64 Co 23/2026-40 — Krajský soud v Plzni

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 17 180 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 17. 5. 2025 do zaplacení. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 22. 3. 2024 uzavřena úvěrová smlouva, na jejímž základě žalobkyně poslala žalovanému 10 000 Kč a ten se zavázal tuto částku vrátit spolu se „souhrnným poplatkem“ 8 180 Kč v 60 týdenních splátkách po 303 Kč. Žalovaný zaplatil celkem 1 000 Kč, žalobkyně následně požadovala doplatek jistiny ve výši 9 165 Kč a doplatek poplatku ve výši 8 015 Kč. Po provedeném dokazování soud prvního stupně se zabýval konstrukcí „souhrnného poplatku“ s výsledkem, podle níž obdobná ujednání představují fakticky zastřená ujednání o odměně za poskytnutí peněžních prostředků ve zjevně nepřiměřené výši. Uzavřel, že ve smlouvě sjednaná úroková sazba ve výši 70,89 % ročně je extrémně nepřiměřená a blížící se lichvářským podmínkám a že další poplatky (poplatek za zpracování a doručení úvěru) nepředstavují skutečnou službu, nýbrž náklady, které mají být zahrnuty do úroku. Tato ujednání jsou podle soudu prvního stupně v rozporu s dobrými mravy (§ 580 a § 588 o. z) a současně jsou nepřiměřená a netransparentní ve smyslu § 813 a § 815 o. z. Soud proto shledal úvěrovou smlouvu neplatnou jako celek. Požadavek žalobkyně proto posoudil podle § 2993 o. z. jako požadavek na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný obdržel 10 000 Kč a zaplatil 1 000 Kč, čímž se obohatil o 9 000 Kč. Soud prvního stupně však zdůraznil, že bezdůvodné obohacení v této výši dosud není splatné, neboť žalobkyně neprokázala doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení do sféry dispozic žalovaného, když podle smlouvy mělo k jejímu doručení dojít na adresu v , adresa, a nikoliv na evidenční adresu v , adresa, , neboť žalovaný si tuto adresu trvalého pobytu jako komunikační adresu nevybral. Nedošlo tedy ke hmotněprávnímu doručení výzvy, protože doručeno bylo v rozporu s ujednanou doručovací adresou. Tím pádem se požadavek žalobkyně ani nestal splatným a žaloba tak byla podána předčasně. Na fikci doručení žaloby nelze nahlížet jako na nahrazení doručení výzvy. Proto soud prvního stupně žalobu zamítl. O tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, soud prvního stupně rozhodoval podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovanému během řízení žádné náklady nevznikly.2. Rozsudek okresního soudu žalobkyně napadla včasným odvoláním. Rozsudek jako celek má být zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně brojí proti závěru soudu prvního stupně, že neprokázala doručení předžalobní výzvy do sféry dispozice žalovaného a že nárok z bezdůvodného obohacení nebyl tudíž ke dni žaloby splatný. Podle žalobkyně byla předžalobní výzva zaslána dne 9. 12. 2024 doporučenou zásilkou na adresu trvalého pobytu žalovaného na , adresa, , , adresa, . Tuto adresu přitom žalovaný žalobci nahlásil jako adresu trvalou. Žalovaný si zásilku na této adrese nepřevzal a vrátila se jako nedoručená. Žalovaného žalobkyně opakovaně bezvýsledně kontaktovala prostřednictvím obchodního zástupce i na adrese dohodnuté pro výběr splátek (, adresa, ), jakož i na jeho pracovišti. Žalovaný se podle obchodního zástupce po zaplacení částky 1 000 Kč vyjádřil tak, že dále splácet nebude a na doporučení insolvenčního správce přestává komunikovat. Za daných okolností žalobkyně považovala doručování na trvalou adresu za jediný reálně dostupný postup, neboť ona nemá přístup k Centrální evidenci obyvatel a žalovaný jí jinou adresu nesdělil. Nemožnost doručení na vybrané adrese nebyla způsobena žalobkyní, proto žalobkyně považuje právní závěry soudu prvního stupně o neplatnosti uplatněného nároku za nesprávné.3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, vzal v úvahu argumenty v odvolání žalobkyně a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.5. Jde-li o skutkové a právní závěry soudu prvního stupně o tom, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru z 22. 3. 2024 žalobkyně žalovanému poskytla částku 10 000 Kč, z čehož zůstalo nezaplacených 9 000 Kč, odvolací soud nemá důvod je zpochybňovat a ztotožňuje se s nimi.6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru z 22. 3. 2024 odvolací soud rovněž ve shodě se soudem prvního stupně zjistil, že účastníci si sjednali adresu žalovaného pro doručování v , adresa, . Tato adresa je odlišná od adresy trvalého bydliště, jež ve smlouvě rovněž byla uvedena, tedy od adresy v , adresa, . Právě prostřednictvím adresy sjednané jako doručovací přitom žalobkyně byla povinna se žalobcem komunikovat a neučinila-li tak, nerespektovala ust. § 80 odst. 1 o. z. Doručení předžalobní výzvy ze dne 9. 12. 2024 na tuto adresu (viz tato výzva, jakož i počítačová svodka o odeslaných zásilkách, mimo jiné i žalovanému), nelze vyhodnotit jako řádné doručení. Nezakládá tedy ani hmotně správní splatnost žalovaným neuhrazené částky ve výši 9 000 Kč. Vysvětlení žalobkyně uvedené v odvolání, proč předžalobní výzvu žalovanému doručovala na evidenční adresu trvalého bydliště, je nepřípustným novem.7. Soud prvního stupně však nedocenil existenci ust. § 41 odst. 3 o. s. ř., podle něhož hmotněprávní jednání účastníka učiněné vůči soudu je účinné také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli; to platí i tehdy, je-li pro platnost hmotněprávního jednání předepsaná písemná forma.8. Výše uvedené ust. § 41 odst. 3 o. s. ř. ustálená rozhodovací praxe (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 176/2002) vykládá tak, že dojde-li během řízení před civilním soudem k doručení písemnosti ze strany soudu jejímu adresátu - účastníkovi - a tato písemnost obsahuje i hmotněprávní jednání protistrany vůči tomuto účastníku, je takové doručení účinné nejen podle předpisů procesního práva, ale i na základě takového doručení je namístě uzavřít, že adresát této písemnosti se o takovém hmotněprávním jednání právě následkem procesního doručení dozvěděl. Žaloba, která zároveň obstojí i jako výzva k plnění, přitom žalovanému byla doručena na adresu jeho trvalého pobytu s účinky ke dni 14. 8. 2025 (viz zpráva o výsledku doručování na č. l. 7 spisu, z níž se podává, že žalovaný jako adresát nebyl zastižen a písemnost byla uložena a připravena k vyzvednutí dne 4. 8. 2025, takže uplynutím 10. dne se má za doručenou ve smyslu § 49 odst. 4 o. s. ř.). Odvolací soud vychází z toho, že podle původní předžalobní výzvy byl žalovaný vyzván k plnění ve lhůtě do 7 dnů od doručení výzvy, když taková lhůta představuje přiměřenou lhůtu bez zbytečného odkladu podle § 1958 odst. 2 o. z. Akceptuje-li odvolací soud, že žaloba jako výzva k plnění byla žalovanému doručena dne 14. 8. 2025, ke dni 22. 8. 2025 se žalovaný ocitl s plněním bezdůvodného obohacení v prodlení. Od tohoto data přitom žalobkyně má právo na zákonný úrok z prodlení – viz výrok I tohoto rozsudku. Zbývá dodat, že odvolací soudce se ztotožňuje s vyhodnocením soudu prvního stupně, že smlouva o úvěru ze dne 22. 3. 2024 je neplatná, když existuje důvod neplatnosti pro její rozpor s dobrými mravy s ohledem na nepřiměřenou výši s plněním, které měl žalovaný žalobkyni poskytnout vedle zapůjčené částky. V podrobnostech lze odkázat na odvoláním napadený rozsudek. Odvolací soud však k tomu dodává, že žalobkyně ani neprokázala, že by před poskytnutím úvěru a před uzavřením smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně sice ve svém vyjádření z 28. 1. 2026 uvedla, že úvěruschopnost zkoumala na základě informací dodaných žalovaným, dále kontrolou v databázi neplatných dokladů ministerstva vnitra, kontrolou předložených dokumentů vyplněných a zaškrtnutých žalovaným v evidenční kartě klienta, kontrolou rodného čísla a občanského průkazu žalovaného dálkovým systémem společnosti , právnická osoba, , kontrolou aktuálního počtu exekucí v databázi centrální evidence exekucí a kontrolou aktuálního stavu v insolvenčním rejstříku, kontrolou platební historie klienta u žalobkyně, vyhodnocením aktuální finanční situace žalovaného dle poskytnutých podkladů ze strany klienta a vyhodnocením příslušné lokality bydliště žalovaného. Odvolací soud ovšem uzavírá, že žalobkyně se neměla spolehnout na nijak nedoložené sdělení žalovaného o výši jeho příjmů (dle evidenční karty 16 756 Kč) a výdajů (dle evidenční karty 9 732 Kč). Kromě potvrzení o příjmech žalovaného žalobkyně jistě mohla žádat i o výpis z běžného platebního účtu žalovaného a získat tak opravdu podloženou informaci o jeho skutečných příjmech a výdajích v době poskytnutí úvěru.9. Protože žalobkyně neprokázala naplnění své povinnosti ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, odvolací soud dospěl k závěru, že existují též důvody pro její absolutní neplatnost ve smyslu § 87 odst. 1 téhož zákona. Protože žalovaný v průběhu řízení zůstal pasivní a neprokazoval své možnosti a schopnosti ve smyslu předmětného ustanovení, došel odvolací soud k závěru, že k