64 Co 104/2026-120 – Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 208 796,05 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a ve zbývající částce 47 073 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 255,24 Kč a dále ve výši 12,75 % z částky 320 836,04 Kč od 2. 10. 2024 do zaplacení, a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 309 858,14 Kč od 2. 10. 2024 do zaplacení a z částky 6 493,90 Kč od 2. 10. 2024 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II). Žalobu dále zamítl co do částky 85 014,71 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 929,23 Kč a ve výši 12,75 % z částky 85 014,71 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení s úrokem ve výši 10,6 % ročně z částky 79 527,81 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení a z částky 2 481,90 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení (výrok III). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal (výrok IV).2. Po skutkové stránce uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně - , právnická osoba, . uzavřela se žalovanou dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru. Jednalo se o smlouvu z 30. 11. 2023 (dále smlouva č. 1), na základě které žalované poskytla částku 300 000 Kč, kterou měla vrátit v měsíčních splátkách spolu s úrokem ve výši 12,75 % ročně. RPSN činila 14,47 % v případě řádného splácení. Podle druhé smlouvy z 2. 7. 2019 (dále smlouva č. 2), která byla původně vedena pod sp. zn. 12 C 53/2025, byla žalované poskytnuta částka 150 000 Kč, kterou měla vrátit spolu s úrokem ve výši 10,60 % ročně. RPSN v jejím případě činila 11,63 %. Před uzavřením smlouvy č.1 věřitel 23. 11. 2023 posoudil úvěruschopnost žalované a zjistil z jejího sdělení, že je ovdovělá, nemá žádnou vyživovací povinnost, její příjem u Daikin Industries Czech republic s.r.o. činí 26 395 Kč, náklady 0 Kč a nájemné 6 000 Kč. Věřitel proto stanovil náklady žalované ve výši 10 716 Kč a přihlédl k tomu, že žalovaná splácí další 3 úvěry s měsíční splátkou 2 800 Kč. Před uzavřením smlouvy č. 2 věřitel posoudil úvěruschopnost žalované 2. 7. 2019, kdy vycházel k jejího sdělení, že má příjem u EDYMAX SE ve výši 16 668 Kč a náklady má 0 Kč, proto je sám stanovil na 6 000 Kč a přihlédl k dalším 2 úvěrům s měsíční splátkou 250 Kč.3. Protože žalovaná splátky řádně neprováděla a ze smlouvy č. 1 zaplatila jen 26 217,76 Kč, věřitel pohledávku zesplatnil ke dni 3. 8. 2024 a smlouvou z 20. 9. 2024 ji s účinností k 1. 10. 2024 postoupil žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Pohledávku ze smlouvy č. 2 postoupil žalobkyni na základě smlouvy z 28. 11. 2024 s účinností k 1. 12. 2024. Žalobkyně proto žalobou uplatnila proti žalované ze smlouvy č. 1 nárok na zaplacení jistiny ve výši 309 858,14 Kč, úroků ve výši 6 493,90 Kč a úroků z prodlení ve výši 6 255,24 Kč a poplatků ve výši 4 484 Kč, a ze smlouvy č. 2 požadovala jistinu ve výši 79 527,81 Kč, úroky ve výši 2 481,90 Kč, úroky z prodlení ve výši 2 929,23 Kč a poplatky ve výši 3 005 Kč, to spolu se smluvenými úroky z úvěru a zákonnými úroky z prodlení.4. Usnesením z 10. 7. 2025 č. j. 12 C 53/2025-32 soud prvního stupně spojil oba nároky původně vedené pod sp. zn. 12 C 39/2025 a 12 C 53/2025 ke společnému projednání pod sp. zn. 12 C 39/2025.5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil obě úvěrové smlouvy podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatné. Relevantní skutková tvrzení žalobkyně a ani jí předložené důkazy podle něj neprokazují, že před uzavřením smluv byla řádně posouzena úvěruschopnost žalované. Pokud právní předchůdce vycházel z toho, že žalovaná má nulové životní náklady, pak je toto zcela nedostatečné. Věřitel si sice určil svým výpočtem předpokládané náklady, ale v situaci, kdy žalovaná splácela jiné úvěry, byť menšího rozsahu, si musel být vědom toho, že její náklady zřejmě budou v jiné výši, než sám vypočetl. Mohl také zkoumat, zda žalovaná s někým sdílí domácnost, resp. zda se někdo podílí na jejích výdajích s bydlením. Navíc se jednalo o cizinku pracující pro pracovní agentury, u které existovala vyšší hrozba rychlé ztráty zaměstnání.6. Soud prvního stupně z toho důvodu žalobní nárok posoudil podle § 2991 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení (i když to v rozsudku přímo nevyjádřil). Vyšel přitom údajně z tvrzení žalobkyně, že „žalovaná měla z první žaloby (smlouvy č. 1) uhradit 273 782,74 Kč“, čímž zjevně mínil, že se jí z této smlouvy mělo dostat částky 273 782,74 Kč. Od této částky odečetl částku 64 985,29 Kč, „kterou žalovaná přeplatila“ a žalobkyni tak přiznal výsledných 208 796,95 Kč. S odkazem na § 160 o. s. ř. určil lhůtu k plnění na 30 dní od právní moci rozsudku (v odůvodnění však uvedl lhůtu 60 dní) s tím, že podle něj je zjevné, že žalovaná nemůže uhradit vyšší částku do 3 dnů, ale v jejím možnostech bude opatřit si finanční prostředky do 60 dnů. Ve zbývající části, kterou vyjádřil ve výroku II a IV rozsudku, žalobu zamítl. K tomu dále uvedl, že podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by měla žalované zaplatit dlužnou částku podle jejích možností, a v situaci, kdy jí bude povinnost stanovena teprve tímto rozhodnutím, takže teprve následně by se mohla dostat do prodlení, žalobkyni úroky z prodlení nenáleží. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, že úspěch účastníků byl rovnocenný.7. Proti výroku II rozsudku, a to výhradně do části, v níž byl zamítnutý požadavek na zaplacení částky 64 986,19 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 273 782,24 Kč od 21. 10. 2024 do zaplacení, a proti souvisejícímu nákladovému výroku IV rozsudku, se žalobkyně včas odvolala. Namítla, že soud prvního stupně nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Zdůraznila, že nijak nezpochybňuje právní závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti obou úvěrových smluv z důvodu porušení povinnosti věřitelem podle § 84 až 89 zákona o spotřebitelském úvěru, na základě kterého jí bylo přiznáno jen právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Nesouhlasí však s tím, v jaké výši jí bylo přiznáno, a ani s tím, že jí z něj nebyly přiznány úroky z prodlení.8. Žalobkyně poukázala na to, že povinnost žalované vrátit poskytnutou jistinu nevznikla až rozhodnutím o neplatnosti smlouvy o úvěru, ale daleko dříve ještě před podáním žaloby na základě její výzvy k vrácení dluhu v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky z 7. 10. 2024. Ostatně pokud by dlužná jistina nebyla v době podání žaloby splatná, nemohl by jí soud ani nárok přiznat. Nejpozději 3. den po odeslání se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalované a po marném uplynutí 10denní lhůty, která jí byla poskytnuta ke splnění dluhu, tj. 21.10. 2024, se žalovaná dostala do prodlení. Od toho dne má proto právo na úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Kromě toho byla žalovaná vyzvána úhradě dlužné částky také předžalobní výzvou z 26. 11. 2024 s lhůtou k zaplacení do 11. 12. 2024, a proto měla dostatečný prostor k jejímu vrácení. Žalovaná přitom v řízení vůbec netvrdila a neprokázala, že nebylo v jejích možnostech a schopnostech poskytnutou jistinu do stanovené lhůty vrátit. Žalobkyně v té souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, podle „je to spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky“. V projednávané věci však žalovaná jako spotřebitel břemeno tvrzení a důkazní o jejích možnostech jistinu vrátit neunesla a soudu nepříslušelo si je domýšlet. Nadto je podle ní absurdní, aby věřitel mohl znát reálné majetkové poměry nekontaktního dlužníka, jak plyne z řady rozhodnutí odvolacích soudů, jako je Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci v rozhodnutí sp. zn. 75 Co 61/2023 či 75 Co 181/2023, Krajský soud v Ostravě v rozhodnutí sp. zn. 15 Co 123/2024 Krajský soud v Brně v rozhodnutí sp. zn. 28 Co 197/2023. Vedle nároku na zaplacení zbývající části nesplacené jistiny úvěru (tedy bezdůvodného obohacení) má proto také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení.9. Jak žalobkyně v odvolání dále namítla, soud prvního stupně v rámci posouzení jejího nároku dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, přestože ona nic takového netvrdila, že se žalovaná ze smlouvy č. 1 obohatila o částku 273 782,74 Kč. Ve skutečnosti, jak už v žalobě uvedla, předmětem této smlouvy o úvěru byla částka 300 000 Kč, proto v situaci, kdy žalovaná z ní částku 26 217,76 Kč vrátila, má nárok na vrácení částky 273 782,24 Kč. Z těchto důvodů žalobkyně žádala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil a žalované uložil povinnost zaplatit jí k pravomocně již přiznané částce ještě dalších 64 986,19 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 273 782,24 Kč od 21. 10. 2024 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a aby jí přiznal náhradu nákladů řízení včetně řízení odvolacího.10. Žalovaná se k odvolání žalobky