64 Co 711/2025-180 — Krajský soud v Plzni

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně řízení částečně zastavil co do částky 23 882 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 12 966,39 Kč za dobu od 22. 2. 2025 do 26. 6. 2025 a z částky 7 588 Kč z dobu od 27. 6. 2025 do zaplacení, co do úroku ve výši 68,36 % ročně z částky 68 000 Kč za dobu od 22. 2. 2025 do 17. 3. 2025 a co do úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 68 000 Kč za dobu od 18. 3. 2025 do zaplacení (výrok I). Dále rozhodl o tom, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni nesplacenou část jistiny ve výši 64 500 Kč ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, a to vždy ke každému 10. dni v měsíci (výrok II). Ve zbytku soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl, že žalobkyni se po právní moci rozsudku vrací poměrná část zaplaceného soudního poplatku ve výši 195 Kč (výrok IV), a že žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).2. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že mezi žalobkyní a žalovanou dne 29. 10. 2024 došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalované poskytla částku 68 000 Kč, a to dne 30. 10. 2024. Úrok byl stanoven ve výši 68,36 %, dluh měl být hrazen ve 48. měsíčních splátkách á 4 165 Kč vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce. Žalovaná uhradila pouze 3 500 Kč. Žalobkyně v průběhu řízení omezila žalobní návrh pouze na částku poskytnuté a nevrácené jistiny úvěru ve výši 64 500 Kč s tím, že souhlasila s tím, že žalovaná tuto částku zaplatí ve splátkách á 1 000 Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek. Žalovaná v průběhu řízení vyjádřila ochotu zaplatit jistinu úvěru ve výši 64 500 Kč ve splátkách á 1 000 Kč měsíčně, ovšem bez ztráty výhody splátek, když vyšší částka není ve schopnostech a možnostech žalované. Dlužno dodat, že soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, když žalobkyně nepřezkoumala před jejím uzavřením řádně úvěruschopnost žalované. Za takových okolností soud prvního stupně určil ve smyslu § 87 odst. 1, 2 o. z., že dluh na jistině ve výši 64 500 Kč má být splněn právě ve splátkách á 1 000 Kč měsíčně, vždy ke každému 10. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku. Soud prvního stupně nestanovil, že by se dluh jako celek měl stát splatným pro případ, že žalovaná nezaplatí řádně a včas byť jedinou ze splátek. Učinil tak proto, že ke splatnosti jistiny v budoucnu bude docházet postupně, když hmotněprávní splatnost dluhu ještě nenastala, a z toho důvodu ani nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.3. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně odvoláním, ovšem jen co do výroku II a jen co do podmínek plnění ve splátkách, když má za to, že měla být stanovena ztráta výhody splátek pro případ prodlení žalované s jejich splácením. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na ustálenou rozhodovací praxi, podle níž je taková ztráta výhody splátek soudy obvykle stanovována s tím, že jde o přiměřené opatření vedoucí k vyšší platební morálce dlužníka, ztráta výhody splátek je standardní a žádoucí formulací.4. Žalovaná naopak pokládá rozsudek soudu prvního stupně za správný, a to i co do žalobkyní napadené části. Má za to, že ust. § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru neumožňuje, aby ve výroku rozsudku byla ztráta výhody splátek konstituována.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. v části výroku II a v navazujícím nákladovém výroku III, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyně uvedené v odvolání i argumenty žalované a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.6. S odkazem na dispoziční meze odvolacího přezkumu a zákaz změny v neprospěch jediného odvolatele (§ 212 o. s. ř., zákaz porušení zásady reformace in peius) nelze odvolání žalobkyně vyhovět, neboť výrok ve věci samé, jímž bylo žalobě co do jistiny vyhověno, není napaden, a jeho správnost již není předmětem přezkumu. Nelze přehlédnout, že odvolací argumentace žalobkyně předpokládá, že celá jistina je již podle hmotného práva splatná, a toho dovozuje možnost uložit splátky „pod ztrátou výhody“ podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Tento předpoklad je však v rozporu s východiskem, z něhož vycházel prvoinstanční výrok o povinnosti k plnění jistiny, neboť soud prvního stupně z § 87 zák. o spotřebitelském úvěru dovodil, že splatnost povinnosti spotřebitele vrátit jistinu se váže na dobu přiměřenou jeho možnostem, jde o splatnost hmotněprávní. Soud na základě tohoto ustanovení pak svým rozhodnutím teprve konstituuje povinnost k plnění dosud nesplatné jistiny. – Tento úsudek vzhledem k zásadě zákazu reformace in peius odvolací soud nemůže přezkoumat a musí z něho vycházet jako z danosti.7. Procesní ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. (na jehož základě je možné uložit i plnění ve splátkách pod ztrátou jejich výhody) lze použít jen k určení způsobu a lhůty k plnění již podle hmotného práva splatné povinnosti. Nelze jím tedy „zesplatnit“ dosud podle hmotného nesplatnou část dluhu, ani dodatečně konstruovat sankci „ztráty výhody splátek“ tam, kde hmotněprávní splatnost (zde podle § 87 zák. o spotřebitelském úvěru) nebyla zjištěna v rozsahu, z něhož odvolání vychází. Odvolací soud je v poměrech projednávané věci vázán tím, že jistina byla přiznána s tím, že k její splatnosti však má podle hmotného práva docházet až postupně v budoucnosti; právní důvod tohoto výsledku nepodléhá přezkumu. Odvolání se tedy míjí s tímto pro odvolací soud závazným východiskem, neboť je založeno na jiné (odlišné) představě o odvolatele o hmotněprávní splatnosti, než ze které vycházel soud prvního stupně při vyhovění žalobě co do jistiny. Taková argumentace pak nemůže odůvodnit změnu výroku o lhůtě k plnění (ani doplnění) „ztráty výhody splátek“ ve prospěch odvolatele (žalobkyně). Z těchto důvodů odvolací soud napadený výrok II o lhůtě k plnění potvrdil (§ 219 o. s. ř.), s tím, že případné přísnější splátkové podmínky by přicházely v úvahu jen tehdy, když by soud prvního stupně uzavřel, že požadovaná jistina je již podle hmotného práva v době jeho rozhodování splatná. K takovému úsudku však soud prvního nedospěl.8. Jinými slovy není-li podle hmotného práva povinnost ukládaná rozsudkem do budoucna ještě splatná a k její splatnosti má docházet až průběžně v budoucnosti, nelze tuto povinnost uložit ke splnění s tím, že žalovaný ztratí právo na plnění ve splátkách při nezaplacení byť jediné z nich. Při takovém přístupu by došlo k okamžitému zesplatnění něčeho, co ještě podle hmotného práva splatné není. Odvolací soud přitom ponechává stranou, zda žalobě mělo či nemělo být vyhověno, shledal-li soud prvního stupně, že v době vyhlášení rozsudku žalovaná povinnost ještě nedospěla; již výše bylo vysvětleno, že tento úsudek soudu prvního stupně v této věci nepodléhá odvolacímu přezkumu.9. Argumentuje-li žalobkyně v odvolání, že možnost ztráty výhody splátek na straně žalovaného pro případ řádného a včasného nezaplacení byť jediné z nich umožňuje ust. § 87 odst. 1, 2 zák. o spotřebitelském úvěru, vychází z toho, že tato norma vede ke konstitutivnímu vyřešení vztahů z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, v jehož rámci soud může splatnost jistiny konstituovat i s dodatkem o ztrátě výhody splátek pro případ nezaplacení některé z nich. K tomu je třeba dodat, že odvolací soud nezastává názor, že by ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru mělo vést ke konstituování práva na plnění jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru (srov. s odstavcem 8 rozsudku Krajského soudu v Plzni z 13. 1. 2026, č. j. 64 Co 668/2025-94). I kdyby však odvolací soud přistoupil na to, že jde o rozhodnutí konstitutivní, z ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru nijak neplyne, že by soud mohl „určit“ lhůtu k plnění tak, aby se se její budoucí stanovení mohlo dostat do rozporu s jeho hmotněprávní splatností (s budoucími možnostmi a schopnostmi žalovaného, které v době rozhodnutí nelze předjímat).10. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud dospěl k závěru, že odvoláním napadená část výroku II rozsudku soudu prvního stupně obstojí; stejně tak obstojí i výrok prvostupňového rozsudku, jde-li o to, že žádný z účastníků nemá mít právo na náhradu nákladů řízení s odkazem na specifické okolnosti podle § 150 o. s. ř., jež soud prvního stupně shledal.11. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná a žalobkyni odvolací soud předem avizoval svůj výše uvedený právní názor s tím, že žalobkyně na podaném odvolání trvala. Není tedy důvod k postupu podle § 150 o. s. ř. Náklady odvolacího řízení přitom sestávají z cesty automobilem na trase , adresa, a zpět 93 km krát 2, při sazbě 6 Kč za km, z náhrady za ztrátu času na cestě za 6 půlhodin á 100 Kč, tedy celkem 1 716 Kč. Dále je třeba připočíst úkon právní služby za účast na jednání odvolacího soudu ve výši 4 660 Kč a režijní paušál ve výši 300 Kč, dle požadav