64 Co 668/2025-94 — Krajský soud v Plzni

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně uložil výrokem I žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 71 712 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, ve zbývající části předmětu řízení žalobu výrokem II zamítl a výrokem III uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8 882,25 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako úvěrující uzavřela s žalovanou jako úvěrovanou dne 19. 1. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž byl žalované poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 100 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaná zavázala splatit úvěr v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 664 Kč. Žalovaná úvěr čerpala v plné výši dne 19. 1. 2023 bezhotovostním převodem na její běžný účet. Za dobu trvání smlouvy žalovaná uhradila 17 splátek v celkové výši 28 288 Kč. Protože úvěr nehradila řádně a včas, byl celý úvěr ke dni 8. 1. 2025 zesplatněn a žalovaná vyzvána k jeho okamžitému zaplacení. Po provedeném dokazování a poučení žalobkyně ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ohledně nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy k prokázání řádného a dostatečného zkoumání kredibility žalované, soud prvního stupně shledal smlouvu o úvěru jako absolutně neplatné právní jednání s odůvodněním, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně řádného prověření úvěruschopnosti žalované. V této souvislosti odkázal na ust. § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na shora uvedené vyhověl žalobě toliko částečně a žalobkyni za použití ust. § 2991 a n. obč. zák. přiznal právo na vydání zbývající neuhrazené části jistiny úvěru představující bezdůvodné obohacení, když od načerpané částky 100 000 Kč odečetl celkovou výši úhrad žalované ve výši 28 288 Kč. Lhůtu k plnění stanovil jako třídenní, kdy ze strany žalované nebyla uvedena žádná skutková tvrzení, které by soudu prvního stupně umožňovala uložit plnění v delším časovém horizontu či ve splátkách. Ve zbývající části žalobu zamítl včetně zákonného úroku z prodlení s odůvodněním, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a úroků z prodlení, když k prodlení žalované doposud nedošlo. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Ohledně nákladů řízení soud prvního stupně postupoval ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy převážně úspěšné žalobkyni přiznal právo na částečnou náhradu nákladů řízení, přičemž při posouzení úspěchu ve sporu přihlížel ve shodě s judikaturou vyšších soudů i k příslušenství žalované pohledávky.2. Proti části výroku II se žalobkyně včas odvolala, přičemž brojila toliko proti zamítnutí části žaloby v rozsahu, v němž jí soud prvního stupně nepřiznal právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 71 712 Kč od 9. 1. 2025 do zaplacení. Nerozporovala závěr nalézacího soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání kredibility žalované před jejím uzavření, namítla však, že soud prvního stupně pochybil ve svém závěru, že se žalovaná dosud nedostala do prodlení, když nemožnost splnění dluhu nebyla ze strany žalované tvrzena, natož jakkoliv prokázána. Nalézací soud tak porušil princip rovnosti stran, když pasivitu žalované nahradil tím, že do řízení vnesl tvrzení v její prospěch. Nesprávně žalobkyni nepřiznal zákonný úrok z prodlení z přisouzené částky představující bezdůvodné obohacení, když na podporu svých tvrzení poukázala na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, č. j. 27 Co 20/2024-105. Bylo tedy namístě postupovat podle obecné úpravy bezdůvodného obohacení obsažené v občanském zákoníku a žalobkyni přiznat i nárok na zaplacení úroku z prodlení jdoucího ode dne následujícím po výzvě, kterou byla žalovaná vyzvána k vrácení dlužné částky. Dále akcentovala i závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, ze kterých plyne, že v případě, že je v důsledku porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele úvěrová smlouva shledána jako neplatnou, je na poskytovateli úvěru, aby prokázal, že jistinu spotřebitelského úvěru spotřebiteli poskytl. Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh ve spočívající povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele na základě neplatné smlouvy, jsou však ve prospěch spotřebitele, a je to proto on jako dlužník, který je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzení navrhnout důkazní prostředky. S ohledem na shora uvedené proto žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a přiznal jí i právo na zaplacení úroku z prodlení ze zbývající části nesplacené jistiny úvěru od 9. 1. 2025 do zaplacení a náklady odvolacího řízení.3. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. v části výroku II a navazujícím nákladovém výroku III, dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyně uvedené v odvolání a dospěl k závěru, že její odvolání je důvodné.5. Předně je třeba uvést, že v poměrech přezkoumávané věci soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním ohledně uzavření smlouvy o bezúčelovém spotřebitelském úvěru mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovanou jako úvěrovanou dne 19. 1. 2023, na základě níž žalovaná čerpala od žalobkyně částku 100 000 Kč, oproti čemuž pak postupně splatila toliko částku 28 288 Kč. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nikoliv řádného zkoumání kredibility žalované ve smyslu ust. § 86 a ust. § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud prvního stupně přiléhavě ve smyslu ust. § 153 odst. 1 o. s. ř. zjistil v dostatečném rozsahu skutkový stav věci, když v této souvislosti je třeba uvést, že tento je především výsledkem důkazní aktivity účastníků. Účastníci nesou břemeno tvrzení a břemeno důkazní a způsobem plnění svých procesních povinností zásadně předurčují skutkový závěr soudu. V dané věci bylo řízení koncentrováno podle ust. § 118b o. s. ř., koncentrace byla provedena řádně v souladu s citovaným ustanovením, soud prvního stupně správně poskytl žalobkyni poučení podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy k prokázání dostatečného zkoumání kredibility žalované. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že žalobkyně proti závěrům soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zkoumání kredibility žalované ve svém odvolání ani nebrojila. Nalézací soud rovněž správně uskutečnil úsudek o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy ex officio. Opačný závěr by byl ve zjevném rozporu s rozhodovací praxí Evropského soudního dvora, podle níž čl. 8 a 23 Směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby se z moci úřední zabýval tím, zda došlo k porušení přezkumu povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této Směrnice, a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu – viz rozsudek ESD z 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Nad rámec shora uvedeného odvolacího soud dále doplňuje, že závěry plynoucí z rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 byly překonány nejnovější judikaturou ESD, který ve svém rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C 755/2022 uzavřel, že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 8. 2008 o Smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností Smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Na základě shora prezentované judikatury ESD je zřejmé, že již pouhý závěr soudu o tom, že poskytovatel úvěru řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, vede k absolutní neplatnosti sjednané spotřebitelské smlouvy o úvěru.6. Protože odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je pro nikoliv řádné posouzení úvěruschopnosti žalované jako spotřebitele neplatná, bylo namístě dále řešit, zda a do jaké míry se bezdůvodné obohacení na straně žalované stalo splatným. Hmotněprávní splatnost tohoto bezdůvodného obohacení je namístě posoudit podle speciální úpravy v ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru. Ke splatnosti zároveň nedojde dříve, než na základě výzvy poskytovatele k plnění dle § 1958 odst. 2 obč. zák. – viz k tomu rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2025, č. j. 64 Co 29/2025-81. Až od tohoto okamžiku totiž po dlužníkovi lze spravedliv