64 Co 690/2025-126 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 219 149,82 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % od 13. 10. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Ve zbývající částce 112 258,57 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 31 335,53 Kč a dále ve výši rozdílu mezi přiznaným a zamítnutým úrokem z prodlení, a s kapitalizovaným úrokem ve výši 21 275,42 Kč a ve výši 8,9 % ročně z částky 326 208,39 Kč od 25. 6. 2024 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, uzavřela se žalovaným 25. 11. 2020 smlouvu o úvěru za účelem konsolidace jeho předchozích dluhů, na základě které žalovanému poskytla částku 400 000 Kč, z níž na úvěr žalovaného u , právnická osoba, . byla vyplacena částka 198 631,65 Kč a na úvěr u , Anonymizováno, , , Anonymizováno, částka 35 000 Kč, a zbývajících 166 368,35 Kč bylo poukázáno žalovanému na běžný účet. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit s úrokem ve výši 8,9 % ročně formou 120měsíčních splátek po 5 545,41 Kč včetně pojištění. Z důvodu prodlení žalovaného se splátkami věřitel úvěr zesplatnil, dlužnou částku vyčíslil na 342 642,59 Kč a žalovaného vyzval k jejímu zaplacení, a protože se tak nestalo, pohledávku s příslušenstvím postoupil smlouvou z 19. 3. 2024 žalobkyni, což bylo žalovanému 15. 4. 2024 oznámeno. Po postoupení pohledávky žalovaný zaplatil ještě částku 9 630,40 Kč, která byla započtena na úrok ke dni 24. 6. 2024, a poté, co na výzvu žalobkyně k zaplacení dluhu do 12. 10. 2024 nereagoval, žalobkyně žalobou uplatnila nárok na zaplacení částky 331 408,39 Kč, z toho jistiny ve výši 326 208,39Kč a poplatků ve výši 5 200 Kč, spolu s úrokem ve výši 21 275,42 Kč a dále ve výši 8,9 % ročně z částky 326 208,39 Kč od 25. 6. 2024 do zaplacení, a s úrokem z prodlení ve výši 31 335,53 Kč a dále ve výši 15 % ročně z částky 331 408,39 Kč od 25. 6. 2024 do zaplacení.2. V situaci, kdy žalovaný je rumunský státní občan, u něhož nebylo zjištěno, že ke dni zahájení řízení měl bydliště v ČR, soud prvního stupně svoji pravomoc (mezinárodní příslušnost) dovodil z článku 7 odst. písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (Brusel I bis) s tím, že jde o nárok ze smlouvy, která měla být splněna v České republice. S odkazem na čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 (Řím I) použil právo České republiky, kde měl žalovaný v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště. Jako osobě neznámého pobytu žalovanému podle § 29 odst. 3 o. s. ř. ustanovil opatrovníka z řad advokátů.3. Po právní stránce soud prvního stupně s odkazem na § 2395 občanského zákona (o. z.) a § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru uzavřel, že věřitel řádně neprověřil úvěruschopnost, a proto je smlouva o úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, podle kterých věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče přitom předpokládá, že údaje, které dlužník uvede, budou věřitelem ověřeny, resp. objektivně podloženy, minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka a také předložením výpisů z účtu žalovaného za přiměřené předchozí období, což se v projednávaném případě nestalo. Poukázal na to, že údaje, které žalovaný v žádosti o konsolidaci půjček uvedl, jsou nevěrohodné a chybí v zmínka o jeho faktických výdajích. Pochybnosti vzbuzují údaje, že jeho příjem činí 35 817 Kč a že příjem rodiny činí 65 000 Kč, přitom počet zdrojů příjmů je jen jeden, a také že má úvěr 198 631 Kč, který bude ukončen a další úvěr 35 000 Kč, který bude konsolidován. Jak však bylo zjištěno, žalovaný měl celkem čtyři úvěry, které splácel splátkami ve výši 10 739 Kč měsíčně, dva úvěry mu pak byly konsolidovány předmětným novým úvěrem, který měl splácet ve výši 5 545,11 Kč měsíčně, a z nekonsolidovaných úvěrů mu nadále zůstaly splátky ve výši 4 832 Kč měsíčně. Jeho nové celkové dluhové zatížení tak poté činilo 10 377 Kč. Situaci dokresluje, že žalobkyně neprověřila žalovaného v bankovních a nebankovních registrech a nebyl proveden test jeho solventnosti. Jako nepřiléhavý soud prvního stupně odmítl žalobkyní akcentovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích 5 Co 231/2020, který podle něj na tuto věc nedopadá, a rozsudek Městského soudu v Praze 12 Co 367/2020, který pracuje s ekonomickým modelem, jenž je ale pro posouzení úvěruschopnosti nevhodný. Zdůraznil, že úvěr byl poskytnutý konkrétnímu spotřebiteli, který měl konkrétní výdaje, a to mimo jiné na splátky čtyř úvěrů, proto tuto situaci není možné statisticky srovnávat s jinými. Neobvyklé v tomto případě je i to, že věřitel žalovanému založil běžný účet den před uzavřením smlouvy o úvěru, na základě které mu poskytl poměrně vysokou částku. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru proto nárok posoudil podle § 2991 o. z. a žalobkyni přiznal zbývající část jistiny ve výši 219 148,82 Kč představující rozdíl mezi žalovanému poskytnutou částkou 400 000 Kč a jím vrácenou částkou 180 850,18 Kč. Protože žalovaný netvrdil a ani neprokázal, jaké jsou jeho možnosti tuto částku splácet, žalobkyni přiznal podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády 351/2013 Sb. z přisouzené částky rovněž úrok z prodlení, a to podle § 573 a § 1958 odst. 2 o. z. ode dne 13. 10. 2024 následujícího po výzvě k úhradě, až do zaplacení. Ve zbývající jím specifikované části žalobu zamítl.4. Jako nedůvodnou soud prvního stupně odmítl žalovaným vznesenou námitku promlčení částky 219 149,82 Kč. Poukázal na to, že úvěr byl čerpán 26. 11. 2020 a žalovaný naposled zaplatil splátku ve výši 4 208,53 Kč dne 11. 7. 2023, čímž se prodloužila promlčecí lhůta o deset let do 11. 7. 2033. V té souvislosti odkázal na rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 101/2023, kde Nejvyšší soud uvedl, že „plnění dlužníka v postavení spotřebitele na poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem podle zvláštní úpravy § 87 zákona o spotřebitelském úvěru nenaplňuje důvody uznání dluhu, se kterými spojuje přerušení a běh nové desetileté promlčecí lhůty“. Z toho, podle odvolacího soudu poněkud nelogicky, dovodil, že v pojednávané věci, kde nebyly možnosti žalovaného splácet prokázány, došlo částečným plněním podle § 2054 odst. 2 o. z. k uznání dluhu a tím podle § 639 o. z. k prodloužení promlčecí lhůty.5. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 57 %, úspěch účastníků tak byl přibližně stejný, a proto žádnému z nich náhradu nákladů řízení nepřiznal. V posledním výroku rozsudku uvedl, že o odměně opatrovníka žalovaného rozhodne samostatným usnesením6. Žalovaný se prostřednictvím opatrovníka proti výroku I rozsudku a akcesorickému nákladovému výroku III včas odvolal. Namítl nesprávná skutková zjištění soudem prvního stupně ve vztahu k jeho údajnému uznání dluhu a nesprávné právní posouzení věci ve vztahu k promlčení. Zdůraznil, že pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení vznikla již čerpáním úvěru dne 26. 11. 2020, a proto subjektivní tříletá promlčecí lhůta pro jeho vydání začala plynout 27. 11. 2020 a k jejímu marnému uplynutí došlo 27. 11. 2023, neboť žaloba byla podána teprve 29. 10. 2024. Soud prvního stupně podle něj chybně interpretoval rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 101/2023 a nesprávně z něj dovodil, že pokud žalovaný spotřebitel neprokáže, že je v jeho možnostech platit celý dluh později, nastává částečným plněním uznání dluhu. Nejvyšší soud přitom explicitně uvedl, že „plnění spotřebitele podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které směřuje k vrácení jistiny v době přiměřené jeho možnostem, nenaplňuje důvody uznání dluhu ve smyslu § 639 o. z., neboť takové plnění dlužníka-spotřebitele směřuje primárně k plnění dluhu v době jeho splatnosti, nikoliv k tomu, že dluh bude uhrazen v dodatečné lhůtě“. Plnění žalovaného tak představovalo dílčí plnění neplatného závazku, tedy nikoli plnění částečné, a proto nevedlo k uznání zbytku dluhu. Splátky přitom byly realizovány převodem z běžného účtu žalovaného vedeného věřitelem, příkaz k jejich provádění byl zadán při podpisu úvěrové smlouvy a věřitel je prováděl automaticky. Tuto skutečnost potvrzuje oznámení věřitele z 20. 10. 2023, kde vyčíslil uhrazenou jistinu úvěru ve výši 73 791,61 Kč. Z ničeho proto nelze podle žalovaného dovodit, že měl vůli splácet bezdůvodné obohacení, a že provedenými splátkami došlo k uznání dluhu. Z těchto důvodů žádal, aby odvolací soud výrok I rozsudku změnil a žalobu i ve zbývající části zamítl, a aby žalobkyni uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího