64 Co 68/2026-59 – Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 11. 9. 2025 do zaplacení (výrok I). Ve zbývající částce 8 485 Kč a „veškerého zbývajícího příslušenství žalované částky“ žalobu zamítl (výrok II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 776,67 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru z 17. 3. 2025 žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, kterou jí měl vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 040 Kč do 15. 4. 2025, což nesplnil. V důsledku prodlení žalovaného žalobkyně požadovala i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně vypočtenou z jistiny za dobu od 15. 4. 2025 do 24. 9. 2025 ve výši 2 445 Kč.2. Po právní stránce soud prvního stupně nárok žalobkyně posoudil podle § 2395 a násl. občanského zákona (o. z.) a § 2 odst. 1 zákona č. 256/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 580 o. z. kvůli jejímu rozporu s dobrými mravy. Poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 6 040 Kč ve skutečnosti představuje skrytý úrok, což odpovídá úrokové sazbě 524 % ročně. Obvyklá výše úroku se přitom v rozhodné době pohybovala okolo 8 % ročně. Smluvený úrok tak odporuje judikatuře Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 či sp. zn. 33 Odo 236/2005), podle které za přiměřený lze považovat úrok ve výši trojnásobku běžně používané úrokové sazby v daném období. Z toho dovodil, že žalobkyně má za této situace podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího částce, kterou žalovanému poskytla a kterou jí dosud nevrátil. Žalobkyni proto přiznal neuhrazenou jistinu ve výši 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 11. 9. 2025, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti pohledávky na základě předžalobní výzvy z 3. 9. 2025 (která byla žalovanému doručena podle § 573 o. z. 3. pracovní den po jejím odeslání), do zaplacení.3. Ve zbývajícím rozsahu soud prvního stupně žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §142 odst. 2 o. s. ř. žalobkyni jako úspěšnější přiznal 25,82 % (rozdíl mezi jejím 62,91 % úspěchem a 37,09 % neúspěchem) nákladů, které jí v řízení vznikly a zahrnují soudní poplatek ve výši 1 193 Kč a náklady právního zastoupení za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, předžalobní výzva k plnění a sepis žaloby) po 400 Kč podle § 14b odst. 1 bod 3 a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (AT), 3 režijní paušály po 100 Kč podle § 14b odst. 6 písm. a) AT a 21 % DPH ve výši 315 Kč.4. Proti výroku II rozsudku a nákladovému výroku III se žalobkyně včas odvolala. Namítla nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně, podle kterého je úrok - poplatek sjednaný ve smlouvě o úvěru v rozporu s dobrými mravy, a proto ji shledal jako neplatnou. Poukázala na to, že otázkou ne/přiměřenosti sjednaných úroků, resp. poplatku za poskytnutí úvěru, se zabývaly vyšší soudy, které v řadě svých rozhodnutí (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 717/2010) dospěly k závěru, že přiměřenost úroku nelze posuzovat paušálně podle obecně stanovené přiměřené úrokové sazby, ale je třeba vzít v potaz konkrétní okolnosti případu. V rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 Nejvyšší soud také akcentoval rizikovost poskytovaného úvěru a dovodil, že sjednaný úrok může i několikanásobně překračovat úrok obvykle poskytovaný bankami. V posuzovaném případě, kdy se jednalo o tzv. mikroúvěr s krátkou dobou splatnosti, který sloužil k překlenutí přechodného nedostatku finančních prostředků žalovaného, byl poplatek za jeho poskytnutí určen jednak k pokrytí jejích nákladů spojených s administrací a poskytnutím úvěru a na ověření úvěruschopnosti žalovaného v různých databázích, ale rovněž sloužil k zajištění přiměřeného zisku. Stejně jako ona poskytuje obdobné úvěry prostřednictvím internetových stránek řada jiných subjektů (např.www.zaplo.cz, www.creditair.cz, www.pujcka7.cz, souhrnná nabídka na www.pujckyhned.cz, apod.) a úroky, resp. poplatky za jejich poskytnutí, odpovídají smluvenému úroku/poplatku nijak nevybočující z ustálené praxe. Navíc byl v jejím případě úrok sjednán nikoliv z poskytnutých peněžních prostředků, ale za konkrétní krátké časové období 28 dní a byl vyjádřen pevnou částkou, takže nenarůstal v čase, jako je tomu u úvěrů u bank. Krátká doba splatnosti úvěru výrazně přispívá k tomu, že RPSN se jeví jako velmi vysoká, ve skutečnosti jí však žalovaný za poskytnutých 15 000 Kč měl do 28 dní vrátit navíc 6 040 Kč včetně poplatků i zisku, což nelze považovat za výrazně znevýhodňující či rozporné s dobrými mravy. V té souvislosti žalobkyně odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, např. sp. zn. 25 Co 37/2020, 25 Co 397/2019 a 64 Co 333/2019, kde bylo dáno jejímu názoru za pravdu. Z těchto důvodů žádala, aby odvolací soud rozsudek změnil a žalobě i ve zbývající části vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, nebo aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil a zůstal stejně jako po celou dobu řízení nečinný.6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek v části napadené odvoláním podle § 212 a § 212a o. s. ř., včetně řízení, které mu předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyně uvedené v odvolání a po nařízeném jednání, z něhož se žalobkyně omluvila a žalovaný se k němu bez omluvy nedostavil, a po zopakování důkazů, kterými žalobkyně prokazovala prověření úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není v tomto případě důvodné.7. Pokud jde o výrok I rozsudku, kterým soud prvního stupně přiznal žalobkyni částku 15 000 Kč s příslušným zákonným úrokem z prodlení, jenž nebyl odvoláním účastníků, resp. žalovaného, dotčen, nabyl již právní moci a není předmětem přezkumu odvolacím soudem.8. Soud prvního stupně smlouvu o úvěru shledal absolutně neplatnou pro její rozpor s dobrými mravy podle § 588 o. z., který spatřoval v tom, že žalovaný coby spotřebitel měl za poskytnutých 15 000 Kč vrátit navíc 6 040 Kč, což podle něj odpovídá úrokové sazbě 524 % ročně. S takovým pohledem se odvolací soud neztotožňuje a naopak argumentům žalobkyně dává za pravdu, neboť nelze odhlížet od toho, že se jednalo o úvěr poskytnutý na dobu necelého jednoho měsíce, u kterého lze akceptovat i vyšší úrok. Srovnávat tento úrok s úrokovou mírou u úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření smlouvy spotřebitelům proto nelze, neboť předmětný úvěr žalobkyně poskytla za s nimi nesrovnatelných podmínek spočívajících v tom, že žalovanému se téměř obratem od projevení přání dostalo požadované částky. Za situace, že ji měl vrátit do 28 dní, nelze výši úroku, resp. souhrnného poplatku, podle odvolacího soudu považovat za rozporný s dobrými mravy.9. Odvolací soud však přes tento závěr nepovažuje nárok žalobkyně na další plnění nad rámec poskytnutých a dosud nesplacených peněžních prostředků za důvodný, neboť na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl na základě důkazů, které žalobkyně ke svému tvrzení o řádném prověření úvěruschopnosti předložila, k závěru, že před uzavřením smlouvy povinnosti uložené jí § 86 zákona č. 256/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru nedostála.10. Žalobkyně poukazovala na to, že rozsah posouzení úvěruschopnosti je rozdílný u úvěru v částce 15 000 Kč, splatného za 28 dní od data jeho poskytnutí, jako tomu bylo v tomto případě, a úvěru poskytnutého v částce několika desítek či set tisíc spláceného v období několika let. Při posouzení schopnosti splatit krátkodobý úvěr je proto podle ní třeba vycházet pouze ze závazků žadatele o úvěr, které je povinen splatit do doby splatnosti požadovaného úvěru. Vycházela proto z „Profilu klienta“, podle kterého žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že má měsíční příjem ve výši 49 629 Kč, příjem ostatních členů domácnosti je ve výši 0 Kč, náklady na bydlení činí 5 000 Kč, výdaje domácnosti činí 7 000 Kč a jiné jeho finanční závazky jsou ve výši 0 Kč, a souhrn jeho pravidelných výdajů tak představuje částku 12 000 Kč. Oprávněně očekávala, že tyto informace žalovaného jsou úplné a pravdivé, neboť v opačném případě by se mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 trestního zákona. Vycházela rovněž z § 6 o. z., podle které platí, že „nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu“. Informace poskytnuté žalovaným si však také ještě ověřila analýzou výpisů z jeho účtu za období 11,12/2024-2/2025, který pořídila prostřednictvím služby Kontomatik. Z něj zjistila, že průměrný kreditní obrat, tedy součet příjmů žalovaného, činí cca 100 000 Kč, což bylo více, než byl jím tvrzený příjem. Žalovaný jí kromě toho zaslal výpis z účtu Revolut od 1.10. 2024 do 13. 2. 2025, kde dosahoval obrat cca 12 000 EUR. Výdaje žalovaného vyplývající z výpisů z účtu odpovídaly j