64 Co 629/2025-136 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně výrokem I shora označeného rozsudku žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 27. 6. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II žalobu co do částky 4 500 Kč zamítl a ve výroku III žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4 483 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl tím o nároku žalobkyně ze smlouvy o spotřebitelském úvěru z 27. 5. 2024, č. , hodnota, , na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla částku 15 000 Kč, kterou se jí zavázal vrátit do 26.6. 2024 spolu s úrokem ve výši 4 500 Kč. Protože žalovaný celkovou částku 19 500 Kč ve lhůtě splatnosti neuhradil a na upomínky nereagoval, žalobkyně požadovala její přiznání se zákonným úrokem z prodlení z jistiny od 27. 6. 2024 do zaplacení.2. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů žalobní nárok posoudil podle § 2395 občanského zákoníku (o. z.) a § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že smlouva o úvěru je podle § 588 o. z. absolutně neplatná pro její zjevný rozpor s dobrými mravy. Žalovaný měl ze zapůjčených peněz uhradit úrok ve výši 1 % denně, čemuž odpovídá 365 % ročně. Taková výše úroku se naprosto vymykala výši roční procentní sazbě nákladů půjček či úvěrů, za jaké byly v té době na bankovním trhu poskytovány spotřebitelské půjčky a úvěry. Poukázal na to, že se jednalo o smlouvu o finanční službě uzavřenou se spotřebitelem ve smyslu § 1810 a násl. o. z., která v § 1813 o. z. zakazuje ujednání zakládající významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Předmětná smlouva tedy byla pro žalovaného výrazně nevýhodná jejími „lichvářskými“ úroky, které neodpovídají obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, jak plyne z judikatury Nejvyššího soudu, na kterou soud prvního stupně odkázal. Moderace sjednaného úroku přitom nepřichází v úvahu, neboť ze smlouvy nelze část, vztahující se jen k úrokům, oddělit. Smlouva je z toho důvodu jako celek neplatná.3. Soud prvního stupně proto nárok žalobkyně posoudil podle § 2991 o. z. a žalobkyni přiznal pouze žalovanému poskytnutou a dosud neuhrazenou jistinu. Protože žalovaný svůj závazek vztahující se k jistině ve výši 15 000 Kč při jednání výslovně uznal, v souladu s § 153a odst. 1 o. s. ř. o povinnosti žalovaného rozhodl ve výroku I rozsudkem pro uznání. V této části tedy žalobě vyhověl a žalobkyni částku 15 000 Kč přiznal, a to spolu s úrokem z prodlení od požadovaného dne 27. 6. 2024 do zaplacení (přestože úrok z prodlení žalovaný neuznal). Ve zbývající části vztahující se ke smluvenému úroku ve výši 4 500 Kč žalobu jako nedůvodnou výrokem II zamítl. Vzhledem k tomuto závěru soud prvního stupně za irelevantní považoval námitku žalovaného, že žalobkyně před uzavřením smlouvy nezkoumala jeho úvěruschopnost. Přesto k ní podotkl, že tato námitka není důvodná, neboť z provedených důkazů plyne, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně před uzavřením smlouvy prozkoumala a teprve pak s ním smlouvu uzavřela. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a zásady poměrného úspěchu účastníků a žalobkyni jako úspěšnější přiznal 54 % (rozdíl mezí jejím 77 % úspěchem a 23 % neúspěchem) jím specifikovaných účelně vynaložených nákladů, které žalobkyni v řízení vznikly.4. Žalovaný se proti výroku I rozsudku pro uznání, ale pouze do části, kterou byla žalobkyni přiznána částka 9 824 Kč, a do části týkající se úroku z prodlení a části vztahující se ke splatnosti pohledávky, včas odvolal. Namítl, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a také v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, pokud mu uložil povinnost zaplatit dlužnou jistinu jednorázově a k tomu mu uložil povinnost zaplatit úroky z prodlení. Pokud by jeho majetkové a sociální poměry zjistil buď při jednání, kterého se zúčastnil, případně z bankovních a nebankovních registrů, věděl by, že je schopen měsíčně splácet maximálně 1 000 Kč. V neposlední řadě žalovaný namítl, že z jistiny ve výši 15 000 Kč, kterou mu žalobkyně poskytla, což on při jednání potvrdil, už formou čtyř splátek žalobkyni uhradil částku 9 824 Kč, a proto není v této části žaloba důvodná. Z těchto důvodů žalovaný žádal, aby odvolací soud výrok I změnil a uložil mu povinnost zaplatit žalobkyni zbývající část dlužné jistiny ve výši 5 176 Kč podle jeho majetkových a sociálních poměrů a aby mu přiznal náhradu nákladů řízení.5. Předně je třeba uvést, že žalobkyně v průběhu odvolacího řízení vzala žalobu zpět o částku 9 824 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 27. 6. 2024 do zaplacení, kterou jí žalovaný skutečně ještě před podáním žaloby zaplatil, jak dodatečně zjistila. Odvolací soud z toho důvodu postupoval podle § 96 odst. 2 o. s. ř., tedy v této odvoláním napadenou část výroku I rozsudku soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.6. Zbývající část odvoláním napadeného výroku I rozsudku, vztahujícího se k úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 5 176 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení a splatnosti pohledávky, odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. Vzal v úvahu argumenty žalovaného uvedené v odvolání a po nařízeném jednání, ze kterého se oba účastníci omluvili, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného se dá jen z menší části považovat za důvodné. Pokud jde o výrok II rozsudku, kterým byla žaloba zčásti zamítnuta, a výrok I v části, týkající se povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni zbytek dlužné jistiny ve výši 5 176 Kč, nebyl odvoláním žádného z účastníků dotčen a v této části je tedy rozsudek již pravomocný.7. Podle § 87 odst. 1 věta první a třetí zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.8. Podle § 1970 věta první o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědným.9. Námitka žalovaného, že v situaci, kdy úvěrová smlouva byla soudem prvního stupně posouzena jako neplatná kvůli řádnému neprověření jeho úvěruschopnosti žalobkyní, z čehož dovozoval, že za takové situace není podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen platit úroky z prodlení, není zjevně důvodná. Soud prvního stupně v rozsudku s odkazem na provedené důkazy naopak konstatoval, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně prozkoumala a teprve pak s ním smlouvu uzavřela. Absolutní neplatnost však shledal v jejím rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z. s ohledem na nepřiměřenou a zákonu odporující výši úroku. Pravidlo o době plnění uvedené v citovaném § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které vyjadřuje odchylku od obecného pravidla pro splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení podle rovněž citovaného § 1970 o. z., tak na projednávanou věc vůbec nedopadá. Pokud tedy žalovaný měl povinnost spočívající ve vrácení jistiny splnit do 26. 6. 2024, což neučinil, dostal se následujícího dne 27. 6. 2024 do prodlení s tím spojenou povinností v podobě placení úroků z prodlení. Za takové situace soud prvního stupně správně za použití obecné hmotněprávní normy o času plnění upravené v § 1970 o. z. žalobkyni přiznal také úroky z prodlení z dlužné jistiny od 27. 6. 2024 do zaplacení. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v přezkoumávaném rozsahu vztahujícímu se k úroku z prodlení podle § 219 o. s. ř. potvrdil.10. Pokud soud prvního stupně stanovil ve výroku I splatnost pohledávky s příslušenstvím „do tří dnů od právní moci rozsudku“, odvolací soud podle § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. rozsudek v této části změnil. Učinil tak s přihlédnutím k důvodům uvedeným žalovaným v odvolání, ale zejména proto, že v současné době zbývá z jistiny k zaplacení částka 5 176 Kč, neboť žalovaný formou čtyř splátek byl schopen dluh z větší části uhradit. Z toho důvodu žalovanému v souladu s § 160 o. s. ř. umožnil uhradit zbývající část dlužné jistiny se zákonným úrokem z prodlení do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Tuto lhůtu považuje za odpovídající jak výši zbývající části dluhu, tak i „majetkovým a sociálním poměrům“ žalovaného.11. Protože došlo ke změně přezkoumávaného rozsudku, odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů v souladu s § 224 odst. 2, § 142 odst. 2 o. s. ř. a