozemek ani stavba vypořádány, neboť k vypořádání byly namítány pouze investice. Žalovaní jsou přesvědčeni, že v případě nemovité věci nešlo-li o aktivum, které se ukázalo v rámci řízení o projednání pozůstalosti jako sporné, není žalobce nadán naléhavým právním zájmem, a to ať již na určení, že nemovitá věc náležela zůstavitelce ke dni její smrti či k určení, že sám je jejím spoluvlastníkem. Dle žalovaných tím, že žalobce vlastnické právo k pozemku neoznačil jako sporné, i když měl k dispozici procesní nástroj v podobě návrhu na zařazení sporné věci do SJM a nevyužil jej, lze jednoznačně tvrdit, že žalobce neměl naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Žalovaní jsou přesvědčeni, že pozemek a na něm stojící rozestavěná stavba rodinného domu nebyly součástí SJM, z toho důvodu ani není možné určit, že žalobce je vlastníkem podílu na předmětných nemovitostech. Žalovaní vychází z toho, že předmětná nemovitost byla částečně hrazena z peněz ve společném jmění manželů a částečně z peněz žalovaného 2). Od počátku byla investice do této nemovité věci zamýšlena pouze ve prospěch žalovaného 2), který do nemovité věci investoval téměř všechny své finanční prostředky. Žalovaní mají za to, že se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal s tím, že žalovaný 1) nakládal s penězi, které nepatřily do SJM, ale byly vlastnictvím žalovaného 2). Žalovaní se domnívají, že žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že převážná část kupní ceny pocházela z prostředků náležejících do SJM. Soud prvního stupně tak dle názoru žalovaných nesprávně přiřkl celou nemovitou věc do režimu SJM. Žalovaní se domnívají, že pozemek nikdy nebyl součástí SJM, lze uvažovat toliko o podílu odpovídajícímu částce hrazené z prostředků náležejících do SJM. Tuto skutečnost dle žalovaných dokresluje počínání zesnulé , jméno FO, , která si na pozemek nikdy nečinila nárok, když věděla o tom, jakým způsobem byla nemovitá věc financována. Konečně ani ve své závěti nijak předmětný pozemek neřešila, neboť věděla, že není součástí SJM. Žalovaní jsou také na rozdíl od soudu prvního stupně přesvědčeni, že rozestavěná stavba a pozemek jsou považovány za dvě samostatné nemovité věci. Proto žalobce nemůže požadovat určení vlastnického práva k rozestavěné budově, neboť tato nebyla financována z prostředků v SJM, ale z prostředků žalovaného 2). Účinností občanského zákoníku tak dle žalovaných stavba nebyla součástí SJM a nebyla tudíž naplněna podmínka jednoty vlastníka pozemku a stavby. Dle žalovaných stavba zůstala samostatnou nemovitou věcí a jejím vlastníkem je žalovaný 2), do SJM pak patří toliko pozemek. Navrhli proto, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba bude v plném rozsahu zamítnuta, in eventum, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu projednání.4. Žalobce považoval odvolání za nedůvodné a navrhl potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně. K tvrzení žalovaných, že na straně žalobce není naléhavý právní zájem, žalobce uvedl, že mezi účastníky je jednoznačné, že vlastnické právo k nemovitostem je sporné. Žalobce se domáhá určení svého vlastnického práva 1/8 k předmětné nemovité věci. Nedomáhá se určení, zda nemovitá věc patřila do pozůstalosti , jméno FO, případně do SJM. Dle žalobce se v dané věci jedná o takový předmět řízení, který musí být po právní moci usnesení o dědictví řešen ve sporném řízení, nikoli dodatečným projednáním pozůstalosti. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, ze kterého plyne, že dědicové se mohou za stávající právní úpravy domáhat svých práv rovněž žalobou mimo řízení o pozůstalosti, a to dle § 189 z. ř. s. V okamžiku, kdy nabude usnesení o dědickém právu právní moci, zákon vylučuje, aby následně odstraněná spornost aktiv (či pasiv) byla ve smyslu § 189 odst. 1 z. ř s. ve spojení s § 193 odst. 1 část věty za středníkem z. ř. s. jakkoliv zohledněna v rámci pozůstalostního řízení. Zákon naopak výslovně stanoví, že po právní moci usnesení o dědictví se spor o aktiva (pasiva) pozůstalosti může definitivně vyřešit jen v řízení sporném. Dle žalobce jeho naléhavý právní zájem plyne z potřeby odstranit právní nejistotu a zapsat právo žalobce v katastru nemovitostí. Žalobce se dále ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který uzavřel, že pozemek byl nabyt za trvání manželství manželů , jméno FO, , kdy kupní cena byla částečně hrazena z jejich společných prostředků a částečně z finančních prostředků žalovaného 2). Z dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že na stavbě domu se různou měrou podílela celá rodina. Stavba byla dle žalobce součástí SJM a dne 1. 1. 2014 se stala součástí pozemku. Tvrzení žalovaných o výlučném vlastnictví žalovaného 2) odporuje dle žalobce zjištěnému skutkovému stavu i jejich vlastnímu prohlášení uvedenému v darovací smlouvě ze dne 17. 7. 2024, kde žalovaní prohlásili, že stavba je ve vlastnictví žalovaného 1).5. Odvolac